"... In last Saturday´s Gardeners´ Chronicle (bylo to 7. dubna 1860), a Mr. Patrick Matthew publishes a long extract from his work on ´Naval Timber and Arboriculture´, published in 1831, in which he briefly but completely anticipates the theory of Natural Selection. I have ordered the book, as some few passages are rather obscure, but it is certainly, I think, a complete, but not developed anticipation! Erasmus always said that surely this would be the case some day. Anyhow, one may be excused in not having discovered the fact in a work on Naval Timber..." (Charles Darwin In: F. Darwin 1888b, str. 301)

Patrick Matthew prý dokonce později nechal vytisknout na titulním listě, hned za své jméno doušku: "Objevitel principu Přírodního Výběru" ("Discoverer of the principle of Natural Selection"). Dalším, koho Darwin zmínil, byl dr. W. C. Wells, který přišel na teorii přírodního výběru dokonce ještě mnohem a mnohem dříve než Matthew. Roku 1813 (!) četl před londýnskou Royal Society studii "An Account of a White Female, part of Whose Skin resembles that of a Negro" (publikována byla se zpožděním, r. 1818). V říjnu 1865 napsal Darwin Siru J. D. Hookerovi:

"Talking of the ´Origin´, a Yankee has called my attention to a paper attached to Dr. Wells´ famous ´Essay on Dew´, which was read in 1813 to the Royal Soc., but not [then] printed, in which he applies most distinctly the principle of Natural Selection to the Races of Man. So poor old Pattrick Matthew is not the first, and he cannot, or ought not, any longer to put on his title-pages, ´Discoverer of the principle of Natural Selection´!"
(Charles Darwin In: F. Darwin 1888c, str. 41)

A to jsou jen ti, o kterých Darwin ve svých dopisech píše a přiznává jim alespoň takto prioritu: tedy pouze Angličané. V radikalizujícím kvasu první poloviny minulého století jakoby myšlenka přírodního výběru prostě "visela ve vzduchu". Jisté náznaky teorie přírodního výběru lze navíc vidět i v pracích některých Francouzů (viz přehled v Osborn 1894). Frankfurtská škola vidí kořeny darwinismu hlavně v newtonovské "mechanistické filosofii". Tato pravděpodobnost je rovněž velmi silná a kritika teorie přírodního výběru jako myšlenkového postupu plynoucího z mechanistické filosofie je asi vůbec nejsilnějším argumentem pro všechny revizionistické směry. Mechanistická filosofie byla ale také původně nedílně spjata s vírou v Boha. Proto třetím možným zdrojem, v kritické literatuře opomíjeným, mohl být také určitý, zcela specifický křesťanský pohled na svět.

