Linda Benderová: Moudrost zvířat
Doslov překladatele
k českému vydání
Benderová, Linda (2015): Moudrost zvířat: poučení z duchovního života zvířat
(z angl. orig. Animal Wisdom: Learning from the Spiritual
Lives of Animals, vyd. North Atlantic Books, Berkeley, Kalifornie 2014, přeložil Václav Petr), 263 s., vyd.
Stanislav Juhaňák – Triton. Praha, Kroměříž. ISBN 978-80-7387-925-9
Kniha Lindy
Benderové Moudrost zvířat: Poučení
z duchovního života zvířat představuje ucelený a soudržný světonázor,
který ohromuje prostotou, hloubkou a přesvědčivostí. Křísí
k životu téměř zapomenutou pravdu, která říká, že podstata světa je
duchovní, že člověk i zvířata mají (nesmrtelnou) duši a že vědomí není pouhým
epifenoménem („odpadní zplodinou“) mozku. Kniha čtenáře pozitivně
naladí, je psána z lásky, nedští na současný
smutný stav síru a oheň. Autorka chtěla v knize hájit zvířata, ale dobře
si uvědomovala, že kritické knihy blahodárně nepůsobí
(říká: „Potíž s motivací tohoto druhu… spočívá v tom, že obvykle vyústí v
kárání.“) Jenže právě proto, že i mě kniha nadchla a že s autorkou ve všem
jednoznačně souhlasím, rozhodl jsem se podpořit její myšlenky tím, že se
nezávisle pokusím odpovědět na nevyřčenou otázku, proč
v současné době převážná část učené společnosti zastává odlišné názory. Určitá část doslovu proto bude nevyhnutelně kritická, a tak, pokud
čtenář chce setrvat v dobré pohodě, nemusí dál číst.
Duchovní pohled na svět a na
zvířata
Nechci se zde
věnovat zvěrstvům, jež člověk páchá na zvířatech, ale
otázce duchovnosti. Vždycky jsem byl přesvědčen, že ztráta
duchovnosti úzce souvisí s ignorantským a krutým postojem ke zvířatům.
Zajímavé je, že o duchovní podstatě světa jako takové ještě
v Darwinově době téměř nikdo nepochyboval. Zvířata
měla ještě určitou naději. Dokonce i ve viktoriánské
Anglii. Pojem „archetyp“ používal v morfologii
19. století slavný britský anatom a paleontolog
Richard Owen (1804-1892), který ho chápal doslova jako platónskou ideu, tedy jako cosi, co je ještě reálnější
než (náš hmotný) reálný svět. Vzpomeňte si, jak Linda
Benderová krásně píše o zvířecích kulturách jako o „manifestaci božských
idejí“. Lépe to vyjádřit nemohla. Richard Owen by souhlasil. Prosazoval sjednocení
funkcionalistické, „teleologické“ morfologie
(reprezentované Georgesem Cuvierem) s idealistickou, „transcendentální“
anatomií (reprezentovanou Johannem Wolfgangem Goethem, Lorenzem Okenem a
Étiennem Geoffroy Saint-Hilairem), jinými slovy: usiloval o syntézu
funkcionalismu a transcendentalismu ve vertebrátní paleontologii. V roce 1848 například zobrazil ideálního obratlovce,
připomínajícího kopinatce, s řadou vzájemně si podobných segmentů (obratlů), u
reálného (hmotného) obratlovce modifikovaných (např. v lebku, ocas apod.).
Richard Owen, jenž se zapsal do dějin jako na slovo
vzatý odborník, který pochopil, že dinosauři byli velkými plazy, a který jim
přidělil jejich dnes neustále skloňované jméno, však tvrdě zaútočil na
Darwinovu teorii. Tím si zajistil nepřízeň učenců nejméně na
dalších sto padesát let. Velký obránce Darwinovy teorie a
představitel tzv. „vulgárního“ materialismu
Thomas Henry Huxley (1825-1895) rovněž používal termín „archetyp“, ale v čistě
abstraktním slova smyslu (ani duchovním, ani materiálním). Charles
Darwin, jehož jméno dnes zná úplně každý, se nejprve inspiroval Richardem
Owenem a využíval archetypy ve svém díle o svijonožcích. V knize O vzniku druhů
pak archetyp výslovně ztotožnil s naprosto reálným (hmotným) organismem,
respektive „ancestrální formou“, tj. se
společným předkem. Tento historický tah mu zaručil slávu - nejméně na dalších sto padesát let. Darwinův ancestor (předek) se
ovšem nestal jen vítězem pře, ale také pohřebištěm vědního oboru morfologie,
neboť na kteroukoli otázku ptající se po původu či důvodu té které
struktury bylo (a stále je) možné odpovědět, že „je zděděná od společného
předka, protože se ukázala jako výhodná“. (Jistě, ještě je možné zeptat se: proč byla výhodná? Odpověď je ještě
neuvěřitelněji „geniálnější“: protože druh přežil.)
