2. GRADUALISMUS

"The conception of Evolution as a perfectly uniform, slow process of change is another false notion, which has well earned the sarcasm of anti-evolutionary writers..."
(A. M. DAVIES 1937, str. 42)


"Species are individuals, and they are real. They are as real as American Motors, Chrysler, Ford and General Motors."

(Michael GHISELIN 1974, str. 538)


"The evolutionary species is a really existing unity in Nature, ontologically having the characteristics of an individual... Accordingly each evolutionary species can be assigned a unique name which by international agreement must be binomen."

(Peter AX 1987, str. 19)

2. 1. CHARLES DARWIN

Charles Darwin ve svém stěžejním díle "On the Origin of Species" (1859, str. 189) napsal, že jeho teorie (tj. teorie vzniku druhů přírodním výběrem) by se nutně musela zhroutit, kdyby se ukázalo, že určitý orgán nevznikl postupnou akumulací četných drobných modifikací. Doslova Darwin píše: "If it could be demonstrated that any complex organ existed, which could not possibly have been formed by numerous, successive, slight modifications, my theory would absolutely break down.". Darwin prostě považoval gradualistický styl vývoje za ústřední předpoklad platnosti vlastní teorie evoluce (k velké nelibosti T. H. Huxleyho, který mu to v dopise ostře vytýkal těsně před vydáním "On the Origin of Species"). Přesto Darwin připouštěl možnost, že se sám mohl mýlit. Jenže v téže knize také píše (str. 280):

"Proč potom nejsou každé geologické souvrství a každá vrstva plné takových přechodných mezičlánků? Geologie zajisté neobjevila žádný takový jemně gradualistický organický řetězec; to je také patrně nejzávažnější námitka, která může být proti mé teorii vznesena."

a na straně 342:

"Geologický záznam je extrémně neúplný a tento fakt může do značné míry vysvětlit proč nemůžeme najít přechodné variety napojující na sebe všechny vymřelé i žijící formy života těmi nejjemnějšími gradualistickými stupni. Ten, kdo by vyvrátil tento pohled na charakter geologického záznamu, vyvrátil by zároveň celou mou teorii."

Darwin byl bezesporu seriózní osobností a i když svou teorii bránil se vším zápalem, neprezentoval ji nikdy jako zcela jednoznačné dogma, ale snažil se se svými odpůrci polemizovat poctivě, takže nakonec i on sám byl nucen (v 10. kapitole 4.vydání "On the Origin of Species") přistoupit k menšímu kompromisu, neboť poznamenal, že:

"... období, během nichž docházelo u druhů ke změnám, ačkoliv dlouhá měřeno v rocích, byla pravděpodobně krátká ve srovnání s obdobími, během nichž ty samé druhy nepodléhaly změnám vůbec žádným."


2. 2. CO JE BIOSTRATIGRAFIE A CO JE GRADUALISMUS?