"Panoval takový názor, že trend početního nárůstu lidstva, bez ohledu na omezenou možnost nárůstu prostorem limitovaných potravních zdrojů, zpochybňuje dobrotu Boha a není v souladu s duchem Písma. Kdyby byl tento argument podložený oprávněně, mohl by být zajisté velmi vážnou vznesenou námitkou; avšak odpověď na ni se ukazuje být naprosto uspokojující a lze ji vyjádřit velmi krátce. Za prvé, ukazuje se, že vše zlé, co vyplývá z principu populace je stejného druhu jako zlo, které pramení z nadměrného či nerovnoměrného uspokojování lidských pudů všeobecně, přičemž obojí zlo lze překonat mravní sebekázní. Proto by neměl být důvod usuzovat z existence zmíněných zel, že princip vzrůstu je natolik silný, že nemůžeme učinit jiný závěr, než že z existence nectností pramenících z lidských pudů je zřejmé, že tyto zasluhují zničení či vyhlazení a nikoliv regulaci a usměrnění. Za druhé, všeobecně se uznává, že hluboký obsah Zjevení vysvětluje tento stav světa jako stav mravní kázně a zkoušky. Jenomže stav mravní kázně a zkoušky nemůže být stavem ničím nenarušeného štěstí, neboť musí nutně vytvářet obtíže, které je třeba překonávat, a pokušení, jimž je třeba vzdorovat. Z toho plyne, že v rámci všech zákonitostí přírody není vlastně vhodnějšího principu, který by tak dokonale odpovídal náhledu Písma na člověka na Zemi, neboť dává vzniknout většímu množství situací a těžkostí než kterýkoliv jiný, a zároveň hodnotí, a to jak v měřítku národním, tak individuálním, mnohem obecnějším a nápadnějším způsobem různé důsledky ctnosti a nectnosti v ovládání vlastních pudů, včetně nepřiměřené shovívavosti k nim. Je možné tedy říct, že princip populace není v rozporu se Zjevením, ale naopak je nutno jej považovat za potvrzení jeho pravdivosti. A jako poslední bod můžeme přijmout vysvětlení, že ve stavu zkoušky se ony zákony ukazují být v souladu s představou laskavého Stvořitele, neboť zatímco vyvolávají obtíže a pokušení tvořící podstatu takového stavu, jsou zároveň takového charakteru, že slouží ku prospěchu těm, kteří je překonávají se štěstím v životě tomto, jakož i v životě příštím. Zákon populace odpovídá přesně uvedené charakteristice. Každý jedinec má do značné míry sám dostatek schopností k překonávání neblahých následků tohoto zákona i k životu ve společnosti z tohoto zákona vyplývajícího, a to pomocí mravní čistoty dané mu světlem přírody a přikázané mu zjeveným náboženstvím. A, jakožto zde nemůže být pochyb o tom, že ona ctnost vede především ke zlepšení podmínek a ke zvýšení útěchy jak jednotlivců, kteří jsou jí obdařeni, tak také prostřednictvím těchto jednotlivců i celé společnosti, jsou cesty Boží k člověku v souvislosti s tímto velkým zákonem naprosto ospravedlněny."

Čtenář si jistě povšiml, že jsem se pokusil zachovat starobylé znění textu i v našem jazyce a zároveň, pokud dával dobrý pozor, mohl zaznamenat i nápadné principiální souvislosti mezi tematicky poněkud odlišným Malthusovým esejem a teorií přírodního výběru. Velmi silné náboženské ladění stati přitom překvapivě nevypadává z celkové koncepce, ale podivuhodně s ní harmonizuje. Když jsem sám četl a překládal tyto řádky, napadlo mě, jakým paradoxem se esej stal předlohou pro teorii, která později vytvořila "nosné pilíře ateismu" dnešní doby. Co když to paradox není? Dnes se mimochodem udává (viz Throckmorton 1991), že Malthus připadl na svou populační teorii díky americkému vědci a státníkovi Benjaminu Franklinovi a jeho eseji z r. 1751, v němž Franklin ukazuje, že populační růst amerických kolonií je závislý na zdrojích živobytí a že americké kolonie mají určitý ekonomický a vojenský potenciál, který mateřská krajina (Británie) považuje za "alarmující". To je zajímavý historický poznatek a Malthus opravdu mohl od Franklina čerpat. Jenže nyní nejde o Franklina. Citovaný Malthusův text se velmi vtíravým způsobem dotýká křesťanské eschatologie, neboť zvláštním způsobem ukazuje, že jen ti lidé, kteří v období tvrdé zkoušky populačního zákona budou uchováni při životě, mají svou odměnu od Boha. Tato odměna patrně spočívá v účasti na božím království.

"Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.", zní Ježíšova slova z evangelia (Matouš 22: 14).

Není klíčem právě tento úryvek z Nového Zákona? Malthusova slova jsou podobná, pouze souvislosti jsou poněkud jiné. Slovo "pozvaný" je totožné se slovem "povolaný" a současně také "vyvolený" nebo "spravedlivý" a vyjadřuje souvislost mezi předurčením a etikou. V Malthusově populačním zákoně je tento vztah podobný teorii přírodního výběru, neboť tam jsou také "vyvolení" ("zdatní", "zvýhodnění"). Oba myšlenkové postupy však do důsledků neříkají vlastně nic o původních příčinách, tj. Malthusova "eschatologie" neříká naprosto nic o tom proč se někdo stává "spravedlivým" a teorie přírodního výběru rovněž neříká nic o tom proč se některý živočich stává "zvýhodněným". Pojem spravedlnosti jakoby u Malthuse zcela mizel (přinejmenším to tak na nás může působit). Proč? Co je to za náboženství? Než si to vysvětlíme na Darwinově příkladu, řekněme si ve stručnosti něco o spoluautorovi teorie přírodního výběru.

