Doslov překladatele ke knize:
Anatomie zla:
tajemství
nacistických válečných zločinců
Joel E. Dimsdale
z angl. orig. (Anatomy
of Malice: The Enigma of the Nazi War Criminals, vyd. Yale University
Press, New Haven, London 2016) přeložil Václav Petr, 224 s., vyd.
nakladatelství Triton – Stanislav Juhaňák, Praha 2016.
„Prozradím
vám tajemství,“ řekl Hitler Rauschningovi, „zakládám řád.“
A
vyvolává před ním hrady, kde se bude konat první zasvěcení. A dodává: „Odtamtud
vzejde druhý stupeň člověka, jenž bude mírou a středem světa, člověk-bůh.
Člověk-bůh, nádherné ztělesnění Bytí, bude jakoby obrazem kultu… Ale jsou
stupně, o nichž mi není dovoleno mluvit…“
Jacques Bergier a Louis Pauwels: Jitro kouzelníků
Zlo je
moderní psychologií a psychiatrií nepostižitelné
Čtenáři se
dostává do rukou vskutku neocenitelná kniha. Nutno přiznat, že tak užitečný a
souhrnný pohled současné psychologie a psychiatrie na fenomén zla, které v
období nacistické nadvlády zachvátilo Evropu a další kontinenty, nejspíš ještě
nikdy sepsán nebyl. Autor knihy, Joel Dimsdale, se narodil v Sioux City ve
státě Iowa v roce 1947, studoval biologii na Carleton College, poté sociologii
na Stanfordově univerzitě. Psychiatrií se zabýval v Massachusettské všeobecné
nemocnici a psychobiologií v Centru Nové Anglie pro výzkum primátů (New England
Regional Primate Center). Od roku 1976 do roku 1985 pracoval na Lékařské
fakultě Harvardovy univerzity a poté zamířil do Kalifornie. Dnes je Joel
Dimsdale význačným emeritním profesorem na katedře psychiatrie Kalifornské
univerzity v San Diegu, kde se zabývá aktivním výzkumem v oboru konzultační psychiatrie.
Ve své bohaté kariéře působil mimo jiné i jako předseda Akademie výzkumu v
oboru behaviorální medicíny, Americké psychosomatické společnosti a Společnosti
pro behaviorální medicínu.
Čtenář se
dozví spoustu zajímavých informací o norimberském procesu a výzkumu válečných
zločinců, ale také o vývoji psychologie a psychiatrie. Zajímavé jsou například
změny pohledu na pacienty. Autor píše: „V roce 1945… nebylo divu, že svědkové
spatřovali v Göringových červeně nalakovaných nehtech a drogové závislosti zvláštní
význam. Když si toho všimli psychiatři, jen si u Göringa potvrdili správnost
diagnózy psychopata. V současné době je možné považovat muže s nalakovanými
nehty za excentrika, zatímco drogová závislost je již něčím tak běžným, že sama
o sobě nezavdává důvod k diagnóze psychopatické osobnosti (nebo antisociální
osobnostní poruchy, jak se říká dnes).“ Joel Dimsdale zároveň vysvětluje, jak se
dnes vědci dívají na psychopatii: „Za příčinu psychopatie jsou obvykle
považovány následující faktory – přelidněné slumy, špatná rodičovská výchova,
závadné geny a poranění mozku. Každou z těchto možných příčin potvrzují
četné studie, ale vposledku se zájem vždy obrací k mozku.“ Velmi zajímavé jsou
studie lidského chování (naznačující zřetelně, že zla jsme schopni všichni),
ale i snímkování mozků (naznačující, že psychopaté nejsou rozpoznatelní jen
chováním, ale i zlověstnou „netečností svých mozků“ k utrpení druhých).
Verdikt
knihy je upřímný: „Během norimberského procesu jsme naivně věřili, že když
obžalované vyšetří psychiatři a psychologové, obdržíme odpovědi. Ve
skutečnosti jsme obdrželi pouze diagnózy, ty však jen stěží odhalily
původ zla.“ Autor zdůrazňuje, že se jevem zla zabýval výhradně z hlediska
psychologie a psychiatrie. Píše: „V této knize se zabývám spíše úvahami o
diagnózách než motivacemi. Komplexně zkoumat motivace nacistů k vraždění je
mimo rámec této knihy.“ To je rozhodně seriózní upozornění, ale trochu
zarážející. Naznačuje vyprázdněnost současné psychologie a psychiatrie.
Proč vlastně diagnóza nesouvisí s motivací? Do diagnózy zřejmě nespadá ani
prostředí, v němž nacismus vznikal (ačkoli podle Kelleyho ano). Na tomto místě
si dovolím doplnit alespoň jedno vyjádření rakouského spolkového kancléře,
později říšského místodržícího anektovaného Rakouska (a komisaře říšského
komisariátu Nizozemsko) Arthura Seyss-Inquarta (popraveného v Norimberku v
roce 1946), neboť jsem přesvědčen, že s diagnózou tak trochu souvisí. Během
přelíčení a neutuchajícího hašteření a vzájemného obviňování se v Norimberku
plně projevily antipatie severních a jižních Němců. Gustave Gilbert se zeptal
Seyss-Inquarta, proč Dönitz a Göring tvrdí, že Rudolf Höss (velitel koncentračního
tábora Auschwitz) je jižní Němec a že Prus by nikdy nic takového neudělal.
Doktor Gilbert zmínil i populární názor, že Rakušané a Bavoři si jsou nesmírně
podobní. Seyss-Inquart mu svědomitě a nesmírně zajímavě odpověděl:
Ano, jak
jsem vám už řekl, jižní Němec má sklon stát se v důsledku schopnosti
imaginace a emocionálního náboje stoupencem fanatické ideologie, ale obvykle se
vyvaruje excesů, neboť mu v tom brání jeho vrozená lidskost. Prus naopak
postrádá obrazotvornost, nezbytnou k přijetí abstraktních rasových a
politických teorií, ale když se mu řekne, aby něco udělal, udělá to. Když
dostane rozkaz, nepotřebuje myslet. – To je kategorický imperativ: rozkazy jsou
rozkazy. V Hössovi máte ukázku, jak nacismus obojí zkombinoval. Hitler by se
nikam nedostal, kdyby zůstal v Bavorsku, protože i kdyby za ním lidé fanaticky
šli, nikdy by se nedopustili takových excesů. Systém nicméně převzal i pruskou tradici
a smíchal jižní emocionální antisemitismus s pruskou bezmyšlenkovitou a
bezohlednou poslušností. – Krom toho, katolické autoritářství dosahuje stejného
efektu jako pruský militarismus – pokud chcete příklad, stačí se zamyslet nad
jezuity. Když se fanatická ideologie zkombinuje s autoritářstvím, excesy
neberou konce – stejné je to s inkvizicí.h
Jistě, jeho
odpověď snad patří do jiné jurisdikce, možná etnografie či sociologie, ale i
tak přinejmenším vrhá na mnoho věcí jasnější světlo. Oproti tomu Joel Dimsdale,
vybavený moderním Diagnostickým a statistickým manuálem duševních poruch a
neméně moderními neurozobrazovacími metodami, se upřímně řečeno při pátrání po odpovědích
daleko nedostal. Již na začátku se ptá: „Nacisté ve vraždění vytrvali bez
ohledu na logiku. Jako psychiatr jsem se setkal s ohromným množstvím případů
iracionálního sebezničujícího chování. Proč by mě mělo překvapit, že se dostal
na scestí celý národ? Proč podlehl opojení zlem, jež bylo zjevně zničující i
pro jeho vlastní zájmy?“ Otázka je přiléhavá a ponechaná bez odpovědi. Po
slibném začátku Dimsdale přináší mnoho zajímavého, ale i přes nesmírnou přínosnost
této knihy se po jejím přečtení jen stěží ubráníme dojmu, že jsme se o zlu
nedozvěděli pranic podstatného. Jak si to vysvětlit?
Tajemství
podle mého názoru spočívá ve faktu, že mainstreamová psychologie a psychiatrie
jsou založeny na a priori vidění světa, jež pátrání po skutečných
příčinách zla v podstatě znemožňuje. Autor píše: „Ve snaze porozumět
nacistickému chování se ocitáme tváří v tvář enormnímu problému, jemuž vůbec
nerozumíme a snad ani porozumět nechceme – samotným vůdcům… Předpokládalo se, že
obžalovaní jsou monstra vyznačující se ‚jinakostí‘, kterou lze pečlivým vyšetřováním
odhalit a potvrdit… Skrývá se zlo v každém z nás, nebo jsou někteří jedinci ve
své náchylnosti ke zlu nápadně odlišní?“ Cituje z díla historika George Krena a
psychologa Leona Rappoporta, kteří dospěli k neradostnému závěru, že
„…zdrcující většina mužů SS, velitelů i řadových příslušníků, by snadno obstála
ve všech psychiatrických testech, jimž jsou pravidelně podrobováni odvedenci americké
armády nebo přílušníci policejního sboru v Kansas City“.