Stratigrafická geologie neboli stratigrafie představuje důležité odvětví historické geologie, které se zabývá určováním časové posloupnosti horninových jednotek v zemské kůře. Biostratigrafie zkoumá fosilní záznam a určuje relativní stáří sedimentárních hornin podle zkamenělin (fosilií) obsažených v jejich vrstevním sledu (viz ČEPEK 1986). Každý živočišný a rostlinný druh má v tomto vrstevním sledu určitou vrstvičku, v níž se objevuje poprvé, a zároveň i vrstvičku, v níž se s ním setkáváme naposledy. Pokud nedošlo k vážnějším tektonickým pohybům v pozdější době, které by způsobily překocení vrstev, je vespodu chronologicky nejstarší fosilní záznam daného druhu a nahoře naopak nejmladší (podle principu superpozice jsou starší vrstvy uloženy pod mladšími). Zkameněliny druhů, které měly v minulosti velké globální rozšíření (kosmopolitní), jsou pro biostratigrafii nejdůležitější a jsou označovány jako vůdčí zkameněliny, neboť umožňují časovou korelaci vrstev v téměř celosvětovém měřítku. K tomu přistupuje nevyhnutelně princip stejných zkamenělin: stejně staré vrstvy obsahují stejné zkameněliny (nemusí to platit pokaždé, protože odborník musí dávat pozor, zda jsou zkameněliny v dané vrstvě opravdu původní, či zda do ní byly redeponovány, tj. "znovu-pohřbeny" ze sedimentů starších, apod.). Biostratigrafické datování (určuje relativní stáří vrstev) bylo a zůstává nejspolehlivějším korelačním prostředkem. Fosilní záznam (tj. vrstvy se zkamenělinami) vlastně představuje něco jako magnetofonový záznam na pásce, který se výzkumem pokoušíme oživit. Historická geologie, za pomoci biostratigrafie a paleontologie, zprostředkovala rozčlenění historie Země do delších i kratších časových úseků, z nichž každý je charakteristický určitým typem flóry a fauny. Fyletický gradualismus (termín zavedl S. J. Gould) je teorie, založená na Darwinově představě plynulosti vývojového procesu, který probíhal (a dosud probíhá) pomalou akumulací nepatrných změn z generace na generaci. Abychom si tuto představu trochu přiblížili, musíme sledovat pozorně následující věty (HOUŠA 1963, str.73):

"Pod vlivem těchto skutečností musíme odmítnout existenci takových vývojových skoků, které předpokládají větší organisační rozdíl dceřinné formy od rodičovské (např. nový druh nebo jiná taxonomická jednotka atd.).

Nehledíc na nemožnost takového skoku, bylo by postavení takového jedince v populaci nebo i mimo ni naprosto isolované se všemi důsledky. Nikdy v historii zemědělsko-pokusnické a pěstitelské praxe nebyly takové skoky zjištěny. Zato však se podařilo velmi přesně zjistit množství výskytu mutací v přírodě a mnoho jich podchytit a dalším výběrem prohloubit a využít jako velmi prospěšné člověku. Shrneme-li tedy poslední poznatky, můžeme konstatovat, že velké vývojové skoky se v evolučním procesu v přírodě neuplatňují. Vývoj jde kupředu jedině neustálým vybíráním drobných prospěšných mutačních změn, zatímco jedinci neschopní konkurence jsou přírodním výběrem vyřazováni. V procesu evoluce určité vývojové větve marně bychom hledali nějaký ostřejší převrat nebo nějaký patrnější rozdíl mezi jednotlivými za sebou následujícími generacemi, takový, který by nám umožnil položit do těchto míst hranici mezi jednotlivými za sebou následujícími i sebemenšími systematickými jednotkami."

A dále (str.76):

"Jak je z uvedeného zřejmé, druh a ostatní taxonomické jednotky, se kterými běžně operujeme při naší práci nejsou skutečné, v přírodě reálně existující jednotky, ale pouze různé výseky z naprosto kontinuitně probíhající vývojové linie... Teoreticky je tedy druh umělou jednotkou a nemůže být proto respektován při teoretických evolučních úvahách... Přiznání taxonomické hodnoty jednotlivým zjištěným kategoriím je subjektivní. Závisí především na stavu poznání materiálu... Není však v podstatě hranice, jak velký má být pojem druhu, rodu atd. Zhruba můžeme navrhnout, aby určitá skupina blízkých vývojových linií representovala rod nebo podrod a jednotlivé její větve nebo úseky podrody, druhy či poddruhy. Je třeba si uvědomit, že není vždy vhodné každý sebemenší zatím zjištěný výsek z určité vývojové linie označit samostatným druhovým jménem (naše poznání není nikdy úplné), nýbrž že může být výhodnější určité druhové jméno vztahovat na určitý různě dlouhý úsek vývojové větve. Je totiž možné, že dnes třeba ještě diskontinuitní vývojová linie může být v budoucnu novými nálezy zcela doplněna a propojena."

