Důkaz Boží existence na základě úvahy George Crabtreeho
(Václav Petr 2012)
Vyšlo
jako doslov ke knize: Goldsteinová Newbergerová, Rebecca: 36
důkazů Boží existence (transl. from orig.: Thirty-Six Arguments for the Existence of
God: A Work of Fiction, vyd. naklad. Pantheon
Books, New York 2010), 462 s., vyd. Stanislav Juhaňák - Triton. Praha, Kroměříž.
ISBN 9788073875596
Úspěšná americká spisovatelka Rebecca
Newbergerová Goldsteinová (narozená r.
Hrdinou románu „Šestatřicet důkazů Boží
existence“ je profesor psychologie náboženství, Cass
Seltzer. Děj operuje s jeho četnými vzpomínkami, ale do značné míry se omezuje na jediný, citově vypjatý týden ve státě
S autorkou čtenář několikrát navštíví jediný chasidský štetl ve Spojených státech, město Nový Walden, a seznámí se s chasidskými zvyky, chasidským judaismem, založeným na kabalistickém učení, i sympatickou postavou vrchního rabína, považovanou svými chasidim tradičně za mesiáše, nicméně velmi dobře obeznámenou se světskými záležitostmi. Autorka tuto skutečnost vysvětluje slovy:
U chasidů nepředstavuje mesiáš zlom v
dějinách, ne v tom smyslu, že by obyčejný chod dějin měl
ustoupit čemusi mimořádnému. Chasidé věří, že sám obyčejný chod dějin kypí
čímsi mimořádným. Srozumitelně řečeno, mimořádné je imanentní v obvyklém a obvyklé je imanentní v mimořádném. Rolí a úkolem mesiáše,
což je člověk zároveň obyčejnější i mimořádnější než všichni ostatní, je
odhalit božské rozměry mimořádného v rámci obyčejného a naopak.
Cass Seltzer je chasidský odpadlík, za něhož se považuje i autorka knihy, která se o kabalu nikdy příliš nezajímala, naopak, jakmile dostala příležitost, začala číst filosofické knihy a nadchla se Platónem. Cass je jako psycholog náboženství pevně přesvědčen, že religiózně zabarvené myšlenky na člověka číhají všude, maskované i v těch nejsvětštějších souvislostech, v politice, ve vzdělání, v umění i v mezilidských vztazích. I když tomu název románu a závěrečný diskusní souboj mezi ateismem a teismem nenasvědčuje, hlavním tematem románu není ani tak spor náboženství a materialismu, ale spíše psychologická otázka, co je náboženská víra. Právě proto, že se náboženská víra může projevovat v lidském životě v nejrůznějších formách (od Klapperova mesianismu, Cassova zaujetí tajemstvím já až po Rozinu posedlost dlouhověkostí), neřeší autorka spor náboženství a ateismu výrazným příklonem na jednu či druhou stranu. Naopak, smířlivě poukazuje na to, že lidsky daleko důležitější je schopnost člověka, ať už věřícího nebo nevěřícího, prožívat ontologický úžas (sebestředný Jonas Eliah Klapper je naprosto slepý vůči Azaryovu géniu, zatímco Roz Margolisová se jím okamžitě nadchne). Hrdina románu, Cass Seltzer, je často popisován jako „ateista s duší“, ale jde jen o vzletné reklamní označení, jež pro Casse zvolila média. Podstatou jeho oduševnělosti je právě ona schopnost ontologického úžasu, schopnost, z níž vyplývá i tolerance, kterou zastánci náboženského fundamentalismu (viz Klapperův nabubřelý mesianismus) i materialistického fundamentalismu (viz Lucindin neméně nabubřelý scientismus) postrádají a kterou mohou být nadáni lidé bez rozdílu přesvědčení. Cass Seltzer náboženstvím neopovrhuje. Uvědomuje si však, že se náboženská víra stala pro spoustu lidí pouhou záminkou k sestavování výhodných koalic. Vzhledem k tomu, že si jedna strana vybrala obhajobu evoluční teorie a světského humanismu, druhá usoudila, že se při obhajobě tradičních konzervativních hodnot musí vydat za každou cenu směrem opačným. Když však taková strana vyjadřuje svoje obavy o mravnost a víru hemžících se mas lidu, zní to stejně farizejsky, jako řečnický projev Cassova protivníka, profesora Fidleyho.