Toto „geniální“ konstatování ulehčilo život dlouhým
generacím vědců, kteří se nemuseli obtěžovat představivostí a přemýšlením,
nýbrž se mohli - a dosud mohou - odkazovat na asertivní historicismus, který
dal a dává odpověď úplně na všechno. Dnes se nad tím vzdělaní lidé téměř
nepozastavují, ale před válkou tomu tak nebylo - například T. G. Masaryk se
svěřil Karlu Čapkovi: „
Nejspíš bychom tedy
mohli říci, že základní chybou současného vědeckého světonázoru je prázdnota
myšlení a odmítání duchovní podstaty světa. Nejspíš tomu tak je, ale problém je daleko složitější.
Jedním
z jeho nedílných aspektů je ztráta respektu ke zvířatům. Kdybychom všichni
uvažovali jako Linda Benderová a pochopili pravou hodnotu zvířat, svět by ze
všeho nejvíce připomínal Lewisovu vizi planety Malacandra. (Clive
Staples Lewis, přezdívaný „Jack“, jeden z nejslavnějších britských
spisovatelů všech dob, byl patrně nejvýznamnějším
křesťanským apologetou 20. století a autorem populárních Letopisů Narnie a Kosmické
trilogie. Byl to samozřejmě duchovní autor. Zemřel jakoby symbolicky 22. listopadu
1963, v týž den, kdy byl v Texasu zastřelen John Fitzgerald Kennedy,
zvaný „Jack“, a kdy v Kalifornii zemřel jiný velikán britské literatury,
Aldous Huxley.)
Kdo zná Lewisovu
knihu Návštěvníci z mlčící planety,
nejspíš si vzpomene, jak hross Hyoi
říká Ransomovi: „…Hrozně chci zabít hnakru
právě tak, jako on chce zabít mne. Doufám, že můj člun bude první mezi všemi a
já budu první na svém člunu, kdo vrhne kopí, až se
objeví černé čelisti. A i když mě zabije, moji druhové
mě budou oplakávat a moji bratři budou ještě více toužit po tom, aby se stal
jejich kořistí. Nebudou však chtít, aby neexistovali žádní hnéraki - lovci hnakry. Já sám si to také nepřeji.
Jak ti to mám vysvětlit…? Hnakra
je náš nepřítel, ale je to stejně tak tvor, kterého milujeme. Cítíme v
srdci radost, která ho ovládá, když se na nás dívá z
vrcholu vodopádu tam na severu, kde se narodil. Skáčeme v
duchu s ním, když se proplétá peřejemi. Když přijde zima a z jezera
stoupají páry vysoko nad hlavu, díváme se na všechno
očima hnakry a víme, že nastal čas,
kdy se vydá na cestu. Věšíme na zdi našich chat jeho
obraz a pro nás pro všechny se hnakra
stává symbolem života. Celé údolí žije s ním a naše děti si hrají na lovce hnakry - hnéraki, jakmile jim matky dovolí
šplouchat se na mělčině... Jsem přesvědčen, že by les nebyl
tak zářivý, voda tak teplá, láska tak sladká, kdyby v jezerech nečíhalo
nebezpečí…“
Lewis
tak v kostce vyjadřuje zvířecí a zároveň ryze duchovní přístup
k životu a smrti.
Linda Benderová shodně píše:
Zvířata se hojně setkávají s nepřízní osudu a
často nemají takové prostředky jako lidé, aby podmínky, jež je ohrožují nebo
jež jim působí bolest, nějak ovlivnila. Podobně jako
my, i zvířata cítí zármutek, hněv a strach. Svět však
v zásadě vnímají jako bytostně dobrý a svoji existenci v podstatě
považují za šťastnou. Jejich implicitní, přednastavenou emocí je radost,
neboť za každým pomíjivým mračnem se skrývá slunce.
Lewisův Sorn Augray říká: „Svět není stvořený
tak, aby trval věčně, a tím spíš to platí o jeho obyvatelích…“ A na závěr píše Ransom: „Dokážu třeba i Vám vysvětlit, proč
nade vší pochybnost vím, že Malacandrijci nemají doma zvířecí kamarády a jejich
celkový přístup k ‘nižším tvorům’ se nepodobá našemu? Je to otázka, na kterou by mi samozřejmě oni sami nedokázali odpovědět. Ale člověk to pochopí, když vidí všechny tři druhy Malacandrijců
pohromadě. Každý z nich je pro ty ostatní tím, čím je
pro nás člověk, i tím, čím je pro nás zvíře. Mohou spolu hovořit, mohou
spolupracovat, mají stejnou morálku a na té úrovni se sorn a hross setkávají jako dva lidé. Ale jeden druhého
považuje za něco tak odlišného, komického, přitažlivého, jaké dokáže být jen
zvíře. Mají v sobě instinkt, který je v nás zakrnělý,
a proto se ho snažíme kompenzovat tím, že zacházíme se zvířaty, jako kdyby to
byly rozumné bytosti. Oni nepotřebují zvířecí kamarády.“(1)
Linda Benderová
poznamenává:
Na světě existuje tolik forem ducha, kolik je druhů.