Tyto pasáže (zde zvýrazněná část je nejdůležitější) napsané v šedesátých letech našeho století vystihují všechny základní teze o plynulosti vývojového procesu. Je nutno dodat, že tento a podobné články v té době představovaly zcela fundovaný obraz, znázorňující nemalé úspěchy moderního evolucionismu. Jenže to, co bylo v roce 1970 ještě neotřesitelným "empirickým faktem", dnes neplatí. Důvod, proč se dříve hovořilo o plynulosti vývojových změn, vyjadřuje také následující citát z důležité knihy období "moderní syntézy " The Major Features of Evolution (SIMPSON 1953, str. 103)

"Paleontologické doklady pro diskontinuitu (nespojitost) sestávají z častého náhlého objevování se nových skupin ve fosilním záznamu; tato náhlost, běžná na všech taxonomických úrovních, je téměř univerzální na úrovních vyšších. Protože fosilní záznam je a vždy bude neúplný, nemůže být takový doklad prokázáním této diskontinuity, ale vždy může být důsledkem nenalezení předků..."

Základní argument pro plynulý vývoj je tam obsažen. Jinými slovy (jak by kreacionisté řekli zcela oprávněně!), evolucionisté věřili v "chybějící mezičlánky" na podkladě pouhé možnosti, že jednou budou objeveny. Tato možnost však byla zpochybněna obrovským rozmachem paleontologického výzkumu tohoto století. Za dob Darwina se (snad) ještě dalo věřit, že se přechodné formy naleznou, ale dnes se tato víra stala fikcí. Německý paleontolog Otto Schindewolf upozorňoval již před půl stoletím, že nemá smysl čekat na objevení toho, co neexistuje a zdůrazňoval (viz např. SCHINDEWOLF 1950), že diskontinuity ve fosilním záznamu jsou původní a že představují přirozené skoky ve vývoji a znamenají primární nedostatek přechodných forem. Schindewolf byl však tehdy jedním z mála. Kuriózní byla na gradualismu jeho paralelní koexistence s biostratigrafií. Základní pravidlo biostratigrafie bylo vždy v rozporu s gradualismem (tj. že stejně staré vrstvy obsahují stejné druhy zkamenělin). Vrstvy sedimentárních hornin však nejsou dvourozměrnými řezy "vývojovým kontinuem". Mají objem. Biostratigraf vždy věděl, že v konkrétních vrstvách sedimentárních hornin se vyskytují jisté konkrétní druhy, a podle toho také konal svou práci. Kdyby se však jednotlivé druhy organismů plynule měnily, nemohla by mít biostratigrafie vůbec nárok na uznání jako reálná vědecká disciplína. Biostratigrafové by byli nuceni odložit kladiva, terénní zápisníky a opustit lomy a odkryvy, na nichž studovali vrstevní sled sedimentárních hornin. Z učebnic historické geologie by zmizely biostratigrafické zóny, jednotlivé stupně geologických útvarů i obrázky vůdčích zkamenělin. Jak se tento paradox odůvodňoval? (viz HOUŠA 1963, s. 78):

"Běžně používané dosavadní biostratigrafické metody (hlavně metoda vůdčích zkamenělin) jsou přes formální přijetí evoluční teorie založeny vždy více na určité diskontinuitě vývoje, nepřijatelné pro moderní paleontologii. Sama metoda vůdčích zkamenělin je v podstatě katastrofická. Snahy moderního paleontologa a biostratigrafa jsou vlastně protichůdné. Zatímco paleontolog se snaží zjistit cesty evolučních změn a klade hranice mezi jednotlivé odlišené vývojové větve (ve schematu tedy vertikálně), snaží se biostratigraf najít ve vývojových větvích horizontální hranice, tak, aby jejich pomocí mohl rozčlenit sedimentární horniny. Takový postup biostratigrafů je z přísně evolučního hlediska naprosto nesprávný, neboť veškeré takto stanovené hranice jsou vždy umělé. Moderní biostratigrafie musí v plném rozsahu a hluboce podřídit své metody moderní evoluční paleontologii. Především musí přijmout koncepci plynulé proměnlivosti druhu v čase. Pod zorným úhlem této koncepce musí být kriticky přehlédnuty a zhodnoceny veškeré dosavadní biostratigrafické metody, z nichž mnohé mají s evoluční paleontologií jen málo společného. I biostratigraf si musí uvědomit, že v žádném případě nepracuje s objektivně existujícími druhy, s pevnými a stabilními jednotkami, ale pouze s kolekcemi zbytků zachovávaných z původních populací, které byly prostorově i časově proměnlivé."