Dimsdale
snáší množství nesmírně zajímavých argumentů nejprve ve prospěch Kelleyho
pohledu, a pak činí totéž ve prospěch Gilbertova pohledu. Čtenář již ví, že
Kelleyho názor odpovídá představě Hannah Arendtové o „banalitě zla“ a že
Gilbertův názor by kvitovali odborníci na neurozobrazovací metody, kteří na
mozku psychopatů odhalili rysy, jimiž se pachatelé násilných činů liší od
běžných lidí. Je nepopiratelné, že oba pohledy mají něco do sebe. V závěru autor
výmluvně píše: „Kelley vnímal malinkou temnou stránku v každém člověku.
Gilbert rozpoznal u některých osob specifickou temnou stránku. Oba měli
pravdu.“ Zní to sympaticky a nejspíš by to každý z nás podepsal. Co se však v
tomto konstatování skrývá? Může se zdát, že odpověď bude znít trochu neomaleně,
ale v zájmu poctivosti ji vyslovit musíme: nic hlubšího v tomto zoufale
povrchním konstatování není. Zlo zůstává neuchopitelné. Geniální Douglas
Kelley měl lepší postřeh než Gilbert a to jej paradoxně předurčilo k rozporuplnému
uchopení reality, vytěsnění pojmu zla a podlehnutí vnitřním démonům. Kelleyho
tragická smrt svým způsobem symbolizuje bezradnost moderní vědy a Dimsdaleův
závěr neúčinnost mainstreamové psychologie a psychiatrie, jež zkoumají duševní
pochody pacientů vyzbrojeny jen (militantním) materialistickým světonázorem.
Pokud si totiž závěr přeložíme do srozumitelného jazyka, západní věda (jež je po
ideové a metodické stránce redukcionistická a v podstatě ryze angloamerická)
tvrdí, že zlo – jestliže mozek nevykazuje „jinakost“ – víceméně neexistuje.
Pakliže mozek vykazuje jinakost, mají zlo na svědomí zranění či defektní geny –
duše a duch jsou předem odsouzeny do sféry dětinských báchorek, zatímco všechno
ostatní se vysvětlí vulgární biologizací.
Proč je
moderní věda při zkoumání zla bezradná?
Podle
mainstreamových biologů hrají v živé přírodě hlavní roli v podstatě dva
faktory: prostředí a geny, popřípadě kombinace obou. Zjednodušeně řečeno, pokud
organismus charakterizují takové tělesné rysy či formy chování, jež
neodpovídají prostředí, mají to na svědomí geny. Tento žalostný stav biologie
se považuje za nejvyšší metu, k níž se věda dopracovala po staletích bojů
s údajně pavědeckými představami o duši a duchu. V mnoha oborech se dnes
přehlíží význam jevů, jež oficiálnímu dogmatu odporují, nebo se přímo přehlíží
samotná existence těchto jevů. Uveďme si jako příklad jednovaječná dvojčata.
Současní mainstreamoví biologové jsou pevně přesvědčeni, že rozdíly mezi
jednovaječnými dvojčaty se mohou formovat výhradně z příčin genetických,
environmentálních (vliv prostředí) nebo v důsledku jejich kombinace. Je to tedy
analogické: pokud jsou si dvojčata hodně podobná, vysvětlují to geny, pokud si
nejsou podobná, vysvětluje se to prostředím (zhruba čtvrtinu rozdílů má podle výzkumu
na svědomí prostředí). Kdysi se poukazovalo na záhadné jevy, jež jednovaječná
dvojčata provázejí, ale dnes se o nich v mainstreamových studiích raději
vůbec nehovoří. Dělá se, jako by neexistovaly – nespadají do žádné předem
připravené škatulky stávajícího paradigmatu.
Když
pomineme telepatii, odsouzenou do nebytí již dávno, nelze si nevzpomenout na
rok 1980, kdy se v amerických sdělovacích prostředcích objevily první zprávy o
podivuhodných jednovaječných dvojčatech, jež byla vychovávána odděleně.
Setkáním jednovaječných dvojčat Jima Lewise a Jima Springera („Jim Twins“) v březnu
roku 1979 odstartovala tzv. Minnesotská studie. Bratři byli od narození vychováváni
odděleně, a když se v roce 1979 po 39 letech odloučení setkali, zjistili mezi
sebou úžasné shody. Kromě shodných výsledků IQ testů, duševních schopností,
gest, tělesné podoby, barvy hlasu i nemocí (např. vysoký krevní tlak, náběh na
infarkt, migrény) oba podstoupili vazektomii a zjistilo se i to, že tato
identická dvojčata (obecně) často trpí klaustrofobií; bratři měli rovněž shodné
zvyky a velmi specifické záliby, např. si zapalovali jednu cigaretu od druhé, měli
stejně zařízené garáže, stejnou značku automobilu a stejné povolání (pracovali
jako zástupci šerifa). Oba pravidelně jezdili na dovolenou na stejnou pláž na
Floridě – a i když už tohle všechno zní dost nepravděpodobně, byli adoptováni
dvěma různými rodinami ve státě Ohio (nestýkali se, protože jeden neměl chuť
toho druhého vyhledat, zatímco druhému nová matka řekla, že bratr zemřel),
vyrůstali nepříliš daleko od sebe (dělilo je zhruba jen
Britský
biolog a biochemik Rupert Sheldrake se zabýval nemateriálními formami přenosu
informací ve světě zvířat a zavedl pro podobný fenomén termín morfická
rezonance. Podle Sheldrakea se současná darwinistická biologie zabývá jen „energetickou
příčinností“, tj. příčinností kvantitativní. Nezabývá se příčinností
kvalitativní, tzv. formativní příčinností. Sheldrake vycházel z představy, že
morfogenetické pole disponuje vnitřní pamětí, zatímco morfická rezonance působí
na základě neenergetického přenosu informace. K rezonančnímu jevu dochází
osvojením si určitých vlastností (včetně chování) u kritického množství
jedinců daného živočišného druhu. Sheldrake použil přirovnání k „fenoménu sté
opice“, který popsal Lyall Watson u makaka červenolícího (Macaca fuscata)
z japonského ostrova Košima, kde se mladá samice naučila mýt sladké brambory
pokryté pískem, a když počet opic, které to po ní zopakovaly, dosáhl určitého kritického
množství (za sedm let se dovednosti naučily všechny opice na ostrově), přijaly
tuto metodu – nemateriálním přenosem informace – i opice na sousedních ostrovech.
Sheldrake nevyloučil spojitost tohoto jevu s koncepcí kolektivního nevědomí,
kterou vypracoval známý švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung,
zakladatel analytické psychologie. Sheldrake píše:
Na
počátku dvacátého století začalo být v Anglii lidem ráno doručováno lahvové
mléko ke dveřím jejich domů. Asi o dvacet let později začaly sýkorky modřinky
na jihu v Southamptonu proklovávat aluminiové uzávěry těchto lahví a pít z
nich smetanu. Velmi brzy se této dovednosti naučily sýkorky po celém městě. Po nějaké
době se zvyk rozšířil i do dalších měst a podařilo se ho úspěšně monitorovat.
Vzhledem k tomu, že se sýkorky zdržují po celý život jen okolo jednoho místa a
nestěhují se, uvažovalo se tenkrát o tom, že sýkorky objevovaly nezávisle na
sobě znovu a znovu totéž v různých částech Anglie. Vyskytly se i teorie, že ptáci
se tak úspěšně učí pomocí telepatie. Já navrhuji jiné řešení – morfickou
rezonanci. Zajímavý vývoj však nastal ještě později, kdy začaly proklovávat
uzávěry mléčných lahví i nizozemské sýkorky. Naneštěstí v době druhé světové
války přerušila invaze německé armády na dlouhou dobu dodávky mléka, které pak byly
obnoveny až v roce 1948. Sýkorky se dožívají maximálně dvou až tří let, takže v
té době už nežila ani jedna, která by si pamatovala předválečný zlatý věk
smetany zadarmo. Nicméně přesto se nizozemské sýkorky během dvou až tří let
opět naučily proklovávat uzávěry mléčných lahví. To je jev, který se
(uvažujeme-li o něm z hlediska morfických rezonancí) dá očekávat…j
To
samozřejmě neznamená, že se v tomto případě šířilo morfickou rezonancí zlo.