Druhým hlavním tematem
knihy je otázka vztahu génia ke společnosti a k vlastní komunitě. V románu se setkáváme hned se čtyřmi židovskými
génii, z nichž dva, profesor Gabriel Sinai (zvláštní řehtavý smích) a profesor
Jonas Elijah Klapper (značně excentrické chování), si nesou prvky autistických
savantů. Valdenský rebe a jeho syn Azarya Sheiner,
zázračné dítě s ohromujícími vlohami pro matematiku, jsou však spíše savanty
benigními. Autorka nepřímo poukazuje na
biologické příčiny zvýšeného výskytu géniu v židovské populaci, vyplývající
paradoxně z určité degenerace v důsledku izolace a tradice sňatků mezi blízkými
příbuznými. S rozborem židovské geniality se příliš často v
literatuře nesetkáváme, neboť Židé, kteří vynikli jako umělci či vědci, svoje
židovství z nejrůznějších důvodů nijak zvlášť nezdůrazňovali. Pokud si však dáme tu práci a budeme mezi génii dějin lidského rodu
pátrat po mimořádných osobnostech židovského původu, záhy dojdeme ke
statistickému výsledku, který v nás přinejmenším vzbudí úžas. Když pomineme biologickou stránku a židovský zvyk učit se celý
život, nabízí se další zajímavý aspekt tohoto jevu, pro většinovou společnost
poněkud nelichotivý. Clive James ho v souvislosti s úvahami o vídeňských
kavárnách výstižně uvádí v knize „Kulturní amnézie: poznámky na okraji mého
času“ (Cultural Amnesia: Notes in the Margin of My
Time, vyd. Picador, Pan Macmillan,
Koncem
Dokonce i v Německu, kde Židé až do příchodu Hitlera požívali veškerých občanských práv, existoval de facto v akademickém světě systém kvót, který lidem židovského původu znemožňoval snadný přístup na univerzitu, a to bez ohledu na úroveň jejich kvalifikace. (Předsudky ovlivňovaly dokonce i priority v rámci oboru: nukleární fyzika zaměstnávala tolik odborníků židovského původu právě proto, že se tehdy považovala za druhořadou disciplínu.) Systém kvót tvořil v Rakousku součást všech sfér společenského života v podobě souboru zákonů, omezení a zákazů. Nevyhnutelným důsledkem bylo, že se v Rakousku vyvinula oproti Německu silnější tendence provozovat učenost a humanismus spíše mimo univerzitu než v jejím rámci. V důsledku toho, že se Židům zavíraly dveře, vznikla kauza – a mezi příslušníky rakouské privilegované třídy se o ní mluví dodnes – z níž Židé profitovali. Nevkusná kauza. Ponížení reálné, zášť nikdy nekončící. V jistém smyslu jsme však – neoddiskutovatelně – z této kauzy profitovali všichni. Celým generacím židovských literátů se odpírala příležitost mrhat energií na kompilaci složitých a nesrozumitelných doktorských dizertací. Místo toho je to pudilo hledat útočiště v žurnalistice, mluveném slově, bezprostředním komentování nebo byli nuceni bavit ostatní. Nutnost bavit ostatní sice mohla tu a tam stát v cestě získávání vědomostí, ne však tolik, jako smrtící svoboda psát s vědomím, že výsledky mé práce jsou určeny výhradně zraku odborného univerzitního školitele, který za svůj post vděčí stejné formě svobody.
Univerzita a univerzitní vzdělání samozřejmě představují pro společnost neocenitelný krok k poznání. V souvislosti se snahami hrdinů románu získat Azaryu Sheinera pro Massachusettskou techniku to autorka vyjadřuje zcela jednoznačně, nicméně Clive James rovněž jasně ukazuje, že univerzita má i stinný rozměr. A pozoruhodné úspěchy géniů židovského původu pouze naznačují, že fenomén může mít daleko hlubší význam. Jakmile jednou dojde k dějinnému zlomu, jinými slovy, jakmile je dokončen proces vědecké revoluce (revoluce v Kuhnově smyslu), rychle se ustálí status quo. Univerzita začne v podstatě fungovat jako věroučná organizace, která se snaží udržet stávající stav výzkumu v tom smyslu, že dovoluje odpovídat pouze na předepsané otázky, zatímco na jiné odpovídat nedovoluje (srovnejte časopis Nature z 18. století a časopis Nature dnes: zjistíte nápadnou obdobu; řešenými otázkami se sice obě období liší, dnes jsou tyto otázky navíc i početnější, nicméně v rámci toho kterého století jsou překvapivě monotónní, stále ze stejného soudku). S postupnou akumulací odpovědí na předem stanovené otázky se odborníci dříve či později dostanou do situace, kdy závěry přestanou korespondovat s reálným stavem věcí, neboť jakmile se otázky začnou předepisovat, začnou do ploše vymezených přihrádek spadat i odpovědi. V obecných rysech se vědecký pokrok (ve smyslu hlubinného pronikání do povahy reality) zbrzdí či úplně zastaví. Bez nadsázky lze říci, že špičkoví univerzitní odborníci se za této situace semknou a vytvoří ekleziomorfní struktury (na základě obdoby s církevními strukturami zavedl tento termín Zdeněk Neubauer), jež se v podstatě chovají jako elitářská inkvizice, která sleduje nové objevy a povoluje jen mírné modifikace stávajících teorií. Pokud se nově zjištěná fakta ocitnou ve vážném rozporu se stávajícími teoriemi, akademická elita je buď ignoruje, nebo útočí na samotná fakta (obvykle tak, že využije zaklínadlo „nedostatečné průkaznosti“, a pokud jde o detailně propracovaný výzkum v zapovězených oblastech, stačí nálepka „pavědy“); o tom, že fanaticky hájí nedotknutelnost stávajícího světonázoru ani nemluvě.