Odůvodnění empirické to nebylo. Byla to teorie, která předem diktovala jak vidět skutečnost. Stratigrafové byli nuceni se s tím smířit (viz např. ČEPEK 1986, s. 97-98):

"Akrozóna taxonu - zóna rozsahu taxonu (angl. taxon-range zone) je horninové těleso vymezené celkovým rozsahem jednoho zvoleného taxonu. V geologické praxi je to stále nejužívanější typ biozóny. Její vymezení je poměrně jednoduché, při výběru taxonu lze nejsnáze uplatnit všechny požadavky kladené na vůdčí zkameněliny a terénní použitelnost je spojena s minimem komplikací. V praxi nejužívanějším taxonem pro vymezení tohoto typu biozóny je druh. Všechny obtíže, spojené s definicí druhu v paleontologii se v plné míře, nebo lépe řečeno právě a především, projevují při vymezování biozóny rozsahu druhu. Vertikální (stratigrafický) rozsah biozóny je totiž praktickým vyjádřením celé délky vývojové linie ('délky větve na fylogenetickém stromu'), na níž si druh udržel své morfologické a ekologické znaky. Záruku, že vymezená akrozóna druhu je skutečně vyjádřením celé délky jeho vývojové linie, máme pouze v těch případech, kdy ve vrstevním sledu je v podloží fyzicky zastoupen vývojový předek sledovaného druhu a v nadloží jeho vývojový potomek. Jedině to je garancí, že v ancestrálně-descendentním sledu populací nic nechybí, že spodní hranice stanovené akrozóny je plochou fyletického vymření druhu, který tu byl nahrazen svým vývojovým potomkem s natolik změněnými morfologicko-ekologickými znaky, že může být označen jako nový druh."