Uvádím Sheldrakeův popis jen jako příklad, že ve světě zjevně působí síly (v
tomto případě tedy pozitivní) světa nemateriálního, jehož existenci
mainstreamová věda popírá. Podobným způsobem se ovšem mohou ve světě prosazovat
i síly, jež jako pozitivní označit nelze. Bývalý prezident Spojených států
amerických Jimmy Carter zmiňuje zajímavou studii, uspořádanou na
Východokentucké univerzitě profesorem Garym Potterem. Studie se dotýká vlivu
trestu smrti na množství násilných trestných činů. Ukázalo se, že před
popravami, během nich a bezprostředně po nich jsou trestné činy končící zabitím
člověka četnější. Jimmy Carter zdůrazňuje, že když stát zabíjí, umírá v
důsledku násilných trestných činů více lidí, a dokládá to na přehledu
násilné trestné činnosti ve státech federace, jež praktikují nebo nepraktikují
trest smrti. V těch amerických státech, kde byl trest smrti zrušen, dochází k
vraždám prokazatelně méně často. Jimmy Carter navíc uvádí výňatek z Potterova
svědectví před Výborem pro zdravotní péči a sociální zabezpečení kentuckého
zákonodárného sboru, jež přednesl v březnu roku 1999:
Studie zabývající
se trestem smrti jednoznačně ukazují, že vraždy a zabití vykazují reálný nárůst
v časovém období kolem popravy. Sociologové říkají tomuto fenoménu
„brutalizační efekt“. Poprava stimuluje zabíjení třemi způsoby: (1) popravy
snižují citlivost veřejnosti k nemorálnosti zabíjení a zvyšují u některých lidí
pravděpodobnost vzniku motivace zabíjet; (2) stát legitimizuje přijatelnost představy
o oprávněnosti odplaty za dřívější prohřešky; a (3) popravy rovněž vyvolávají
napodobovací efekt: lidé se v podstatě řídí příkladem státu – vnímají, že vláda může
zabíjet své nepřátele, a vyvozují z toho, že je mohou zabíjet také.k
Nestojí
tento fenomén za hlubší zamyšlení? Je jeho navrhované vysvětlení opravdu tak
prosté? Nepůsobí při šíření zla rovněž princip morfické rezonance, jen v
negativním smyslu? Nestávají se zločiny či tragédie jakýmsi epicentrem,
z něhož se mohou šířit negativní vlny na všechny strany, možná dokonce bez
ohledu na časoprostorové souřadnice? Fenomén výskytu vražd v období „kolem
popravy“ může mít vysvětlení značně nemateriální povahy.
Každý už
nejspíš slyšel o atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho. Málo se však mluví o
tom, že téhož dne zemřeli dva význační britští představitelé světového
humanismu. Clive Staples Lewis, přezdívaný Jack, jeden z nejslavnějších
britských spisovatelů všech dob a patrně nejvýznamnější křesťanský apologeta
20. století a autor populárních Letopisů Narnie a Kosmické trilogie,
zemřel jakoby symbolicky 22. listopadu 1963, v týž den, kdy byl v Texasu
zastřelen John Fitzgerald Kennedy, rovněž zvaný Jack, a kdy v Kalifornii zemřel
jiný velikán britské literatury, Aldous Huxley. C. S. Lewis zemřel v půl šesté
ráno v náruči svého bratra, pár minut poté, co se svezl z lůžka ve svém
domě The Kilns, situovaném v Risinghurstu v Oxfordu (nemetropolitním okrsku
hrabství Oxfordshire), dnes známém jako Dům C. S. Lewise. Stalo se to přibližně
o 55 minut dříve, než kulky zasáhly šestačtyřicetiletého Johna
Fitzgeralda Kennedyho, 35. prezidenta Spojených států amerických. Lewis se měl
za týden dožít pětašedesáti let. V nemocnici Libanonské cedry (Cedars of
Lebanon Hospital) v Los Angeles pak osm hodin po Lewisovi skonal ve věku devětašedesáti
let geniální britský romanopisec, popularizátor buddhismu, esejista, obhájce
užívání drog, básník a pacifista Aldous Huxley. Síly dobra utržily během osmi
hodin drtivý úder. Soudí se, že tito tři muži zemřeli ve stejný den náhodou.
Uvedený fenomén pro vědu neexistuje, vědci se nesnižují jej ani komentovat. Přesto
se zdá, že se kolem epicentra zlého činu šíří negativní nemateriální vlny. Paul
Tabori (1908–1974) svého času napsal:
Churchill
byl přesvědčen, že pravý důvod konfliktu mezi Německem a Západem byl tak
neuvěřitelný, že by se pokusu o zveřejnění těchto skutečností každý vysmál. Na
konci války se nejvyšší místa dohodla, že se vše musí udržet pod pokličkou a že
je při norimberském procesu nutné prezentovat nacistické špičky jako „obyčejné
zločince“. Churchill tvrdil, že ono velké tajemství je takového charakteru, že
„za žádných okolností nesmí prosáknout na veřejnost“.
Pokud takový
záměr existoval, ve špičkové vědě slavil úspěch. Jenže čemu posloužil? Lež je
přinejmenším živnou půdou zla. Říká se, že lež má krátké nohy (lze ji snadno
odhalit), ale přísloví nedodává, že má smrtící metafyzickou moc, šíří se jako
mor a vposledku pohlcuje nejen nevinné, ale i ty, kteří ji vyslovili. Jednu z
největších lží současnosti představuje britský darwinismus, který se stal
dokonalým překroucením smyslu evangelia. Pokud Ježíš říká: „Neboť mnozí jsou pozváni,
ale málokdo bude vybrán“ (Matouš 22,14), znamená to, že předurčenost a etika v
evangeliu splývají – „pozvaný“ je ztotožněn s „povolaným“, „vyvoleným“, potažmo
„spravedlivým“, zatímco v Darwinově teorii je etika vytěsněna a
„vyvolení“ jsou ztotožněni se „zdatnými“, „úspěšnými“ a „zvýhodněnými“.
Selekční teorie je zřetelně defektní v celém světě živé přírody prakticky ve
všech svých bodech, a přesto se již neomezuje pouze na angloamerický svět, ale
zachvacuje všechny nejvýznamnější světové univerzity. Důležité je však uvědomit
si, že toto propagandistické (exoterické) popření zdravého rozumu a Boha má
svou tajnou (ezoterickou) stránku v popření metafyzického Zla.
Mainstreamový vědec by se kritice darwinismu vysmál, protože věří, že duchovní
svět neexistuje, avšak má-li „náhoda“ vnitřní řád, lze z nevědeckosti obvinit
všechny špičkové odborníky. Naštěstí ne všichni vědci jsou ochotni
propagandistický diktát přijímat.
Slovenský
angelolog a sofiolog Emil Páleš, původně specialista na kybernetiku a počítačovou
lingvistiku, přesvědčivě doložil existenci duchovního světa dílem, jež v
podstatě nemá ve světě obdobu a významem překračuje několik tisíciletí. Páleš
prostudoval reálné psychologické, kulturní a přírodní vzorce tvořivosti a
jejich časové zákonitosti v historii Země, lidské společnosti a v životě
lidského jedince. Mimořádně precizním studiem celoplanetárních dějin živé
přírody i lidské společenosti prokázal rytmické opakování kvalitativně odlišných
období, která se v pravidelných vlnách vracejí a jsou charakteristická jedinečným
duchem doby, jenž ovlivňuje kulturní, umělecké, estetické a náboženské cítění,
filosofická a vědecká paradigmata, politiku, módu, architekturu, hudbu – prostě
všechno – a v neposlední řadě i to, co věda považuje za hodné zkoumání a
co naopak ignoruje. Rytmus duchů doby ovlivňuje pozitivní i negativní jevy ve společnosti
a je mainstreamovou vědou nevysvětlitelný (a proto ignorovaný). Emil Páleš
například říká:
V každé
době jsou lidé naladěni na jinou duševní vlnu; vnitřně žijí s určitými věcmi,
které jsou pro ně důležité. Stejně jako existuje něco, co starodávní lidé
nazývali duchem místa (genius
loci), existuje i duch doby nebo času (genius temporis)… Starověký
člověk spojoval prostor, nebeské směry, světové strany, přední, zadní, pravou
anebo levou stranu těla s vyhraněnými kvalitami. Viděl je prodchnuté
proudícími silami asi tak, jako například zemský magnetismus proniká vše
siločarami, které mají svou polaritu, kladnou a zápornou. Starověký člověk
trval na tom, že i čas má svou kvalitu, svou kvalitativní strukturu…
Paleontologové
vědí, že existuje tzv. konvergentní vývoj, že některé jevy, formy nebo funkční
celky se objevují paralelně nebo opakovaně nezávisle u různých druhů. Předběžně
se to připisuje podobným vlivům nebo výzvám prostředí. Takové vysvětlení se však
ocitne na vratkých základech, jakmile je třeba objasnit paralelní vývoj v tak
odlišných biotopech, jako jsou souš a moře; nebo takový, který jde napříč oběma
říšemi – rostlinnou i zvířecí.