"If, therefore, we have traced one force, however minute, to an origin in our own will, while we have no knowledge of any other primary cause of force, it does not seem an improbable conclusion that all force may be will-force; and thus, that the whole universe is not merely dependent on, but actually is, the will of higher intelligences or of one Supreme Intelligence... These speculations are usually held to be far beyond the bounds of science; but they appear to me to be more legitimate deductions from the facts of science than those which consist in reducing the whole universe, not merely to matter, but to matter conceived and defined so as to be philosophically inconsievable. It is surely a great step in advance, to get rid of the notion that matter is a thing of itself, which can exist per se, and must have been eternal, since it is supposed to be indestructible and uncreated, - that force, or the forces of nature, are another thing, given or added to matter, or else its necessary properties, - and that mind is yet another thing, either a product of this matter and its supposed inherent forces, or distinct from and co-existent with it; - and to be able to substitute for this complicated theory, which leads to endless dilemmas and contradictions, the far simpler and more consistent belief, that matter, as an entity distinct from force, does not exist; and that force is a product of mind. Philosophy had long demonstrated our incapacity to prove the existence of matter, as usually conceived; while it admitted the demonstration to each of us of our own self-conscious, spiritual existence. Science has now worked its way up to the same result, and this agreement between them should give us some confidence in their combined teaching." (Wallace: Essays on Natural Selection, IX: Limits of Natural Selection as Applied to Man. viz Wallace 1895, str. 212-213)

Wallace tedy věřil ve vyšší inteligenci, ale dualismus hmota - duch mu byl cizí. Jeho víra byla odlišná od Malthusovy a, jak si ukážeme, byla odlišná i od Darwinovy.

"There is grandeur in this view of life, with its several powers, having been originally breathed by the Creator into a few forms or into one; and that, whilst this planet has gone cycling on according to the fixed law of gravity, from so simple a beginning endless forms most beautiful and most wonderful have been, and are being evolved."