Co si však počít s vědeckými závěry, jež neodpovídají reálnému stavu věcí? Svým způsobem jsou horší, než nereálné závěry náboženské, protože věda by měla být povinna pracovat výhradně s fakty, a to už ze své definice. Pakliže se prakticky v každém dějinném období chová tak, jako by základní poznání bylo právě ukončené a jako by špičkoví odborníci disponovali konečnými pravdami, stává se tím, co Jonas Elijah Klapper označoval jako scientismus a co Gideon Raven výstižně popsal slovy:
Scientismus je dogma současnosti,
posvátná pověra módního postoje, honosícího se skepsí... produkt deifikace
omezených mužů vědy takového rozsahu, že nabubřelost nevzdělanosti nezná mezí...
názor, že věda je konečným arbitrem pro všechny
otázky, dokonce i arbitrem otázky, jak a na co se
tázat. Přírodní věda vyrvala otázky nejhlubšího
smyslu lidství humanitním vědám a blahosklonně rozdává nedomrlé odpovědi na
všechna naše dilemata.
Tento nezanedbatelný problém si lze osvětlit na následujícím příkladu. Můžeme ho nazvat:
Důkaz Boží existence na
základě úvahy George Crabtreeho
Nutno předeslat, že na tento důkaz Cass Seltzer ve svém díle zapomněl. V jeho Dodatku by nejspíš figuroval jako 3. E. Za zmínku určitě stojí, protože je na něm možné plně demonstrovat základní úskalí současných přírodních věd.
Důkaz je založen na jednom výroku George Crabtreeho ze seriálu „Případy detektiva Murdocha“ (Murdoch Mysteries), natočeného v koprodukci britské a kanadské televize, seriálu o Williamu Murdochovi (hraje ho Yannick Bisson), členu torontské policejní stanice, detektivovi obdařeném zvláštním druhem vizionářské intuice a vírou ve význam vědeckých objevů. Seriál nás zavádí do období 90. let 19. století. Kdo seriál sledoval, už ví, že jednou z hlavních postav je konstábl George Crabtree (hraje ho Jonny Harris), který svého nadřízeného detektiva Murdocha obdivuje a spolehlivě mu sekunduje – tu a tam jej dokonce předčí, neboť je obdařen „selským“ rozumem, který detektivu Murdochovi, psychologicky skvěle propracované postavě, paradoxně chybí (jeho geniální mozek tu a tam totiž odmítá vzít v úvahu do očí bijící skutečnosti, neboť se příliš spoléhá na zaručené pravdy katolické věrouky a vědeckých pouček).
Ve třetí epizodě druhé řady seriálu, nazvané „Dinosauří horečka“ (Dinosaur Fever), řeší detektiv Murdoch případ vraždy v atraktivním prostředí „lovců dinosaurů“, navzájem soupeřících skupin paleontologů a sběratelů, uchylujících se v zájmu získání nejlepšího nálezu k nečekaně tvrdým metodám. Je zřejmé, že se zde naráží na pověstnou válku, kterou spolu vedli Othniel Charles Marsh (1831-1899), slavný americký paleontolog, a Edward Drinker Cope (1840-1897), neméně slavný americký biolog, geolog, paleontolog a významný evoluční teoretik a neolamarckista, autor empirického pravidla, tzv. Copeova zákona nespecializovaného předka (dodnes v hrubých rysech platného). William Murdoch v tomto díle opět ohromuje svojí všestranností, dokonce i nemalými znalostmi paleontologie, a konstábl George Crabtree si zde zafilosofuje o možnostech sladění biblického podání Stvoření s vědeckými poznatky o stáří Země:
„Milióny let!“
vydechne George, zjevně představou tak dlouhého časového období fascinovaný.
„Člověku se točí hlava, jen když na to pomyslí!“
„To určitě,“
přitakává detektiv William Murdoch.