A
rytmickou pravidelnost, řád v evoluci již nelze genetikou nebo prostředím
vysvětlit vůbec…
Metafyzické
zlo z pohledu náboženství
Joel
Dimsdale nejspíš považoval šílenství Rudolfa Hesse za prokázané už jen tím, že
se Hess zajímal o astrologii a tvrdil, že Hitler „naplňuje v rámci německého
osudového určení božské poslání“. O astrologii se ovšem prokazatelně zajímali i
Hitler a Himmler, kteří jmenovali profesionálního astrologa zmocněncem pro
matematiku, astronomii a fyziku (nehledě na to, že si na přelomu let 1940–1941 najalo
astrologa i britské ministerstvo války – ovšem jen proto, aby dokázalo
odhadnout Hitlerovy příští kroky). Nutno říci, že pokud pomineme falešnou a
směšnou bulvární podobu astrologie, musíme konstatovat, že je to věda, která se
vyvíjela celá tisíciletí a může se pochlubit dalekosáhle lepšími výsledky než
současná psychologie a psychiatrie. Mainstreamovou vědou bývá zatracována jen
proto, že si vědci „nedovedou představit“, na jakém „principu by mechanismus vlivu
planet na lidský život mohl fungovat“. Bohužel, dnes je zatracována i
křesťanskými církvemi. Emil Páleš k tomu píše:
V
současných církvích se rozšířil zlozvyk uvádět astrologii jednostranně do
souvislosti s pohanstvím a do protikladu s křesťanstvím. Jakákoli zmínka o
vztahu mezi nebeskými tělesy a člověkem, v jakémkoli smyslu, se považuje za
kacířství. Tento názor je založený na neznalosti dějin křesťanství a křesťanské
filosofie a na zjednodušujícím ztotožňování astrologie s věštěním budoucnosti a
fatalismem. Zabraňuje věřícím pochopit kosmické souvislosti křesťanství…l
V jedné věci
se ovšem musíme křesťanství zastat: na rozdíl od některých duchovních směrů
současnosti se nestydí přiznat existenci duchovního zla vedle duchovního dobra
(mainstreamová věda samozřejmě nepřiznává ani jedno). Americký kazatel Timothy
Keller výstižně popisuje, jak marné je hledání zla, pakliže k němu přistupujeme
z pozice současné vědy:
…biblický
pohled (na zlo jako
nepřítele) je komplexní, složitý a obsažný. Nepřítele nelze hledat jen v
lidských rozhodnutích, společenských systémech, psychologických problémech či v prosté
nevědomosti a nevzdělanosti – ve skutečnosti ho nelze hledat ani v celém
souboru těchto faktorů dohromady. Nemůžeme ani zaujmout postoj, který
tak neblaze poznamenal dějiny, a vybrat si obětního beránka v podobě „těch
druhých“. Ti druzí bývají příslušníky jiné rasy, jiné společenské třídy,
národnosti, náboženské víry či politické ideologie. Bible upozorňuje, že zlo je
přirozené i nadpřirozené, existuje jak v nás samotných, tak mimo nás a je záležitostí
jednotlivců stejně jako společenského systému. Člověk se mu nikdy nemůže beze
zbytku vyhnout, a dokonce ani nemá naději plně a do hloubky zlu porozumět…
Pokud totiž
budeme hledat hlavního viníka veškerého zla na Zemi a zároveň budeme lpět na
„moderním“ materialistickém světonázoru, a stane-li se zázrak a dostaneme
příležitost spatřit onoho člověka na vlastní oči, lehce se může stát, že
najdeme jen jakéhosi extrémně bohatého muže, stojícího kdesi v pozadí a
tahajícího za nitky – a přitom na něm neshledáme vůbec nic zvláštního. Když si
odmyslíme jeho pomíjivé bohatství, zbude obyčejný člověk. Dopadneme jako Hannah
Arendtová sledující jeruzalémský proces s Adolfem Eichmannem. Nutno přiznat, že
její postřeh zaslouženě vešel do dějin:
Potíž s
Eichmannem vězela v tom, že se mu mnozí podobali a tito mnozí nebyli ani
zvrácení, ani sadističtí, nýbrž byli a dosud jsou příšerně, ba hrůzostrašně
normální. Z hlediska našich soudních institucí a mravních norem našeho
posuzování byla tato normalita dalekosáhle děsivější než všechna zvěrstva
dohromady, neboť naznačovala… že tento nový typ zločince… páchá zločiny za
okolností, za nichž je téměř neschopen pochopit či cítit, že dělá něco špatného.
Pro
Arendtovou ztělesňoval tento bezvýrazný, téměř neviditelný človíček banalitu
zla, spisovatelka jej považovala za relativně normálního člověka, ale také za
člověka posedlého svou prací, který se natolik snažil dělat ji poctivě, že
vůbec nebyl schopen vnímat kruté důsledky svých činů:
Kromě své
mimořádné vytrvalosti v zajišťování si osobního postupu nebyl vůbec ničím
motivován… Pouze… si nikdy neuvědomil, co dělá… Nebyl pitomý. Byla to ryzí
bezmyšlenkovitost… která jej predisponovala stát se jedním z největších
zločinců onoho období. A i když řekneme, že je „banální“… že… z Eichmanna
nemůžeme vyextrahovat žádnou pekelnou či démonickou hloubku, stále to nemůžeme
nazvat samozřejmostí… To, že tahle mimořádná odtrženost od reality a
bezmyšlenkovitost může napáchat větší spoušť než všechny ďábelské instinkty
dohromady… to je ve skutečnosti ona lekce, z níž jsme se mohli v Jeruzalémě
poučit.
Joel
Dimsdale zmiňuje podobnost mezi názory na zlo u Hannah Arendtové, Platóna a
Augustina. Píše: „Hannah Arendtová byla spíše pozorovatelkou lidské povahy než
experimentátorkou… v analýze Adolfa Eichmanna se dopustila mylných kroků.
Její představy o Eich mannově ‚bezmyšlenkovitosti‘ jsou ve světle jeho
nenávisti přehnané, ale její přirovnání zla k houbě je brilantní. Houba
vypouští výtrusy, šíří se a působí škody, i když nemá v úmyslu ničit. V jejím
pohledu na zlo zaznívá ozvěna učení Platóna a sv. Augustina – že zlo znamená
nepřítomnost dobra. Pro Arendtovou byli Eichmann a jeho soukmenovci zlí,
protože po vzoru bezhlavých opilých řidičů vůbec neuvažovali o důsledcích svých
činů. Na této bezmyšlenkovitosti, která umožňuje neochvějné šíření – jako u
houby – něco je.“
S tím nelze
než souhlasit. Přirovnání je opravdu brilantní, jen je nutné dodat, že
Arendtová přistupovala k problému z hlediska materialismu, Platón z pohledu
idealistické filosofie a Augustin z hlediska křesťanského světonázoru. Zlo
jako nepřítomnost dobra, privatio boni, Augustin chápal ryze křesťansky,
neboť jeho doménou byl radikální teocentrismus, v němž je zlo slabší než
dobro (na konci časů bude koneckonců definitivně vymýceno). Když se
Augustin ptá: „Co jest hřích?“, odpovídá si: „Nenalezl jsem žádné jeho zvláštní
podstaty, nýbrž jen odvrácenost vůle od nejvyšší podstaty, jež jsi ty, Bože můj,
přivrácenost zlé vůle k věcem nejnižším, té vůle, jež se chce zbavit veškeré
vnitřní ctnosti, úplně lnouc k věcem vnějším.“ Všimněme si, že Carl Gustav Jung
Augustinovu tezi důrazně kritizuje. Kritiku zla jako nepřítomnosti dobra
zakládá na ryze psychologickém hledisku a upozorňuje na důležitý moment: tezí privatio
boni ztrácí zlo svou svébytnost. Ano, privatio boni považuje
Jung za chybu především proto, že hrozí vytěsněním zla ze zorného pole
vědomí – zlo tím dostává příležitost působit z hlubin nevědomí, což
je nebezpečnější.
Když
pomineme otázku, jestli je dobro silnější než zlo či zda je stejně silné,
musíme konstatovat, že Jungův génius (paradoxně) popisuje v tomto bodě církevní
učení výstižněji než Augustin. Jung totiž v podstatě říká, že největším přáním
ďábla je, aby lidé na jeho existenci přestali věřit, neboť pak může ďábel lidi snadno
ovládat. Opět tu máme do jisté míry analogii (zdánlivého) sporu Kelleyho s Gilbertem
a musíme přiznat, že i zde mají pravdu oba – Augustin i Jung. Spíše než o spor
zde jde o dvě fáze: v první je nezbytné uvědomit si, že nikdo z nás nezůstane
zápasu dobra se zlem ušetřen, a ve druhé fázi je třeba nezapomenout, že zlo
reálně existuje. Je třeba si přiznat, že materialismus se patrně nedopustil
nejtragičtějšího omylu v tom, že popřel existenci Boha – i když i tento omyl je
politováníhodný a tragický –, ale hlavně v tom, že popřel existenci ďábla.