Tato věta je stejná ve všech vydáních "On the Origin of Species", vyjma prvního (1859). Tam je text o jedno jediné slovo chudší. Je to právě ono zvýrazněné slovo "Stvořitel" ("Creator"). Nikdo neví, proč Darwin do všech dalších vydání toto slůvko vložil, dokonce v kladném smyslu, zatímco ve zbytku prvního vydání jej použil sedmkrát, pokaždé ve smyslu negativním. Nikdo také neví, proč použil jako závěrečné slovo "evolved". Sloveso "to evolve" (vyvíjet se, odtud "evolution" - vývoj) naopak použil jen v této větě (v ostatních částech knihy používal výhradně slovní spojení "descent with modification"). Gould (1993, str. 14) vysvětluje anglický smysl slova "evolution", které tehdy znamenalo současně "progress", tedy něco, co v Darwinově knize chybělo. Gould má zřejmě pravdu (viz kapitolu o konkurenci). Celá poslední věta jakoby vypadávala z kontextu. Rovněž slovo "grandeur" - "mohutnost" ("transcendentální velikost"), dnes u nás téměř zapomenuté, ale dříve hojně používané ve filosofii, se blíží něčemu "nematerialistickému". Možná i proto mohl Darwinův přítel a propagátor teorie přírodního výběru v Americe, profesor botaniky na Harvardu, Asa Gray (1809-1888), považovat přírodní výběr za jakési "koryto řeky, v němž jsou usměrňovány variace, jejichž fyzikální příčina je zhola neznámá a tajuplná" ("utterly unknown and mysterious"). Toto, samozřejmě metaforické, koryto mělo podle něho spád (vliv pomyslné gravitace) a zavlažovací linie předem určené (a tedy současně nepostižitelné zákony gravitace a dynamiky). Jejich distribuce byla pro něho "designed" (tehdy se toto slovo používalo jako označení pro něco, co bylo "dílem Stvořitele"; a tak to také Asa Gray skutečně myslel!).
V souvislosti s Darwinem bych se na tomto místě rád zastavil u jednoho "historií odsouzeného" vědce, Richarda Owena. Nemohlo se mu odpustit, že jako paleontolog údajně schválně zavíral oči před faktem, který byl z fosilního záznamu zřetelně odvoditelný, tj. před "descendencí" (v jeho době se používalo především toto slovo); nebyla to tak docela pravda. Owenův útok proti Darwinově knize v roce 1860 nebyl motivován nízkými osobními důvody, jak se tradovalo. Owen a Darwin, oba představitelé té lépe situované složky viktoriánské společnosti, nebyli názorově tak daleko od sebe. Teprve čas je rozdělil. Owenův teismus také nebyl myšlence descendence tak nepřístupný (což dokumentuje Owenova teorie "kontinuitního tvoření" - "continuous creation"!), zatímco Darwinův liberalismus nebyl zas tak nepřístupný víře ve Stvořitele, jak se z těch horších darwinián obvykle dovídáme. Ve svém exempláři Owenovy knihy "On the Nature of Limbs" (London, 1849) si připsal Charles Darwin na zadní stranu poznámku, v níž myšlenku archetypu (jenže Owenova a nikoliv Huxleyho archetypu!) obdivuje a archetyp považuje za více než jen myšlený vzor ("more than ideal"), ale za reálný ("as a real representation as far as the most consummate skill & loftiest generalization can represent the parent form of the Vertebrata"). Podle Dova Ospovata (1976, viz Desmond 1982) byl Darwin teistou přinejmenším do roku 1859 (tj. zhruba do prvního vydání "On the Origin of Species") a věřil v archetyp stvořený, ve smyslu vzniklý díky stvořenému zákonu. Podle Howarda Grubera a jiných historiků (1960, viz opět Desmond 1982) však byl Darwin teistou jen do doby okolo roku 1838 a až od té doby agnostikem (označení "teista" může být trochu zavádějící: viz ve slovníku pojem deismus a teismus). Bezpochyby byl Owenův archetyp mnohem bližší Darwinovu ancestoru než zcela nereálnému archetypu Thomase Huxleyho (což z Darwinových dopisů Huxleymu jasně vyplývá). Opoždění Owenova útoku proti Darwinově knize mohlo mít tedy logicky příčinu v názorovém souznění obou mužů (tj. přesně dle vývodu Ospovata, že Darwin byl nejméně do roku 1859 "teistou"). Zdrcující kritika "On the Origin of Species" (Owen 1860) a "zmatené" (Owenem použitý výraz "higgledy piggledy" má asi ještě blíž českému "chlív") selekce byla velmi pravděpodobně důsledkem dodatečného Owenova zděšení, že se kniha stane nástrojem Huxleyho "brutálního materialismu". A v tom se Owen do jisté míry nemýlil. Daleko spíš se mýlil Darwin, který po Owenově vystoupení celou noc nespal, v domnění, že Owen zčistajasna propadl zášti ze šílené závisti, protože se o (Darwinově) knize hovořilo. Darwin to sdělil svému učiteli a příteli, profesoru botaniky na cambridgeské univerzitě, J. S. Henslowovi (1796-1861) ve smyslu, že Londýňané si to o Owenovi myslí: "... Londoners say he is mad with envy because my book has been talked about"). Je sice pravda, že Charlesovo studium teologie (r. 1828 odešel na přání otce do Anglican University, Christ´s College, v Cambridge) skončilo stejným fiaskem jako studium medicíny, protože mladý Darwin věnoval všechen zájem přírodním vědám, v nichž nakonec skutečně vyniknul. Nicméně, četl evangelia v řeckém originále a pětisetstránkovou knihu reverenda Williama Paleyho "Natural Theology: or, Evidences of the Existence and Attributes of the Deity, Collected from the Appearances of Nature." (poprvé vyšla r. 1802). Popravdě, Paleyho knihu, pojednávající o důkazech Boží existence plynoucích z účelného uspořádání světa (tzv. "teleologický důkaz" - "argument from design"), studoval s nadšením, neboť byl problémem fascinován jako přírodovědec. Účelné uspořádání přírody si sám velmi jasně uvědomoval a jeho sledování zasvětil celou svou vědeckou dráhu, aby, paradoxně, nakonec Paleyho důkaz obrátil proti přírodní teologii. Je také pravda, že pro Darwina se nestal účel (zde "adaptace") důkazem působení nadpřirozených sil, ale důkazem působení přirozených sil (tj. přírodního výběru). Zamysleme se ještě jednou. Není přílišným zjednodušením dívat se na Charlese Darwina jako na soudobého ateistu zasazeného do religiózního prostředí anglikánské církve minulého století? Není to tak trochu přežitek v našem myšlení? Či, ještě srozumitelněji, není to přímo naivní?