„Moje teta věří,“
pokračuje George, „že svět je starý 6 000 let, podle Bible, víte?“
„Vykládá si ji doslovně, že?“ zamyslí se katolík William. „Podobně
jako ten mladík s kladivem, asi. Proto se pak dostávají do
konfliktů s lidmi, jako je Sutton a Blake, kteří věří v evoluční
vývoj světa.“
„Hm,“ přikývne
George, „věří, že svět byl stvořen za šest dnů a hotovo. Já sám to vidím
z trochu vědečtější prespektivy.“
„Ano?“
„Ale myslím,“
napadá George, „že se tyhle dva názory nemusejí vylučovat. Víte, co kdyby
v tý hrozně vzdálený minulosti každý otočení Země trvalo milióny let…“
„No…“
„Nebo, z biblického hlediska… Co
když měl Bůh každý den přestávku milióny let?“
„Milióny let?“
„Bible přece neříká, že ty dny šly po
sobě.“
„Georgi,“ směje
se William.
„Nebo co když jeden den v Nebi trvá
na Zemi několik miliónů let. Proto se nám Bůh možná taky tak
dlouho neukázal. Ještě totiž má sedmý den a
odpočívá. Možná už zítra začne osmý den a Bůh možná stvoří něco novýho, něco
stejně úžasnýho, jako je Země.“
„Třeba?“ nadhodí
pobaveně William.
George s vážnou tváří odpoví: „Koně, co umí běžet i pozpátku. No, představte si! Nemusel byste obracet!“
Je zajímavé, že otázkou Co když měl Bůh každý den přestávku milióny let? se konstábl Crabtree výstižně dotýká samotné empirické povahy fosilního záznamu a ukazuje, že neexistují jen dvě krajní možnosti, jež dnes hojně propagují média a jež od nás svorně vyžadují zavírat oči před realitou. Země ve skutečnosti nevykazuje ani známky neskutečného mládí, ani známky toho, že by život prodělal postupnou darwinovskou evoluci. Reálná povaha fosilního záznamu (zkameněliny v sedimentárních horninách zemské kůry) ukazuje, že život nepostupoval drobnými změnami z generace na generaci, jež by se průběžně hromadily od jednoduchého počátku až k dnešní extrémní složitosti, jak si to na základě teorie přírodního výběru představoval Charles Darwin. Dějiny života se naopak vyznačují několika hlavními megacykly, charakterizovanými počátečními impozantními kreativními momenty, po nichž následovalo dlouhé období, kdy se v porovnání se zázračnou kreativitou počátku megacyklu prakticky nic významnějšího nedělo, a končícími globálním kataklyzmatem. V rámci těchto velkých hlavních megacyklů existovaly menší cykly a subcykly, vykazující stejné schema. To je realita, kterou žádný ze současných sedimentologů, geologů a paleontologů nepopírá a ani nepopíral. Kdyby nebyla a kdyby platila Darwinova teze, nemohla by jedna z nejdůležitějších empirických geologických disciplín, zvaná biostratigrafie, vůbec vzniknout.
Bohužel, darwinismus dnes představuje tak gigantickou stavbu, že platí nepsaný zákon, podle něhož se námitky smetávají ze stolu poukazem na skutečnost, že darwinismus je univerzálně zastávaný. Vzpomeňte, jak se Rebecca Newbergerová Goldsteinová zmiňuje o starověkých znalcích logiky, kteří takovou univerzální shodu nazývali consensus gentium. Tento oblíbený konsenzus vzdělaných elit představoval hlavní brzdu zdravého rozumu a nezaujatého vědeckého bádání vždycky.
Lucinda Mandelbaumová by měla nepochybně radost z toho, že jediná teorie, která dnes darwinismu smí beztrestně konkurovat, je teorie her. Má totiž hned tři výhody: teorie her se může vyhnout potížím s adaptací prostřednictvím přírodního výběru v okamžicích, kdy tato představa neodpovídá skutečnosti; může se vyhnout znalostem fosilního záznamu, neboť se pohybuje mimo rámec hmatatelné reality, tedy pouze ve sféře čísel; a může se navíc pochlubit matematickou metodikou, která se dnes v přírodních vědách cení nejvíce. Vědec, který prohlásí, že ta a ta taxonomická skupina organismů vyhynula v důsledku zákona bankrotu hazardního hráče, působí dnes jako kvalitní odborník, neboť může svůj důkaz doprovodit matematickými vzorci. Působí to lépe, než odkaz na vrstvu sedimentů či na fotografii zkameněliny, téměř ezotericky, a nezasvěcený nepozná, že ve skutečnosti jde jen o únik z reality. Obyčejný paleontolog se nejspíš odvolá na empirické pravidlo, na zmiňovaný Copeův zákon nespecializovaného předka, podle něhož se taxonomické skupiny živočichů chovají poměrně konstantně, nejprve se objevují nespecializované formy, schopné vydržet i vážnější výkyvy prostředí, podléze se skupina diverzifikuje a vrcholí pozoruhodnou specializací a disparitou stavebních plánů (viz třeba vyhraněnost forem křídových dinosaurů), která jim při vážnějších výkyvech prostředí působí potíže. Empirický Copeův zákon naznačuje, že zde nemusí působit nahodilost, a proto se o něm, přestože je empirický, pokud možno mluví co nejméně. Mohlo by se totiž zdát, že se paleontolog snaží naznačit analogii s listnatým stromem během střídání ročních období (jarní zázrak, relativně monotónní růst listů v létě, nejkrásnější a nejpestřejší listy na podzim, posléze listopad a mrtvolná zima) či analogii s lidským životem (tvárnost dítěte, dlouhý produktivní věk, nepružnost starého člověka, sešlost věkem a krátký poryv vitality těsně před koncem), jinými slovy, mohlo by se zdát, že by takový paleontolog mohl propagovat něco nevědeckého, třeba schindewolfovské nesmysly o stárnutí fylogenetických linií. Dle vládnoucího světonázoru, univerzálního konsenzu a z přijaté definice je totiž evoluce nahodilý proces (byla už přijata řada modifikovaných definic, ale nahodilost figuruje v každé z nich). Ontologický úžas se nepřipouští.