Populární americký
presbyteriánský kazatel Timothy Keller v knize Encounters with Jesus:
Unexpected Answers to Life’s Biggest Questions (2013) hezky říká: „Možná si
myslíte, že představa ďábla je jen jakousi primitivní vírou pro jednoduché
lidi. Já však se vší úctou musím oponovat: jakmile se pokusíte vysvětlit svět
bez uznání existence ďábla, jste duchovně a intelektuálně naivní vy!“ A
pokračuje ve výkladu takto:
Z
historického hlediska má biblický přístup dva hlavní rivaly, kteří se pokoušejí
vysvětlit podstatu zla. Na jedné straně je to dualismus. Podle tohoto učení ve
světě působí zcela rovnocenné a protichůdné síly zla a dobra. Realita už ze své
podstaty závisí na neutuchajícím konfl iktu mezi těmito dvěma silami, který
přetrvá až do konce časů nebo neskončí nikdy. To znamená, že zvítězit nemůže
absolutně žádná strana. Z tohoto pohledu není Bůh o nic mocnější než Satan.
Augustin ve svém díle O Boží obci zdůraznil, že pohanství je
dualistické. Ve většině forem pohanských náboženství se setkáváme s názorem, že
jsou dobří bohové a zlí bohové, dobré síly a zlé síly. To však znamená, že svět
je podle nich založen na násilí od samotného základu, nevyléčitelně a
nenapravitelně – že není světem řádu, krásy a naděje. Sestává jen z řady
mocenských center, která mezi sebou svádějí věčnou válku. Nejspíš v něm na čas
můžeme vytvořit ostrůvek pokoje a řádu, ale vposledku bude i ten něčím
převálcován. Tento svět do všech důsledků postrádá jakoukoli naději na usmíření
válčících stran a nastolení trvalého míru.
Na druhé
straně je to monismus
čili panteismus. Tento přístup ke zlu představuje opačný extrém.
Podle panteismu tvoří veškerá realita jednotu, jedinost, je jedna, všechno je
součástí Boha, Bůh je všechno, a proto všechno vposledku vytváří jednotu se
vším ostatním. Z tohoto pohledu i jednotlivá individuální já jsou iluzí. Na
nejzákladnější úrovni jsme všichni propojeni – ne pouze ve smyslu sdílené
zkušenosti lidství, ale tak, že vzájemně nejsme k rozeznání jeden od druhého.
C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství říká, že panteista při setkání s
rakovinou nebo konfrontován s chudinskou čtvrtí klidně prohlásí: „Kdybyste to
jen dokázali vidět z božského hlediska, uvědomili byste si, že také toto je Bůh.“
Zlo a utrpení tudíž nejsou věčné a neporazitelné jako v dualismu. Zlo a utrpení
vůbec neexistují – takže ani nemůžeme říci, že jsou iluzorní.
Stojí za
povšimnutí, že v moderní sekulární kultuře je zlo vnímáno poněkud roztříštěným,
nesoudržným způsobem… Na jednu stranu se sekularismus podobá starověkému
polyteismu, protože svět zde není vnímán jako stvořený jediným všemocným
řemeslníkem, ale jako produkt násilných a neovladatelných sil. I fyzikální vesmír
se považuje za výsledek nikdy nekončících sérií třesků a spalování, ba dokonce
i my sami jsme vnímáni jako evoluční výsledek přežití nejzdatnějších. Pokud by
byl tento pohled na svět správný, pak je násilí nevyléčitelné – bylo by látkou,
z níž jest utkáno veškeré jsoucno. Byli jsme sem dopraveni násilnými bezúčelnými
a bezcílnými prostředky a tímto způsobem budeme existovat i nadále a vyvíjet
se. Mnozí sekulární myslitelé zároveň zastávají názor, že lidské zlo je
produktem špatného společenského systému nebo závadného psychologického stavu. Se
kulární myslitelé 19. století přišli s tvrzením, že pokud se z člověka stane
sériový vrah, je to jen důsledek špatné rodičovské výchovy, chudoby nebo
nějakého jiného typu deprivace či vyloučení.
To
znamená, že když jste zavraždili jiného člověka, muselo se vám nutně něco
přihodit, protože člověk není od přirozenosti zlý. Modernější sekulární
uvažování je naopak relativistické. Říká se, že to, co se jeví jako zlo z
určité kulturní perspektivy, přestává být zlem, je-li nahlíženo z jiné
perspektivy. Terorista v očích jednoho člověka se může jinému člověku jevit
jako bojovník za svobodu. Zlo se stává výhradně otázkou úhlu pohledu
konkrétního pozorovatele. Pakliže se podíváte z jiného úhlu, zlo mizí. Je
iluzorní… Možná
vás překvapí, že křesťanství neoperuje ani s dualismem, ani s monismem. Místo
toho hovoří o něčem, co se vám v této chvíli zdá již o něco pravděpodobnější
než dřív: o skutečném ďáblovi. Pokud je pravda, že „tam venku“ působí démonické
síly, je už nemyslitelné redukovat zlo ve světě na chybná lidská rozhodnutí.
Nechápejte mě špatně – lidé jako takoví jsou sami od sebe schopni velkých
hříchů. Hříšná lidská rozhodnutí představují významnou složku živné půdy
světového zla. Když jsem se však v 70. letech minulého století přistěhoval do
malého městečka na americkém Jihu, stal jsem se svědkem temné stránky
společnosti v podobě institucí, jež africkým Američanům upíraly právo účastnit
se jakékoli hospodářské či politické moci. Pokud jste hovořili s pracovníky
těchto institucí, zjistili jste, že mnozí z nich byli silně nábožensky
založení a že v ještě větším počtu byli prostě jen bezradní. Nakonec jste si
uvědomili, že tito jedinci sami o sobě nejsou nijak zlí lidé. Systém, který
vytvářeli, však zajisté zlý byl. Vzpomeňte si, čeho se Hannah Arendtová stala
svědkem při procesu s nacistickým velitelem táborů smrti Adolfem Eichmannem a
co v deníku The New Yorker popsala jako „banalita zla“. Systém
představoval mnohem větší a ničivější zlo, než jaké představovaly tisíce docela
obyčejných jedinců, z nichž tento systém sestával. „Tam venku“ působí jakýsi
druh síly, která umocňuje, násobí, komplikuje a udržuje zlo, jež se děje ve
světových společenských a psychologických systémech. Křesťanství učí, že existuje
více zla, než kolik ho vyprodukuje kumulativní účinek všech špatných
individuálních rozhodnutí. A část tohoto zla lze vskutku připsat na vrub
skutečným démonickým silám.
Stanislav
Grof, jenž se ve své praxi hojně setkával nejen s pozitivními a krásnými
spirituálními zkušenostmi, ale i s těmi negativními, logicky dodává:
Neexistence
metafyzického zla by drasticky omezila potřebu náboženství, neboť Bůh by se
stal bez svého mocného protivníka zaručenou „komoditou“ považovanou za
samozřejmost. V univerzálním schématu by chybělo vše, co souvisí s
rituálním a spirituálním životem lidstva, a nikdy by nedošlo k žádné z dějinných
událostí inspirovaných náboženstvím, nemluvě o tom, že bychom přišli i o
některá z nejlepších uměleckých děl v literatuře, hudbě, malířství, sochařství
a kinematografii, inspirovaná konfliktem božského a démonického…m
Nacistické
zlo jako metafyzický fenomén
Máme-li
nacistická zvěrstva alespoň částečně pochopit, bez přiznání existence
negativních duchovních sil se navzdory mainstreamovým tendencím prostě
neobejdeme. To nutně neznamená, že přestaneme vnímat souvislosti nacismu s
politikou a světovým finančním kapitálem (například to, že Hjalmar Schacht,
který vedl říšskou banku, působil jako nacistický ministr hospodářství a za
války jako ministr bez portfeje, a přitom byl v Norimberku „shodou okolností“ zproštěn
všech obvinění a v plném rozsahu omilostněn). I tyto skutečnosti do jisté míry
zatemňují hlubší rozměr zla a vedou k jeho banalizaci.
Úkolu popsat
okultistické a satanistické záliby nacistických pohlavárů se kdysi zhostili na
výbornou francouzští spisovatelé Jacques Bergier a Louis Pauwels. Jejich knihy,
jež ukázaly, že nacistická propaganda byla určená pěšákům, zatímco skutečné
cíle znali jen zasvěcenci, se staly bestsellery. Často čerpali z knih Hermanna Rauschninga
(1887–1982), jenž byl významným představitelem nacistické strany do roku 1934
(v roce 1936 emigroval a pilně se věnoval psaní knih) a prohlašoval, že se s
Hitlerem setkal v letech 1933–1934 více než stokrát (toto číslo někteří
pozdější badatelé zpochybnili). Není bez zajímavosti, že během norimberského
procesu předložili zástupci Sovětského svazu dva výtahy z Rauschningovy knihy
Rozmluvy s Hitlerem (USSR-378).n
Obhájce dr.