The Reverend Thomas Chalmers, D. D.:"On the Power, Wisdom, and Goodness of God as Manifested in the Adaptation of External Nature to the Moral and Intellectual Constitution of Man."

John Kidd, M.D. F.R.S.: "On the Adaptation of External Nature to the Physical Condition of Man."

The Reverend William Whewell, M. A. F. R. S.: "Astronomy and General Physics Considered with Reference to Natural Theology."

Sir Charles Bell, K. G. H. F. R. S. L. & E.: "The Hand: Its Mechanism and Vital Endowments as Evincing Design."

Peter Mark Roget, M. D.: "On Animal and Vegetable Physiology."

The Reverend William Buckland, D. D. F. R. S.: "On Geology and Mineralogy Considered with Reference to Natural Theology."

The Reverend William Kirby, M. A. F. R. S.: "On the History, Habits, and Instincts of Animals."

William Prout, M. D. F. R. S.: "Chemistry, Meteorology, and the Function of Digestion, Considered with Reference to Natural Theology."

Autorem dílu o geologii byl jeden z nejvýznamnějších anglických geologů a paleontologů první poloviny 19. století, první profesor geologie na Oxfordské univerzitě, reverend William Buckland, známý (kdysi) i v Čechách (r. 1824 se stal čestným členem Společnosti Českého vlastenského muzea v Praze a r. 1848 obdržel čestný doktorát Univerzity Karlovy u příležitosti jejího 500letého výročí trvání: viz. Kettner 1956). Bucklandův styl je sice zcela pod vlivem přírodní teologie, ale nutno poznamenat, že Buckland byl právě velmi výraznou osobností bojující proti ortodoxnímu pojetí mojžíšské chronologie!. Jen pro ilustraci alespoň odstavec z úvodu (Buckland 1837):

"No reasonable man can doubt that all the phenomena of the natural world derive their origin from God; and no one who believes the Bible to be the word of God, has cause to fear any discrepancy between this, his word, and the results of any discoveries respecting the nature of his works; but the early and deliberative stages of scientific discovery are always those of perplexity and alarm, and during these stages the human mind is naturally circumspect, and slow to admit new conclusions in any department of knowledge. The prejudiced persecutors of Galileo apprehended danger to religion, from the discoveries of a science, in which a Kepler, and a Newton found demonstration of the most sublime and glorious attributes of the Creator. A Herschel has pronounced that "Geology, in the magnitude and sublimity of the objects of which it treats, undoubtedly ranks in the scale of sciences next to astronomy;" and the history of the structure of our planet, when it shall be fully understood, must lead to the same great moral results that have followed the study of the mechanism of the heavens; Geology has already proved by physical evidence, that the surface of the globe has not existed in its actual state from eternity, but has advanced through a series of creative operations, succeeding one another at long and definite intervals of time; that all the actual combinations of matter have had a prior existence in some other state; and that the ultimate atoms of the material elements, through whatever changes they may have passed, are, and ever have  Kritický úvod do teorie přírodního výběru (67) Kapitola 5.  been, governed by laws, as regular and uniform, as those which hold the planets in their course. All these results entirely accord with the best feelings of our nature, and with our rational conviction of the greatness and goodness of the Creator of the universe; and the reluctance with which evidences, of such high importance to natural theology, have been admitted by many persons, who are sincerely zealous for the interests of religion, can only be explained by their want of accurate information in physical science; and by their ungrounded fears lest natural phenomena should prove inconsistent with the account of creation in the book of Genesis."