Byl to tedy pokus o objektivní kompromis mezi skutečností a teorií, mezi metodologicky jednoduchým vymezením diskutované jednotky a imaginárními teoretickými problémy, které plynou z ohraničování "ancestrálně-descendentního sledu populací ve větvi fylogenetického stromu". V tomto kompromisu však lze vidět, že biostratigrafie jako taková nikdy nemohla přijmout gradualismus bez obtíží. Základní definice evoluce v syntetické teorii jako změny genových frekvencí v populaci v geologickém čase navozovala představu, že nepatrné změny z generace na generaci jsou normálně viditelné ve fosilním záznamu. Jenže biostratigrafie nic takového neviděla. Gradualismus nezapadal do rámce jejího empirického poznání. Ze stejného důvodu se nemůžeme divit, že to byla právě drtivá většina paleontologů (mezi nimi byli i mnozí s evoluční myšlenkou sympatizující), která brzy po vydání "On the Origin of Species" Darwinův spis šmahem odmítla. Byli to biologové (stejně jako Darwin sám), kteří se o "triumfální vítězství darwinismu" zasloužili. Byli to paleontologové, kteří viděli (samozřejmě ve fosilním záznamu) rozpor s darwinismem. Viděli ho ovšem nejrůznějšíma očima. Tak např. lékař a vynikající paleontolog Robert Broom (1866-1951) nebyl gradualistou ortodoxním, rozeznával období velmi pomalé evoluce a jiná období velmi rychlé evoluce. Zvláště současné období ho zaujalo a viděl v něm (a nebyl sám mezi paleontology) důkaz, že se evoluce téměř či snad vůbec zastavila. Zvláštní jsou jeho závěry ohledně příčin evoluce (viz BROOM 1932 a zvlášť 1933). Broom byl rozčarován z darwinistického modelu evoluce mutace-selekce, tj. náhodných mutací a přírodního výběru na nich pracujícího (byl fascinován především problémem mimikry, který podle něho darwinismus neřešil). Současně však zamítal tehdejší lamarckismus a vitalismus (viz slovník termínů). Byl nakloněn Osbornovým názorům, ale s jeho konečnými závěry nesouhlasil a Osbornovu aristogenezi ("creative aristogenesis") považoval za vitalistickou. Podle Brooma je třeba hledat za fenoménem evoluce inteligentní sílu ("intelligent agency"), která byla v různých fázích vývoje různého, vlastně dvojího charakteru. Jednak slabší, méně "předvídavá" ("spiritual agency with limited vision and limited power"), jednak silná a s jasným záměrem do budoucnosti ("spiritual agency of a high type"). Zmiňuji se o tom proto, že neodarwinisté (např. George Gaylord Simpson) odmítli tyto vývody stručnou a ve své podstatě posměšnou větou, že "Broom věřil na evoluci působením duchů". I v období rozkvětu gradualismu v syntetické teorii to musel být paleontolog a shodou okolností právě George Gaylord Simpson, který alespoň zavedl rozlišování různých rychlostí evoluce (viz ve slovníku kvantová evoluce). Byli to paleontologové a stratigrafové (viz třeba Otto Schindewolf, Derek Ager), kteří pochybovali. A byli to opět paleontologové, kteří se dokázali z dogmatu vymanit (viz teorie přerušovaných rovnováh). Gradualismus ale u Darwina nezačal. Sahal hluboko do historie (setkáváme se s ním vlastně už ve starověkém Řecku). Darwin sám byl bezprostředně ovlivněn jiným, neméně důležitým přírodovědcem: svým přítelem, geologem Charlesem Lyellem.


2. 3. FILOSOFICKÉ KOŘENY FYLETICKÉHO GRADUALISMU

V letech 1830-1833 vydal Sir Charles Lyell (1797-1895) poprvé svou impozantní knihu zvanou "Principles of Geology", která se stala patrně nejproslulejším dílem geologických věd vůbec, ba přímo jakousi 'biblí geologie' a učebnicí geologické metodologie pro odborníky celého světa. Kniha představovala z geologicko-filosofického hlediska porážku dosavadní přírodní teologie, která obhajovala myšlenku usměrněného vývoje Země, prokládaného většími či menšími katastrofami, po nichž docházelo k výrazným změnám, a to v duchu chronologie 1. knihy Mojžíšovy (Genesis 1: 1-31). Lyellova autorita velkou měrou přispěla k vyloučení mojžíšské chronologie z geologie. Proto i katastrofismus byl prohlášen za nevědecký. Charles Lyell vyšel z Jamese Huttona (1726-1797) a jeho popularizátora Johna Playfaira (1748-1819). Podobný princip ve světě geologie viděl i francouzský filosof a přírodovědec Jean-Baptiste de Lamarck (1744-1829), který jej aplikoval na vývoj organismů. Lyellův princip uniformity, aneb uniformitarianismus (mnohé termíny zde použité nepocházejí od Lyella, ale jsou vhodné pro výstižný popis: např. termín 'uniformitarianismus' byl zaveden filosofem Williamem Whewellem) je možno vyložit ve čtyřech základních poučkách (viz GOULD 1984):

1. uniformita přírodních zákonů ("uniformity of law")

2. aktualismus ("actualism" - "uniformity of process")

3. gradualismus ("gradualism" - "uniformity of rate")

4. uniformita podmínek ("uniformity of conditions", "non-directionalism")