Pelckmann dokonce požádal o předvolání Rauschninga, aby podal svědeckou výpověď
o nacistickém programu konečného řešení židovské otázky a Hitlerově „principu
tajit před Němci skutečné záměry“, aby byla prokuratura nucena doložit, že
příslušníci SS opravdu „Hitlerovy záměry znali“. Soud Rauschninga nepředvolal. Mainstreamoví
badatelé, stojící „nohama na zemi“, postupně začali Rauschninga odmítat a
posléze odmítli i Bergiera a Pauwelse a vůbec veškeré úvahy o spiknutí
zasvěcenců a působení temných sil. Přesto je naprosto evidentní, že v úvodu
druhé světové války slavilo ono záměrně překroucené heslo Gott mit uns prakticky
metafyzický úspěch na všech frontách.
I sám
Dimsdale uvádí, že Robert Ley původně považoval Hitlera za mesiáše, Žida za
ďábla a druhou světovou válku za titánský, apokalyptický boj dobra se zlem,
zatímco v dopise na rozloučenou Ley napsal pamětihodnou větu: „Vzdali jsme se
Boha, a proto nás Bůh opustil.“ A Dimsdale rovněž přiznává: „Když Berlínská
filharmonie uvedla v dubnu 1945 operu Richarda Wagnera Soumrak bohů,
příslušníci Hitlerovy mládeže stáli u východů a rozdávali ampulky kyanidu
každému, kdo místo kapitulace před blížící se Rudou armádou dával přednost
smrti.“ Dimsdale se opakovaně zmiňuje o Hessově bláznivém letu do Skotska, ale
neuvádí, který přítel Hessovi tuto myšlenku vnukl. Byl to geograf Karl
Haushofer (1869–1946), profesor na mnichovské univerzitě (jemuž dělal Hess
asistenta), jeden z ústředních mozků nacistického hnutí, obdivovatel Ignáce z
Loyoly, Schopenhauera a tibetského buddhismu, vizionář a (podle Rudolfa Hesse)
skrytý mistr tajné nauky, mág, kouzelník, jehož krédem bylo zatajit lidem
skutečnost a veřejně prezentovat falešné materialistické názory. Ze zmíněné Rauschningovy
knihy uvedli Bergier a Pauwels několik citátů, aby upozornili na možnost, že
Hitler mohl být pouhou lidskou „loutkou“, rezonančním epicentrem, médiem
temných sil. Tak například:
Osoba z
jeho okolí mi řekla, že se Hitler v noci probouzí a vyráží křečovité výkřiky.
Volá o pomoc, sedí na kraji lůžka a je jako ochrnutý. Zmocňuje se ho panika, až
se chvěje tak, že otřásá lůžkem. Vyráží zmatené a nesrozumitelné kletby. Zalyká
se, jako by byl na pokraji udušení. Táž osoba mi líčila jednu z těchto krizí s takovými
detaily, že bych jim odmítl věřit, kdybych to neměl z tak bezpečného
pramene. Hitler stál ve svém pokoji, vrávoral, rozhlížel se kolem sebe
pomateným pohledem. „To je on! To je on! Přišel sem!“ sténal. Jeho rty byly
bledé. Pot z něho kanul ve velkých kapkách. Náhle pronesl jakási slova,
číslice, které postrádaly smysl, zlomky vět. Bylo to děsivé. Používal podivné
seskupeniny výrazů, zcela zvláštní. Potom znovu zmlkl, ale dále hýbal rty.
Tehdy ho třeli a vnutili mu nápoj. Potom najednou zařval: „Tam! Tam! V koutě! Je
tady!“ Dupal do podlahy a řval. Uklidňovali ho a říkali mu, že se neděje nic
neobyčejného, a on se pozvolna utišil. Potom spal po dlouhé hodiny a byl zas
téměř normální a snesitelný…
Navzdory
tomu, že toto líčení zní velice věrohodně – už jen filmové dokumenty
zachycující Hitlerovy veřejné projevy působí výmluvně –, současný špičkový
mainstreamový specialista na nacismus, muž, jehož slovo má váhu, anglický
historik Ian Kershaw, tvrdí, že si to Rauschning vymyslel. Naštěstí na toto
téma narazil i americký historik a němčinář Boria Sax, který v roce 2000
publikoval ve Spojených státech amerických dnes uznávanou knihu Zvířata ve
třetí říši (nevědomky tím potvrdil Kuhnovu tezi, že vědecká popularita a
autorita může hodně záviset na národnosti autora).o Boria Sax zjistil, že si nacisté
nesmírně cenili zvířat. V jejich státě, který čerpal z bohatých tradic
kultury a vědy, se rozvíjely všechny obory přírodních věd, tradiční systematikou
a fyziologií počínaje a etologií a zvířecí psychologií konče (asi stěží lze
polemizovat s názorem, že německá věda tehdy představovala evropskou a světovou
špičku). Je sice pravda, že Adolf Hitler byl silně ovlivněn britskými darwinovskými
představami o přežití nejsilnějších, ale nelze zapomínat, že Německo mělo
zároveň silnou tradici romantického panteismu v podobě přírodní filosofie (Naturphilosophie),
která nacisty ovlivnila přinejmenším neméně intenzivně. Do značné míry zde
totiž zůstala zachována představa, že Bůh je obsažen ve všem, a z toho důvodu
nacisté poukazovali na zrůdnost mechanistického světonázoru, který podle
nich stál i v pozadí barbarských vědeckých metod, jako je vivisekce
(zajímavé je, že od britských darwinovsko-mechanistických představ se ze
stejného důvodu distancovali i představitelé oficiální sovětské vědy, kteří
prosazovali tzv. tvůrčí darwinismus, ovlivněný monismem, vitalismem a
lamarckismem).
Joseph
Goebbels si ve svém deníku poznamenal: „Člověk by se neměl považovat za
nadřazeného nad zvířaty. Nemá k tomu žádný důvod. Člověk věří, že jen on sám
disponuje inteligencí, duší a schopností řeči. Cožpak tím vším zvíře
nedisponuje? Jen to, že my, s našimi ubohými smysly, to u nich
nepozorujeme, ještě neznamená, že to zvířata nemají.“ Některá zvířata se
dokonce stala objektem národního uctívání (prase, vlk). V Německu jako v první
zemi na světě byl přijat zákon na ochranu vlků. Nacisté se všude odkazovali na
vlka – krycí jméno Hitlera znělo „pan Vlk“ (Herr Wolf), jeho hlavní stan se nazýval
Vlčí doupě, Vlčí rokle či Vlkodlak (Werwolf), příslušníci SS byli „vlčí
smečka“. Obsesivní potřeba rasové čistoty a regenerace lidské rasy se ve třetí
říši nedílně vázala na náklonnost ke zvířatům, ochranu zvířat a vegetariánství
– a zároveň na nakládání se samotnými Němci jako se zvířaty (darwinovský
přírodní výběr byl aplikován na výběr umělý – na šlechtitelství, eugeniku).
Hitler
miloval zvířata, od mládí krmil myši, veverky a ptáky, zejména zbožňoval
havrany a psy. Psy byl obklopen, obdivoval jejich inteligenci a jeho
nejvěrnějším průvodcem se stal pes, jehož pojmenoval Vlk. Goebbels souhlasil s
Hitlerovým názorem, že pojídání masa je pro lidstvo škodlivé. Joel Dimsdale zde
zmínil Hessovo vegetariánství jako jakousi úchylku, ale vegetariány byli ve
skutečnosti i Hitler, Goebbels či (rovněž se hlásící k buddhismu) Heinrich
Himmler, který vegetariánství vnucoval i svým podřízeným důstojníkům SS.
Dimsdale zmiňuje Göringovu lásku ke zvířatům a jeho přísné zákony proti
vivisekci, ale i jeho paradoxní zálibu v lovu. Říšský maršál v tom však
představoval mezi nacistickými pohlaváry výjimku (mnozí z nich, Himmlera a
Hitlera nevyjímaje, se velmi ostře stavěli proti lovecké vášni – Hitler
zdůrazňoval, že by vrahy zvířat s největším potěšením vraždil osobně).
Rudolf Hess byl šťastný, když se Hasso, jeho milované fence vlkodava, narodila
tři krásná štěňátka. Zvířata, především koně, miloval i velitel Auschwitzu
Rudolf Höss.