V období, kdy darwinismus ještě plně nevítězil, žila celá řada významných vědců, kteří ho kritizovali. Jedním z nich byl i Robert Broom (1866-1951), geniální jihoafrický paleontolog, který se narodil ve Skotsku a proslul jako jeden z nejvýznamnějších představitelů oboru paleontologie vůbec. Stáří zkamenělin v miliónech let mu rozhodně nedělalo potíže. Broom obdivoval práci Richarda Owena, celý život se věnoval studiu Bible, byl evolucionistou, ale věřil v nehmotnou duši a v transcendentální duchovní sílu, řídící jeho vlastní výzkumné práce a objevy. Broom působil jako lékař a laický kazatel, ale především vynikl ve vertebrátní paleontologii plazů, savců a hominidů, stal se nepřekonatelným terénním pracovníkem a sběratelem, autorem několika knih a zhruba čtyř stovek nesmírně přínosných článků s precizními kresbami. Existenci trendů ve fosilním záznamu považoval za zcela neslučitelnou s darwinismem. O Lamarckově teorii říkal, že v ní je alespoň zrnko pravdy. Mnohem více uznával práce Richarda Owena, evoluční teorii H. F. Osborna a Smutsův holismus. Ve své vlastní evoluční teorii hovořil o působení „inteligentního duchovního konatele“ (intelligent spiritual agency) dvou typů: a) nižšího, u živočichů a rostlin, omezené předvídavosti a omezených schopností, a b) mnohem vyššího, který evoluci plánoval a řídil, a to tak, že čas od času ovlivňoval výše zmíněné konatele nižší. Broom především poukazoval na existenci četného množství konvergencí, které není možné uspokojivě vysvětlit ani na základě lamarckismu, ani na základě pouček darwinismu.
Jaká je tedy empirická povaha fosilního záznamu? Lze ji popsat výstižně a stručně zároveň? Ano. Vykazuje nezpochybnitelný rytmus. O miliónech let přitom nelze pochybovat. Bez ohledu na stávající stratigrafické dělení lze dějiny reálného fosilního záznamu na Zemi rozdělit na šest základních megacyklů (charakter těchto šesti megacyklů představuje podstatu důkazu Boží existence na základě úvahy George Crabtreeho):
První
magacyklus (první ráno a první večer)
Na počátku
stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad
vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu
nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. I řekl Bůh: "Buď
klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!"
Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad
klenbou. A stalo se tak. Klenbu
nazval Bůh nebem.
Genesis, 1: 1-8.