První z nich je aplikována na přírodní zákony - tzv. "uniformita přírodních zákonů". Říká, že přírodní zákony byly, jsou a budou neměnné. Tento a priori metodologický předpoklad je velmi důležitý, neboť vlastně umožňuje existenci vědeckého bádání. Druhou je aktualismus, čili princip uniformity aplikovaný na přírodní procesy. Aktualismus je dalším důležitým a priori metodologickým předpokladem, který nás ubezpečuje o tom, že v minulosti působily na Zemi stejné přírodní síly jako dnes (viz také slovník). Třetí poučkou je diskutovaný gradualismus, tedy princip uniformity aplikovaný na rychlost a styl vývojového procesu. Představoval vlastně již velmi jasně formulovaný přírodní zákon, podle něhož veškerý vývoj probíhal a probíhá prostřednictvím nepostřehnutelné akumulace drobných, nenápadných změn ze dne na den, z generace na generaci. Čtvrtou poučkou je uniformita podmínek ("dynamic steady state"), kterou Lyell myslel jako princip uniformity aplikovaný na směr vývoje. Tato tajuplná poučka v sobě skrývá ještě tajuplnější obsah, který v současnosti stojí v příkrém rozporu s všeobecně uznávaným evolučním principem ireverzibility vývojového procesu. Sir Charles Lyell si představoval cyklický přírodní zákon "velkého roku", za jehož platnosti nehraje vymření velkých skupin organismů žádnou roli. Věřil, že se tyto skupiny objeví na Zemi znovu a "Velký rok" prodělá svůj úplný cyklus a pak "... se mohou znovu vrátit rody zvířat, jejichž pozůstatky jsou zachovány v dávných horninách našich kontinentů. Obrovský iguanodon se může znovu objevit v lesích, ichthyosaurus v moři, zatímco pterodactylus bude moci opět plachtit nad stinnými hájky stromových kapradin." (přeloženo z Lyellových "Principles of Geology" vol. I, angl. vydání z roku 1842, str. 193). Oba Lyellem formulované přírodní zákony (poučka č. 3 a 4) tvořily vědecký antipól k učení přírodní teologie o katastrofismu a směrovanosti vývoje. Kuriózní znovu je to, že oba již dnes buď neplatí, anebo přežívají ve vědeckém světě sporadicky: gradualismus mezi malou částí dnešních neodarwinistů a posledně zmiňovaný 'dynamický rovnovážný stav' asi jen v teorii cyklického vesmíru (Velký Třesk - rozpínání - zhroucení - Velký Třesk ... atd.). Prapůvod gradualismu má tedy kořeny v radikální tendenci vytlačit přírodní teologii a její mojžíšskou chronologii z anglické geologie. Dnes se ukazuje být racionálnější (i kdy se dříve mohlo zdát jako kompromisnické) stanovisko Williama Bucklanda (viz také závěrečná kapitola), který probojovával cestu vědeckému pokroku jinak. Ale to zřejmě právě v Anglii nešlo, protože poměr církve a vědy tam byl trochu jiný než na kontinentu a zvítězit musela jedna z krajních (či lépe zdánlivě krajních) možností.