Tyto vskutku
chvályhodné emoce a legislativní přístupy nacistů se paradoxně spojily s
pseudovědeckými rasovými předsudky a antisemitismem (ztotožněným mimo jiné
právě s bojem proti vivisekci) a vyvrcholily v rámci temného (zvířecího) kultu
zkázy a smrti v megarituálu masových lidských obětí. Židé přitom nebyli
vnímáni jen jako „podlidé“, ale dokonce jako „nižší živočichové“, zdánlivě
nerozeznatelní od lidí (Dimsdale ostatně zmiňuje, jak se Streicher chlubil, že umí
poznat Žida na dálku už podle chůze).
Náklonnost k
vlkovi měla ještě hlubší podtext. Nacisté zjevně uctívali novopohanský kult
vlka Fenrira neboli Fenrisulfra, jenž je v severské mytologii synem boha
Lokiho a obryně Angrbody. Podle proroctví měl Fenrir za ragnaröku (soumraku
bohů) zahubit samotného Ódina, a tak Ódin nechal Fenrira preventivně spoutat.
Od té doby je Fenrirovým údělem růst, a to tak dlouho, dokud okovy nepovolí. Za
ragnaröku bude vlk už tak velký, že se horní čelistí dotkne samotných nebes a
spolkne slunce. Zabije jej však Ódinův syn. Nacisté se v rámci této
apokalyptické vize (v principu nikoli nepodobné Janovu Zjevení) neztotožnili s
bohy, ale s vlkem Fenrirem. Vlk Fenrir bylo původně nevinné čisté zvíře,
jehož jedinou touhou se stala msta. Odtud se nejspíš odvíjelo nelogicky kruté
počínání nacistů. Navzdory proklamované touze po tisícileté říši se jali
masakrovat nepřátele v koncentračních táborech takovým způsobem, že jejich
vlastní sebezničení bylo vposledku nevyhnutelné. Na opaskových přezkách se sice
vyjímalo exoterické (propagandistické) heslo Gott mit uns, ale ezoterickým
účelem nacistického válečného snažení jakoby nebylo vítězství, ale naplnění
hrůzného proroctví (koneckonců, je známo, že ďábel svými vlastními nástroji
opovrhuje).
Je nesmírná
škoda, že se o tomto fenoménu nezmínil Joel Dimsdale ani slůvkem. Které vědní
odvětví by se ostatně mělo duševním životem nacistů zabývat, když ne
psychologie a psychiatrie? Není nikterak překvapivé, že jako představitel
mainstreamové vědy autor na existenci temných sil nevěří, ale šokující je, že
opominutím tohoto tématu eliminuje část dějin a podstatnou část důkazního
materiálu. Současná věda popírá realitu duchovního světa, ale spolky, v nichž
se vzývaly a dosud vzývají negativní duchovní síly, jsou doložitelné. Tímto
přístupem se docílilo jen toho, že se zlo vytěsnilo ze zorného pole
akademické obce takřka v celosvětovém měřítku. Všechny prestižní americké a
evropské univerzity vychovávají k popírání existence duchovních sil, dobrých i
zlých, a tím umožňují nejbohatším americkým a globálním elitám oddávat se
uctívání zla. Nejrůznější spolky, v nichž se sdružují nejvlivnější lidé světa,
jen kvetou, zatímco „konspirační teorie“ jsou mainstreamem systematicky
zesměšňovány. Každý, kdo na spolky a jejich temné zasvěcovací rituály
upozorňuje, je blahosklonně označen za blázna.
Ve světě se však
šíří zlo. Paul Craig Roberts ve své nejnovější knize The Neoconservative
Threat to World Order: America’s perilous war for hegemony popisuje
působení temných sil v zemi, která je nám předkládána jako vzor demokracie.
Ukazuje, jak neokonzervativní doktrína vstoupila do obecného povědomí. V roce
1992 ji sepsal náměstek amerického ministra obrany Paul Wolfowitz a dnes je
oficiálně známá (a volně dohledatelná na webu) jako Wolfowitzova doktrína.
Vzhledem k tomu, že z ní čišel americký imperialismus, který americkou
veřejnost šokoval, dokument byl přepsán v diplomatičtějším tónu, ale obsah
zůstal zachován. V důsledku Wolfowitzovy doktríny Clintonův režim zrušil
garance, jež dal George H. W. Bush Gorbačovovi – tj. že se NATO nepokusí
rozšiřovat na východ –, a do NATO byly začleněny východoevropské země bývalé
Varšavské smlouvy. Následovala zkáza v bývalé Jugoslávii, George W. Bush
jednostranně odstoupil od smlouvy o omezení systémů antibalistických raket
používaných proti raketovým nukleárním zbraním a začal zřizovat základny těchto
raket poblíž ruských hranic. Pod taktovkou Washingtonu posléze vypukla na
Ukrajině „barevná“ revoluce. Když se nezdařila, vydal Washington 5 miliard amerických
dolarů na „kultivaci“ ukrajinských politiků a na vytvoření proamerických
nevládních neziskovek, jež Obamův režim úspěšně využil ke svržení demokraticky
zvolené vlády na Ukrajině a k založení vazalského státu, s jehož pomocí
prohlásil Rusko za hrozbu pro Západ. Ukrajina se rozdrobila a ocitla v
naprostém hospodářském chaosu. Evropští vazalové Washingtonu zároveň trpí sankcemi,
jež jsou nuceni pod americkým tlakem uvalovat na Rusko – o uprchlické krizi,
katastrofě v Iráku a žalostné roli Evropanů ve zničení Libye a Sýrie ani
nemluvě. (Eugenické experimenty se s veškerou bezostyšností vracejí na jeviště
dějin. Americký vojenský „geostratég“, analytik a autor několika knih Thomas P.
M. Barnett – poradce bývalého amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda –
již v roce 2002 oficiálně hlásal, že konečným cílem globalizace je homogenizace
všech států na zeměkouli, čehož má být dosaženo smíšením ras, s cílem vzniku
světle hnědé rasy v Evropě, která bude mít IQ
Přibližně z
tohoto roku pochází i nezapomenutelný a rovněž běžně dohledatelný výrok
významného republikánského stratéga, konzultanta a analytika Karla Roveho (jenž
původně vybral George W. Bushe za kandidáta na prezidentský úřad, organizoval
jeho kampaň a stal se jeho nejdůležitějším poradcem a jedním z hlavních úředníků
Bushovy administrativy). Rove se v době svého působení v Bílém domě vyjádřil k
přetrvávající pověře nezasvěcených, kteří ještě věří, že „se řešení lze dobrat
na základě uvážlivého studia viditelné reality“. Doslova řekl: „Tak už svět
opravdu nefunguje. Teď jsme říše, a když konáme, vytváříme svoji vlastní
realitu. A zatímco vy tuto realitu studujete – byť třeba uvážlivě –, my konáme znovu,
vytváříme další nové reality, jež můžete rovněž studovat… My jsme aktéry dějin…
a vám – vám všem – nezbývá než studovat to, co vytváříme.“ Propaganda (záplava
lží a na odiv předkládaná prezidentova víra v Boha) opět posloužila k získání
pěšáků, zatímco skutečné cíle znali a znají jen zasvěcení.
Lež –
typické poznávací znamení ďábla – se dnes lavinovitě šíří všemi západními
sdělovacími prostředky. Čelní evropští představitelé a mainstreamová evropská
média nás zahlcují propagandou ve prospěch závratně bohatého jednoho procenta
amerického vojensko-průmyslového komplexu, který zešílel – a v neprospěch
vlastních občanů. Armády států NATO zanechávají za sebou rozbombardované země a
navzdory tomu, že se Rusko chová umírněně a do všech důsledků mírotvorně,
obkličují Ruskou federaci útočnými základnami a obviňují ji z „agrese“. Zlo a
nacistické choutky po světovládě se vracejí na scénu v americkém hávu.
Obludnost megarituálu 11. září 2001 bije do očí a zakrývá se šířením neméně
obludných lží. Pokud pomineme zjevné fyzikální rozpory v oficiální verzi této
katastrofy, ohromí nezpochybnitelná (i oficiálně udávaná) numerologická fakta, naznačující
už sama o sobě, že se úzké skupinky vlivných elit oddávají vzývání temných sil.
Jedenácté září bylo 254. dnem v roce, tudíž 2 + 5 + 4 = 11 (přičemž do konce
roku zbývalo 111 dní). Zkáza Dvojčat 11. září (zapisuje se anglicky 9/11, tudíž
numerologicky 9 + 1 + 1 = 11) se konala přesně na den 11 let po proslovu George
Bushe staršího o „novém světovém řádu“. Dvojčata svým postavením symbolizovala číslo
11 (a zároveň zednářskou bránu utvořenou ze dvou pilířů). U letadla letu
American Airlines č. 11, jež podle oficiální verze zasáhlo jedno z Dvojčat jako
první, bylo na palubě evidováno 11 členů posádky a 92 cestujících (9 + 2 = 11).