První megacyklus začíná před 3,8 miliardami let, kdy se vytvořila zemská kůra, oceány a
život v nich. Země je sice nejspíš 4,5 milardy let
stará, ale není známo, co se s ní v období před 4,5 až 3,8 miliardami let dělo,
neboť v době zhruba před 3,9 miliardami let podle všeho nastala závěrečná etapa
bombardování planetesimálami, kdy byl nejspíš zcela zničen povrch planety i se
zemskou kůrou (pokud se do té doby vůbec nějaká vytvořila). Někteří
vědci se navíc domnívají, že někdy během tohoto dlouhého období zasáhl dávnou proto-Zemi
velký objekt o velikosti Marsu či větší, vytrhl část zemského materiálu, spojil
se s ním a vytvořil Měsíc. Tato teorie se nazývá teorie
obřího impaktu a byla populární už v 80. létech
20. století, ale zvláštnosti oběžné dráhy Měsíce a
chemické složení měsíčních hornin vysvětlila přijatelným způsobem až později. I
kdyby se teorie obřího impaktu mýlila, lze předpokládat, že v době před 3,9 miliardami let došlo k těžkému bombardování prvotní
zemské kůry (pokud tedy existovala) a k jejímu totálnímu zničení. Toto
meteoritické bombardování, jež se odehrálo ve vnitřní části sluneční soustavy, z
pochopitelných důvodů není zdokumentované na povrchu
zemském (kde je atmosféra, hydrosféra, pohyb litosférických desek, sedimentace
atd.), ale především na Měsíci, kde se označuje jako terminální lunární
kataklyzma. Temná měsíční „moře” dokazují, že bombardování během
terminálního lunárního kataklyzmatu muselo být vskutku děsivé (kosmická tělesa
– planetesimály – mohla mít až
První megacyklus lze charakterizovat jako éru prokaryot, jednobuněčných organismů bez buněčného jádra. Končí rozvojem stromatolitů a prvním celoplanetárním zaledněním Země, s ledovým krunýřem i na rovníku, jež spadalo zhruba do období před 2 až 2,4 miliardami let, do paleoproterozoika. Ochlazení před dvěma miliardami let nejspíš způsobil kyslík produkovaný fotosyntetizujícími jednobuněčnými mikroorganismy. Vznikla tak první tzv. „sněhová koule”. Země se prostě podobala velké, hlubokozmražené sněhové kouli s vysokým albedem. (Termín „sněhová koule” zavedl americký magnetogeobiolog a profesor geobiologie Joseph L. Kirschvink, jehož zájmem jsou především zvraty geomagnetického pole, paleomagnetismus, magnetostratigrafie, biomineralizace a vlivy elektromagnetického pole na živé organismy).
Druhý
megacyklus (druhé ráno a druhý večer)
I řekl Bůh:
"Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a
ukaž se souš!" A stalo se tak. Souš
nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl,
že to je dobré. Bůh také řekl: "Zazelenej se země zelení: bylinami,
které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím
rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin,
které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se
semeny. Bůh viděl, že to je dobré.
Genesis, 1: 9-12
Druhý megacyklus začíná ukončením výše zmíněného globálního zalednění, nastává oteplení (možná v důsledku vulkanismu stoupl obsah oxidu uhličitého v atmosféře na úroveň zhruba 350krát převyšující současné hodnoty; možná, podle Jamese Kastinga, způsobily první skleníkový efekt metanogenní bakterie) a okamžitě nastává mohutný rozvoj jednobuněčných organismů s buněčným jádrem, neboli (v evolucionistickém žargonu) radiace eukaryot. Je příznačné, že se jednobuněčné organismy s jádrem objevují bezprostředně poté, co se Země zbavila globálního ledového krunýře. Podle Lynn Margulisové je navíc přechod od prokaryotních organismů k eukaryotním (od sinic k jednobuněčným řasám s buněčným jádrem) největším evolučním skokem v dějinách planety. Na pevnině se rozvíjejí složité ekosystémy mikroorganismů, převážně bakteriální. Poté se opět stovky a stovky miliónů let nic nápadně nového neděje. Éra jednobuněčných organismů s jádrem a tedy i druhý megacyklus končí druhou „sněhovou koulí” v období neoproterozoika před 800 až 600 milióny let. Jako první spolehlivě prokázal výskyt neoproterozoických ledovcových uloženin na zemském rovníku v období před 800 až 600 milióny let již zmiňovaný Joseph L. Kirschvink. A Zemi opět sevřel globální ledový krunýř.
Třetí
megacyklus (třetí ráno a třetí večer)
I řekl Bůh:
"Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala
den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta
světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad
zemí." A stalo se tak. Učinil
tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo,
aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na
nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a
oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.
Genesis, 1: 14-18
Třetí megacyklus začíná táním druhé „sněhové koule“ a nástupem zvláštní měkkotělní fauny, charakteristické tím, že se její formy aktivně nepohybovaly, některé byly ukotveny u dna, jiné se volně vznášely. Tato pozdně prekambrická fauna vytvořila rozsáhlé mořské ekosystémy, příhodně nazvané ediakarská zahrada (poprvé byla popsána z australského pohoří Ediacara, takže je často známa jako fauna ediakarská), ale pro její představitele se později nejvíce vžil termín vendobionti (podle stratigrafického termínu převzatého z ruského neoproterozoika). Zajímavé je, že ekosystém vendobiontů postrádal dravce a filtrátory, takže zde nemohly existovat evoluční závody ve zbrojení a trofický řetězec tu byl zjevně jednodušší než ve fanerozoiku. Ediakarská fauna se od fauny následujícího megacyklu, tj. od fauny kambrické, liší i v mnoha jiných ohledech, což Adolfa Seilachera vedlo k vytvoření hypotézy vendobiontů, v níž ukázal, že ediakarská fauna reprezentuje živočichy zcela nepříbuzné moderním kmenům, specializované makroskopické tvory, jež nelze zařadit ani mezi jednobuněčné, ani mezi mnohobuněčné, a kteří na konci prekambria vyhynuli bez následnictví. Třetí megacyklus končí vymřením vendobiontů.