2. 4. SOVĚTSKÝ TVŮRČÍ DARWINISMUS

V současné době snad všechny nedarwinistické školy gradualismus odmítají. V dřívější době byl však gradualismus (pro výstižnost můžeme klidně používat Gouldův termín) přijat jako fakt i v mnohých lamarckistických a neolamarckistických školách (viz přiložený slovník termínů). I J.-B. de Lamarck věřil v plynulost transformistického procesu (často je v této souvislosti uváděn jako Hérakleitův pokračovatel). I celá řada vitalistických koncepcí vývoje poukazovala na plynulost změn. Výjimku představoval kupodivu "vitalismus" sovětské koly, tzv. sovětský tvůrčí darwinismus (viz rovněž přiložený slovník termínů). Hlavním představitelem byl Trofim Denisovič LYSENKO, jehož učení bylo u nás odsouzeno jako celek ještě během ´perestrojky´ a jenž vytvořil v rámci své "jarovizace" zdánlivě zcela roztříštěnou a rozporuplnou evoluční teorii, která vlastně s darwinismem neměla společného vůbec nic. Přírodní výběr a genetiku odmítl, vývoj postuloval v podobě skoků (v reakci na změněné podmínky prostředí) a vznik variací chápal jako pod přímým vlivem prostředí (v rámci stalinské politiky Lysenko razil i nové "nadávky", mezi ně patřila slova jako mendelisté, morganisté, malthusiánci, buržoázní lživěda apod.). Olga Borisovna LEPEŠINSKÁ přispěla objevem "živé" a "mrtvé" hmoty (viz také ČERNÝ 1989, RAPOPORT 1989). Zajímavé je, že ani Friedrich Engels, paradoxně rovněž velký propagátor darwinismu, nepatřil mezi ty, kteří by byli teorií přírodního výběru zvlášť nadšeni. Podle něho se teorie přírodního výběru nezabývala vznikem nových druhů.

2. 5. TEORIE "PŘERUŠOVANÝCH ROVNOVÁH" (PUNCTUATED EQUILIBRIA)

Teorie přerušovaných rovnováh či "punktuacionalismus" (angl. 'punctuated equilibria') vstoupila na scénu krátkým článkem dvou významných amerických ososbností (ELDREDGE & GOULD 1972). Stephen Jay Gould a Niles Eldredge byli v 60tých letech mladými ambiciózními paleontology, kteří byli plni nadšení a zájmu, ale současně si uvědomovali, že takřka výlučně geologické vzdělání paleontologů dává možnost jen rozmnožovat popisnou část této vědy a že interpretační oblast má slabiny. Studovali tedy biologii a snažili se o zasazení nejnovějších koncepcí evoluční biologie do rámce studia historie života na Zemi. Rozhodli se používat statistické metody pro měření evolučních změn a zaměřili se na Darwinův důkaz gradualistického vývoje, založený na pouhém předpokladu nedokonalosti fosilního záznamu ("argument from imperfection"). Tato slabina Darwinovy teorie oba vědce rozčarovala. Niles Eldredge byl autor nápadu, Stephen Jay Gould autorem termínu (punctuated equilibria) a větší části článku z r. 1972. Díky tomu, že jména obou vědců již něco znamenala, rozvinula se kolem jejich provokující práce nesmírně vážná, často i zuřivá diskuse. Postupně se na stranu nové teorie začali přidávat další paleontologové a evolucionisté. Takřka okamžitá kladná reakce na teorii přerušovaných rovnováh přicházela především od vědců, kteří již měli co do činění s fosilním záznamem (viz např. AGER 1973, str. 20), zatímco nejvíce kritiků se vynořilo ze strany biologů. Gould a Eldredge nazvali "svou vědu" paleobiologie a roku 1975 založili v U.S.A. stejnojmenný, dnes již klasický časopis Paleobiology. Především zásluhou neobyčejné houževnatosti a všestranné erudice spisovatelsky nadaného S. J. Goulda (v srpnu 1991 slavil Gould pozoruhodné výročí - napsal dvoustý článek do časopisu Natural History!) se po dvou desetiletích bitva podařila, a to v podstatě v celosvětovém měřítku. 'Punctuated equilibria' jsou již součástí nejnovějších učebnic a představují nejuznávanější model evoluce. Jak ho lze stručně charakterizovat?