Gould (1993) objevil pozoruhodnou větu ve svazku, též ze zmíněného cyklu, pojednávajícím o konstrukci lidské ruky (Francis Henry, Earl of Bridgewater, trval na tom, že jeden díl musí být věnován dokonalé konstrukci lidské ruky!). Autor, Sir Charles Bell (1833), píše:

"There is extreme grandeur in the thought of an anticipating or prospective intelligence: in reflecting that what was finally accomplished in man, was begun in times incalculably remote, and antecendent to the great revolutions which the earths surface has undergone... If we seek to discover the relations of things, how sublime is the relation established between that state of the earths surface, which has resulted from a long succession of revolutions, and the final condition of its inhabitants as created in accordance with these changes?"

Podobnost se závěrečnou větou Darwinovy knihy je zdrcující. Proč to ale Darwin napsal přesně tak? Charles Darwin pouze řekl, že poslední věta je v souladu s celým svazkem "On the Origin of Species". Gould se domnívá, že Darwin prostě chtěl naznačit opačný smysl obou knih (Bell napsal "extreme grandeur", Darwin jen "grandeur"). Jenže v čem "opačný"? Ve vydání z roku 1860 (nejstarší vydání Darwinova díla, které se mi podařilo u nás objevit) je vedle titulního listu motto Williama Whewella:

"But with regard to the material world, we can at least go so far as this - we can perceive that events are brought about not by insulated interpositions of Divine power, exerted in each particular case, but by the establishment of general laws."

Přírodovědec, historik a filosof, reverend William Whewell (Fellow of Trinity College v Cambridge), píše totéž i v edici "Bridgewater Treatises" ("Astronomy and General Physics Considered with Reference to Natural Theology."), totiž, že Boží síla se neprojevuje v každém momentálním případě, ale spíš ustanovením všeobecných zákonů. To ovšem dokonale harmonizuje s Darwinovou závěrečnou větou. Týden před vydáním "On the Origin of Species" napsal Darwin dopis svému příteli Johnu Lubbockovi, v němž se zmiňuje o Paleyho přírodně-teologické knize takto: "Sotva budu kdy obdivovat nějakou knihu víc..." (viz Gould 1990). Moderní ateista by se tak zcela určitě nevyjádřil.
Charlesův syn Francis zase píše, že pro jeho otce byla otázka náboženství nesmírně přitažlivá, přinejmenším v letech 1836-1839. V jednom dopise z r. 1879 se Charles Darwin dokonce přiznává, že se jeho názory na náboženství značně měnily, že nikdy nebyl ateistou v tom smyslu, že by popíral existenci Boha, ale že jeho názory se nejvíce blíží agnosticismu (tedy alespoň v roce 1879). Přesně píše:

"In my most extreme fluctuations I have never been an Atheist in the sense of denying the existence of God. I think that generally (and more and more as I grove older), but not always, that an Agnostic would be the more correct description of my state of mind." (Charles Darwin In: F. Darwin 18a88, str. 304)

Jenže pro Charlese Darwina bylo toto přiznání spíš jako přiznání se k ateismu, jak se jeho syn domníval podle dr. Avelingem publikovaných rozhovorů: "Náboženské názory Charlese Darwina" ("The Religious Views of Charles Darwin", Free Thought Publishing Company 1883). Naproti tomu je však nesporné něco jiného. Charles Darwin připouštěl, že stvoření jedné či několika málo forem života je nutné při daném stavu poznání brát v úvahu, zatímco ostatní vývoj je vysvětlen přirozeným způsobem teorií přírodního výběru. To vysvítá z jeho četných dopisů Siru Charlesi Lyellovi. Tak např. dne 11. 10. 1859 mu píše:

"We must, under present knowledge, assume the creation of one or of a few forms in the same manner as philosophers assume the existence of a power of attraction without any explanation. But I entirely reject, as in my judgment quite unnecessary, any subsequent addition "of new powers and attributes and forces;" or of any "principle of improvement," except in so far as every character which is naturally selected or preserved is in some way an advantage or improvement, otherwise it would not have been selected..." (Charles Darwin In: F. Darwin 1888b, str. 210)

To, co Darwin v pozdější době rozhodně odmítal, bylo ustavičné působení božské tvořivé síly ("continuous operation of creative power"), které zastával Richard Owen. Darwin měl vlastně s moderním ateismem společný jen podiv nad tím, že Bůh připouští na Zemi utrpení (Darwinova vlastní slova). Zatímco pro moderního ateistu je to důkaz Boží neexistence, řešil Darwin problém jinak: "přirozeným výběrem". Opravdu, přes veškerou Darwinovu erudici si nelze nevšimnout jeho v podstatě redukcionistického způsobu uvažování. Byl např. přesvědčen, že teorie přírodního výběru by se zhroutila, kdyby byl u některého živočišného druhu objeven orgán, jenž by byl zcela ku prospěchu jinému druhu ("solely for the benefit of another species"). Takový způsob uvažování je nejen mechanistický, ale je vlastní i náboženství, které sice uznává boží dílo, ale protože nevidí ono ustavičné působení Boha v přírodě, usuzuje jen na stvořené zákony a věci, které se mechanicky podle nich řídí. Z toho se pak mohlo rekrutovat chápání přírody, v němž veškerá účelnost byla jen ve vztahu k jinému organismu. Je tedy více než pravděpodobné, že teorie, která podpírá ateismus dnešní doby, má opravdu svůj původ v náboženském vnímání světa, a to v takovém, v němž Bůh je sice Stvořitel světa a jeho zákonitostí, stojí nad světem, ale jaksi i mimo svět. Už nezasahuje. Bůh je čistě transcendentální a je něco naprosto odlišného od světa a jeho dění (dualita). Zde tkví i kořeny supranaturalismu; Bůh je sice nepředstavitelně dokonalejší, ale zároveň se světu odcizuje: je jakýmsi vnějším faktorem, který vše způsobil a stvořená příroda je do všech důsledků méně dokonalá a tedy jistým způsobem degradovaná a redukovaná. Proto je také nejsnáze pochopitelná jako soubor komponent a vztahů. Ztrácí identitu. Darwinova poslední věta vlastně představuje jakýsi kompromis mezi teismem a ateismem. K tomu je ještě třeba něco dodat, protože mylných tvrzení o Darwinovi bylo hodně. Byl Darwin původcem teorie o samovolném vzniku života na Zemi, jak se velmi často můžeme dočíst ve školních učebnicích a v kreacionistickém tisku? Darwin zcela jasně píše v úvodu ke kapitole o instinktech:

"Chci zde zpředu podotknouti, že nemám nic co dělat s původem duševních schopností, právě tak jako s původem života sama."

Pro zájemce a pro pochybovače v originále:

"... I have nothing to do with the origin of the mental powers, any more than I have with that of life itself."

Ano, i toto byl výplod špatných darwinián. Darwin by si prostě netroufl napsat cokoliv proti Stvoření života, ani proti Stvoření duše. Prvotní impuls skutečně ponechává na Stvořiteli, zatímco zbylou historii života vykládá působením dvou sil: jednak vnitřně regulovaných "tajemných zákonů růstu a souvztažných korelací" (které ve zmíněném závěru popisuje rovněž jako zákony "vdechnuté" Stvořitelem), a jednak vlivem známého mechanismu přírodního (tedy "přirozeného"!) výběru. Neodarwinismus nahradil Darwinovy "tajemné zákony růstu a souvztažných variací" termínem mnohem odtažitějším: "náhodné mutace", kterým pak byla "vědecky" dovršena degradace živé přírody na "přírodu kouzel zbavenou". Selekce se tedy až později mohla stát jedinou determinující silou v evolučním procesu.

Site Map

Best Excerpts

Bibliographies

Index of Articles

Picture Gallery