Čtvrtý
megacyklus (čtvrté ráno a čtvrtý večer)
I řekl Bůh:
"Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou
klenbou!" I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy
všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité
druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je
dobré. A Bůh jim požehnal: "Ploďte a
množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží
na zemi."
Genesis, 1: 20-22
Čtvrtý megacyklus začíná tzv. Velkým třeskem evoluce neboli tzv. kambrickou explozí, snad uspíšenou silným vulkanismem ve středooceánských hřbetech, který mohl vyprodukovat dostatek vápníku pro tvorbu pevných schránek. Šlo o jedinečný a nikdy neopakovaný (a zřejmě neopakovatelný) fenomén. Na počátku kambria (a tudíž i fanerozoika) se v podstatě naráz objevila tzv. burgesská fauna se všemi skupinami bezobratlých, které známe dnes, včetně dalších, jež dnes ani neznáme, včetně prvních obratlovců. Fauna burgesského typu byla poprvé popsána z Kanady (z burgesských břidlic), později i z dalších spodno a střednokamrických sedimentů z různých částí světa. Dříve předpokládaná pozvolná „adaptivní radiace“ se na počátku kambria nekonala. Skutečnost byla ještě bizarnější, než když Stephen Jay Gould psal svoji proslulou knihu Wonderful Life, kde byl nucen Darwinův strom života obrátit korunou dolů a kde musel pro paleontology zavést poměrně nový termín disparita (stupeň rozrůzněnosti stavebních plánů těl) – na rozdíl od pojmu diverzita (kvantitativní druhová rozrůzněnost). Burgesská fauna disponovala tolika stavebními plány, že se jí disparita organismů v dnešních oceánech nemůže rovnat. Proto se také evolucionisté uchylují k pojmům, jako je „Velký třesk“ či „kambrická exploze“. Začátek Velkého třesku živočišné evoluce se datuje zhruba do doby před 542 až 530 milióny lety. Neodarwinovská teorie přírodního výběru nedisponuje ničím, čím by mohla tento fenomén vyložit, neboť prostředí rozsáhlých epikontinentálních plání mořského dna (prostředí, jež dnes nemá obdobu) na počátku kambria (a ve starším paleozoiku vůbec) lze charakterizovat jedině jako extrémně monotónní. Nebylo tam nic, co by poskytovalo příležitost pro uskutečnění klasické neodarwinistické představy adaptace na měnící se podmínky prostředí prostřednictvím přírodního výběru. V podstatě existovala jen jedna „volná nika“, na kterou se tehdy mohly organismy „adaptovat“. Neobyčejná rozmanitost (diverzita) bezobratlých v mořích staršího paleozoika a obrovská rozrůzněnost stavebních plánů (disparita) bezprostředně po Velkém třesku zůstávají pro představu postupného vývoje prostřednictvím akumulace mikromutací dalším neřešitelným problémem. Ortodoxním evolučním teoretikům nezbývá nic jiného, než se bránit klasickou tezí o nedokonalosti fosilního záznamu. Pomáhá jim i fakt, že se studium evoluce přesunulo z paleontologických muzeí do biologických laboratoří. Zvlášť účinně pomáhají metody molekulárních hodin, jejichž výsledky jsou sice velice různorodé, ale často ukazují na pestré rozrůznění hlavních živočišných kmenů již hluboko v prekambriu. Jistě, realitě fosilního záznamu tyto výsledky vůbec neodpovídají, ale dnešním evolučním teoretikům to nevadí, protože se, jak již bylo řečeno, rekrutují téměř výhradně z řad biologů. Velkou roli zde hraje i elitářství, neboť biologové se obvykle považují za skutečné vědce a na paleontology víceméně pohlížejí skrz prsty. V současnosti se proto stáváme svědky tristní situace, kdy se z médií dozvídáme, že na základě molekulárních hodin vědci zjistili, že se ta a ta skupina oddělila od té a té skupiny v té a té době (např. člověk od šimpanze apod.), ačkoli z hlediska reálných dokladů ve fosilním záznamu (zkamenělin) to nedává žádný smysl.
Čtvrtý megacyklus zahrnuje
první dvě velká vymírání z tzv. Velké pětky, 1. na konci ordoviku (zhruba
před
Pátý
megacyklus (páté ráno a pátý večer)
I řekl Bůh:
"Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy
zemské zvěře!" A stalo se tak. Bůh
učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy
všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.