Gradualistický vývoj nebyl nikdy ve fosilním záznamu pozorován. Byla to jen mylná myšlenka, která vzešla z kulturních a politických tendencí anglického liberalismu 19. století. Ve starém gradualistickém modelu vznikají evoluční trendy jako důsledek činnosti přírodního výběru, preferujícího některé linie před jinými. Druhy byly pouhými konvenčními výseky z nedělitelného kontinua. V modelu přerušovaných rovnováh druhy vznikají velmi rychlou přeměnou (speciací) v okrajových areálech (alopatrickou speciací) - proto nejsou ve fosilním záznamu zachovány vývojové mezičlánky. Tato přeměna následovala po nesrovnatelně delších obdobích (stázích), během nichž u druhů docházelo ke změnám jen nepatrným či vůbec žádným (např. průměrná doba existence druhu u mořských bezobratlých se pohybuje zhruba od 5 do 10 miliónů let). Evoluční trend je v tomto modelu chápán jako diferenční úspěšnost jednotlivých druhů. Speciace je chápána jako skutečná příčina změny a nikoliv jako důsledek umělého dělení gradualistického kontinua. Je to cosi nového? Jistě. Evoluční přeměna je rychlejší a dává šanci na působení i dalších evolučních "mechanismů" (především genetického driftu). Tato nová teorie má přinejmenším dvě výhody, které mají význam tak velký, že je stěží lze docenit. Především vnesla do evoluční nauky pojem stáze, tj. stability, čímž vrátila smysl náplni termínu "druh". Druh se stal skutečnou jednotkou, která má z chronologického hlediska svůj začátek, určitou dobu trvání a konec. Druhou výhodou teorie přerušovaných rovnováh je její "kompatibilita" s biostratigrafií, neboť s ní není v rozporu, ale otevřeně ji uznává jako seriózní vědu (přiznává existenci konkrétních druhů v určitých vrstvách). Niles ELDREDGE (1980) např. píše:

"... focusing attention purely on anatomical (and underlying genetic) change ignores a fundamental feature of nature - the existence of species. Species are reproductive communities. They are held together by a network of parental ancestry and descent and separated from other, similar networks of parentage. They are coherent entities in space and - this is the crucial part - through time as well... The pattern of change in so many examples in the fossil record is far more a reflection of the origin and differential survival (selective extinction) of species than the inexorable accumulation of minute changes within species through the agency of natural selection."

Ve fosilním záznamu dnes považujeme vznik a zánik daného druhu za event ("náhlou událost"). Stratigrafové hovoří o eventostratigrafii (angl. "event stratigraphy"). Tento staronový přístup se neuplatňuje jen u "eventů" organického světa, kam dnes patří i nesmírně populární globální vymírání na konci mesozoika (hlavně v souvislosti s dinosaury), ale jsou tu i eventy tektonické, eventy dopadů velkých kosmických těles, geochemické eventy v podobě náhlých výkyvů obsahu stopových prvků v sedimentech, eventy tefrostratigrafické (výkyvy krystalografických modifikací určitých minerálů ve vrstevních sledech vulkanických popelů), eventy představované turbidity (hlubinné sedimenty vzniklé při podmořských sesuvech) či eventy tempestitů ("bouřkových" sedimentů) a další. Jinými slovy, Charles Lyell by byl velmi smutný a Georges Cuvier, jako představitel katastrofismu, by dnes měl asi radost. Nutno s podivem poznamenat, že mezi některými našimi paleontology je dosud hluboce zakořeněna Simpsonova definice evolučního druhu, v níž je druh chápán jako "linie (ancestrálně-descendentní sled populací), která se vyvíjí odděleně od ostatních a má svou jednotnou evoluční úlohu a tendence". Tato definice z období "moderní syntézy" navozuje představu, že kdyby byl fosilní záznam úplný, bylo by ohraničení paleontologických druhů jen arbitrární, tj. bylo by kladením subjektivních řezů do nedělitelného vývojového kontinua. Je to smutné, ale na druhou stranu, naštěstí, neznám mezi našimi paleontology žádného specialistu na starší paleozoikum, který by toto neopodstatněné lpění na dogmatu syntetické teorie nepovažoval za zcela chybné.


Zpět na hlavní stránku skript
Site Map
Best Excerpts
Bibliographies
Index of Articles
Picture Gallery