Podle
oficiální verze narazilo letadlo letu American Airlines 77 do budovy Pentagonu
(The Pentagon má samozřejmě 11 písmen a jeho základní kámen byl během
zednářského obřadu položen 11. září 1941), která je vysoká
Americké
zasvěcené elity (více či méně ztotožněné s Antikristem) nejspíš na základě 39.
kapitoly Ezechiala věří, že Góg (ztotožněný s ruským národem) bude poražen, a
tak se všemožně pokoušejí zažehnat naději na světový mír a vyprovokovat Ruskou
federaci k prvnímu úderu (neboť podle nich atomovou válku „lze vyhrát“).
Zajímavé je, že stejné apokalyptické sebezničení plánuje i Islámský stát. William
McCants, americký odborník na militantní islamismus a ředitel projektu
americko-islámských vztahů v rámci think tanku Brookingsův institut, uvádí v
knize Apokalypsa v představách Islámského státu: dějiny, strategie a vize
posledních dnů (The ISIS Apocalypse: The History, Strategy, and Doomsday
Vision of the Islamic State, 2015), že představitelé Islámského státu jsou
poháněni chiliastickou apokalyptickou vizí, která je nutí bojovat v beznadějné
bitvě proti všem, neboť jejich jediným cílem je naplnit „proroctví o posledních
dnech“. Věří v příchod Mahdího (víra ve „skrytého nesmrtelného imáma“ je ovšem
vlastní i ší‘itskému islámu a dalším sunnitským směrům) a jsou přesvědčeni, že
Mahdí porazí armády nevěřících „Říma“ u města Dábik, a proto svůj internetový
časopis nazvali Dabiq – podle severosyrského města Dábik (
To všechno
je na první pohled šílené. Otázkou zůstává, zda si elity mocných vůbec
uvědomují, že se ocitly pod vlivem temných metafyzických sil, jež svými
nástroji opovrhují. To už jisté není. A na závěr se nelze vyhnout citátu z již
zmiňovaného díla, jež svého času nadchlo i české čtenáře a jehož autory jsou
dva neobyčejně nadaní a mimořádně plodní francouzští spisovatelé Jacques
Bergier (1928–1978, původem oděský Žid Jakov Michajlovič Berger) a Louis
Pauwels (1920–1997, původem Belgičan z Gentu). Jejich hluboký vhled zůstává v
podstatě až mrazivě aktuální:
Mezi
dvěma válkami poznamenává jistý mladý filosof, že „antifašisté nedokázali
předpovědět hrůzné zítřky, jež přijdou po hitlerovském vítězství, protože
neodhalili, jaká pohanská zuřivost nadouvá nepřátelské prapory“.
Vzácné
byly hlasy, které ohlašovaly na německém nebi „nahrazení kříže Kristova křížem
hákovým, naprosté a bezohledné popření evangelia“, a ještě jim málokdo
naslouchal. Nepřisvojujeme si plně tuto vizi Hitlera antikrista. Nedomníváme se,
že stačí k plnému osvětlení skutečností. Ale má aspoň onu výši, z níž lze
posuzovat tento kromobyčejný okamžik historie.
Nebudeme
uchráněni nacismu nebo spíše určitých forem pekelného ducha, jehož stín vrhl
nacismus na svět, dokud nepronikneme do nejfantastičtějších aspektů jeho
dobrodružství a nevyrovnáme se s nimi ve svém svědomí. V tom je celý problém.
Tragédie
se odehrávají mezi ďábelskou ctižádostí, jejíž tragickou karikaturou byl
hitlerismus, a křesťanským angelismem, který má také své karikatury ve společenských formách;
mezi pokušením dospět k nadlidskému, vzít nebesa útokem, a pokušením spolehnout
se na myšlenku nebo na Boha, pokud jde o transcendenci lidského údělu; mezi
odmítnutím a přijetím transcendence, mezi hlasem zla a hlasem dobra, oběma
stejně velkými, hlubokými a tajuplnými; mezi obrovskými protikladnými hnutími
lidské duše a bezpochyby i kolektivní neuvědomělosti. O takových tedy konvenční
historie nepodává plnou zprávu a jako by se bála ji podat ze strachu, že by
určité doklady a jejich výklad zabránily z příliš vážných důvodů spát nadále
klidně v lůně společností.
A tak
historik, který se zabývá nacistickým Německem, jako by nechtěl vědět, kdo byl
poražený nepřítel. V této vůli ho podporuje veřejné mínění. Porazit totiž
takového nepřítele s plným vědomím všech těchto příčin by vyžadovalo pojetí
světa a lidského osudu, které by bylo na výši vítězství. Lepší je představovat
si, že se nakonec zabránilo zlým a bláznům, aby nadále škodili, a že poctiví lidé
konečně mají vždycky pravdu. Byli to blázni a zločinci, zajisté. Ale nikoli ve
smyslu, nikoli v té míře, jak věc chápou dobří lidé. Konvenční antifašismus
byl, jak se zdá, vynalezen vítězi, kteří potřebovali skrýt svou prázdnotu. Ale
prázdnota do sebe vtahuje vzduch.p
__________________________________________________________________________________________________________________________
h O’Connor, Garry (2015): Polský řezník: Hitlerův
advokát Hans Frank (z angl. orig. The Butcher of Poland: Hitler’s
Lawyer Hans Frank přeložil Václav Petr), 310 s., vyd. Stanislav Juhaňák –
Triton, Praha, Kroměříž.
i Smithsonian, 1980, Newsweek z 8.
listopadu
j Sheldrake, Rupert (2002): Teorie morfické
rezonance: nová věda o životě (z angl. orig. New Science of Life: the
hypothesis of morphic resonance přeložila Martina Brunnerová; přednášku Morfická
rezonance a kolektivní paměť, z níž je úryvek citován, přeložil Vlastimil
Marek, uskutečnila se na 12. mezinárodní transpersonální konferenci v Praze od
20. do 25. června 1992), 307 s., vyd. Elfa, Praha.
k Carter, Jimmy (2016): Ženy, náboženství, násilí a
moc (z angl. orig. A Call to Action: Women, Religion, Violence and Power
přeložil V. Petr), 215 s., vyd. Stanislav Juhaňák – Triton, Praha,
Kroměříž.
l Pálešův výzkum zde není možné – kvůli jeho
neobyčejnému rozsahu – podrobněji rozebírat. Zájemce lze odkázat na skvělé
knihy, jež jsou k dispozici i v české verzi v českých knihkupectvích:
PÁLEŠ, Emil (2007): Sedm archandělů: rytmy inspirace v dějinách kultury a
přírody (ze slovenštiny přeložily Kamila Poláková a Hana Čechová), 142 s.,
vyd. Sophia, Bratislava; PÁLEŠ, Emil (2004): Angelologie dějin:
synchronicita a periodicita v dějinách, 1 (ze slovenštiny přeložila Kamila
Hermanová), 480 s., vyd. Sophia (Základy duchovní vědy, sv. 2), Bratislava;
PÁLEŠ, Emil (2012): Angelologie dějin: synchronicita a periodicita v
dějinách, 2 (ze slovenštiny přeložila Kamila Hermanová), 1032 s., vyd.
Sophia (Základy duchovní vědy, sv. 3), Bratislava.
m Grof, Stanislav (1998): Kosmická hra: zkoumání hranic
lidského vědomí (z angl. orig. The Cosmic Game: explorations of the frontiers
of human consciousness přeložil Pavel Stránský), 232 s., vyd. Perla, Praha.
n Rauschning, Hermann (2006): Rozmluvy s Hitlerem (z
něm. orig. Gespräche mit Hitler přeložil Petr Bláha), 2. uprav. vyd., 204 s.,
vyd. Pavel Mervart, Červený Kostelec; tato kniha vyšla poprvé v Curychu roku
1940 jako Gespräche mit Hitler; ve Spojených státech amerických byla vydána pod
názvem The Voice of Destruction (vyd. G. P. Putnam’s Sons roku 1940), zatímco
ve Velké Británii vyšla pod názvem Hitler Speaks: a series of political
conversations with Adolf Hitler on his real aims, vyd. Thornton Butterworth
rovněž roku 1940).
o Sax, Boria (2003): Zvířata ve třetí říši – domácí
mazlíčci, obětní beránci a holocaust (z angl. orig. Animals in the Third Reich
přeložil Stanislav Pavlíček; předmluva Klaus P. Fischer), 255 s., vyd. Dokořán,
Praha.
p Bergier, Jacques – Pauwels, Louis (1990): Jitro
kouzelníků: úvod do fantastického realismu (z franc. orig. Le Matin des
magiciens: introduction au réalisme fantastique přeložil Jiří Konůpek), 2. vyd.
(poprvé vyšlo v roce 1969), 491 s., vyd. Svoboda, Praha.