Genesis, 1: 24-25
Pátý megacyklus lze charakterizovat jako věk plazů, trvající celé mesozoikum (druhohory). Začíná po velkém vymírání na konci permu, jež bylo snad ze všech vymírání v dějinách Země nejdrastičtější, dokonce se do určité míry hovoří o biologickém vakuu. Z Velké pětky vymírání zahrnuje pátý megacyklus ještě 4. vymírání na konci triasu (zhruba před 208 milióny lety), kdy vyhynuly starobylé skupiny plazů a nastoupili dinosauři, ptakoještěři a velcí mořští plazi. Spouštěčem grandiózního nástupu populárních dinosaurů (v jejichž stínu přicházejí i první savci a krátce po nich ptáci) na konci triasu se stal dopad kosmického tělesa (či možná série dopadů). Velcí theropodní dinosauři se v Severní Americe objevují kousek nad kritickou vrstvičkou iridiové anomálie (interval odpovídá asi 10 000 let) a diverzita jednotlivých dinosauřích rodů se stabilizuje ani ne za 100 000 let po impaktu. Když vezmeme v úvahu, že společenstva dinosaurů dominovala Severní Americe dalších 135 miliónů let, je to ohromující. Jejich panství je ukončeno 5. velkým vymíráním (pátým v rámci Velké pětky) na konci křídy (zhruba před 65 milióny lety), jež je zásluhou celé řady dokumentů o dopadu obřího kosmického tělesa na hranici mesozoikum-terciér dostatečně známé a hojně medializované.
Šestý
megacyklus (šesté ráno a šestý večer)
I řekl Bůh:
"Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a
nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." Bůh stvořil
člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a
ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim:
"Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým,
co se na zemi hýbe." Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na
němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.
Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v
čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi
dobré.
Genesis, 1: 26-31
Šestý megacyklus začíná zhruba před 65 milióny
lety, tedy na začátku terciéru (třetihor) a lze ho
charakterizovat jako věk savců.
Již Robert Broom výstižně prohlásil, že
evoluce je prakticky u konce, že fyzická evoluce skončila, ale že proces zřejmě
pokračuje na vyšší, spirituální úrovni. Broom říká: „Co
se týče nových skupin, nelze pochybovat o tom, že evoluce skončila. Díky přetrvávající malé větvi nespecializovaných eocénních tvorů
vznikla linie primátů a posléze se zastavila. Evoluce, s výjimkou
specializace eocénních forem, během posledních čtyřiceti miliónů let
neprobíhala. Tikot evolučních hodin se tak ztišil, že je značně pochybné,
jestli se na Zemi během posledních dvou miliónů let
objevil byť i jen jediný nový rod...
V eocénu – asi tak v období před padesáti až třiceti milióny lety – se z primitivních savců náhle vyvinul více než tucet výrazně odlišných savčích řádů – kopytníků, sudokopytníků i lichokopytníků, chobotnatců, šelem, kytovců, hlodavců, netopýrů a opic. Poté se už žádný nový savčí řád nevyvinul. Je dost zvláštní, že v rámci vzniklých řádů docházelo k vývoji neobyčejně různorodých forem, jenže Příroda jakoby už ztratila schopnost vytvořit jakýkoli nový řád. Za povšimnutí stojí i skutečnost, že se během posledních třiceti miliónů let nevyvinula žádná nová forma ptáků. A nejpozoruhodnější ze všeho je to, že se od eocénu nevyvinula žádná nová čeleď rostlin. Je zřejmé, že se veškerá podstatná evoluce zastavila. Během posledních třiceti miliónů let se nevyvinuly žádné nové typy ryb, žádné nové skupiny měkkýšů, červů či hvězdic, dokonce ani žádné nové skupiny hmyzu.”
V závěru šestého megacyklu se objevuje člověk a lidská civilizace. Opět si nelze nevzpomenout na empirický Copeův zákon. Může nás napadnout, zda by nemohl platit i zde – zázračný počátek, pozoruhodné civilizace na úsvitu dějin lidského rodu, nastartování monotónního rytmu, kdy už nic zásadně nového nepřicházelo a (před koncem?) pozoruhodná disparita technických civilizací...
Rebecca Newbergerová Goldsteinová by bezpochyby nechtěla čtenáře nutit, aby v důsledku zde nastíněného posledního důkazu uvěřil v Boha či aby uvěřil ve slepou nahodilost přírodního dění. Řekla by, že nejdůležitější ze všeho je, zda nám rytmus megacyklů připadá či nepřipadá fascinující, tj. zda ještě jsme či nejsme schopni ontologického úžasu...