Kdybychom se dokázali zbavit posedlosti lidskou nadřazeností, všimli bychom si,
že se v těchto nesčetných formách ducha projevuje mysl Zdroje…
Úskalím naší snahy ocenit každý jedinečný aspekt
božství, který se projevuje prostřednictvím toho kterého druhu, se stává naše
instinktivní - či spíš pověrčivá - averze k tvorům, jako jsou netopýři,
hadi, švábi a další husí kůži nahánějící havěť. Navzdory snaze porozumět
zvířecím kulturám máme sklon dopouštět se stejných omylů, jakých se dopouštěli
Jóbovi přátelé ve snaze porozumět Bohu: předpokládáme, že lidskými hodnotami
lze poměřovat všechno.
Doplňme, že „duch
druhu“ je totožný s Owenovým „archetypem“ a zároveň s platónskou „ideou“. Starověký člověk by plně souhlasil, že zvíře i člověk disponují
vlastní duší. Co se pokazilo? Jakou roli v tom sehrálo křesťanství? Co mohlo člověka během dějin donutit, že začal zvířatům upírat
duši?
Dějinný zlom v pohledu člověka na
zvíře a odduchovnění
Jean Prieur cituje
málo známé dílo Raymonda Chaslese Od
zvířete k Bohu,(2) v němž autor (jako zkušený hebraista) hovoří o existenci zvířecí
duše jako o nepochybné součásti biblického učení: „… ve Starém zákoně se slovo nefeš, označující většinou lidskou duši,
vztahuje sedmkrát na lidi i na zvířata, a ve dvaadvaceti případech dokonce jen
na zvířata. Už v první kapitole Genesis je nefeš
čtyřikrát přisouzena zvířatům, teprve pak člověku (Gn 1: 20, 21, 24, 30).
S výjimkou knihy Kazatel 3: 21
se však na zvířata nikdy nevztahuje hebrejský či řecký termín označující ducha.“ Připomeňme si krátkou pasáž ze třetí kapitoly knihy Kazatel: „To se
stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi
jako se zvířaty. Vždyť úděl synů lidských a úděl
zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá
žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje
k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru
a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?“
Pokud
máme rádi zvířata a čteme ve Starém zákoně knihy Exodus, Leviticus či Deuteronomium, jsme zděšeni drastickým
obětováním zvířat, tzv.
„celopalem“ (z řeckého holokaust), v podstatě masovými jatkami, jež Bůh od svých
věřících velmi přísně vyžadoval. Pokud se pak začteme do starozákonních
„malých“ (poexilových) proroků, pocítíme úlevu, neboť zjistíme, že Bohu se tyto
masakry zvířat hnusí. Zvířata jsou tedy nucena prožívat ve
vztahu k člověku jakási nevyzpytatelná období přízně (soucitu) a nepřízně
(nenávisti), některá kratší, jiná delší. Ještě se
k nim vrátíme. Kdy však lidé začali zvířatům
upírat duši?
Lidé pravěku a
starověku - až na jistá období - ještě chovali ke
zvířatům respekt a úctu. Teprve později začali pohlížet na zvířata jako na
bytosti zlé, „nízké“ a podřadné. Filosofické a
teologické myšlení Západu se od jisté doby plně podřídilo aristotelovské
představě, podle níž je zvíře bytostí obdařenou jen vegetativními a tělesnými
smysly (postrádající nesmrtelnou duši), zatímco člověk je prý bytostí rozumnou,
společenskou, schopnou duchovního přesahu, rozumného úsudku a morálního konání.
Jean Prieur ve své knize Duše zvířat
(v kapitole shodou okolností nazvané „Zvířecí moudrost“) k tomuto
středověkému bludu mimo jiné poznamenává:
Myšlenka, že zvířata jsou naši bratři
nižšího řádu, vznikla teprve nedávno; lidé pravěku nebo starověku by se jí
jistě podivili. Pro ně bylo zvíře tajemnou bytostí,
nadanou věděním a hrozivou mocí, bytostí původem starší než oni, a dokonce jim nadřazenou. Pud ve svém trvání a dokonalosti jim připadal jako emanace božského vědění. V Šalomounových
Příslovích, jasně ovlivněných
Egyptem, je dokonce označován posvátným slovem moudrost: „Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije,
ať zmoudříš. Ač nemá žádného vůdce, dozorce či vládce, opatřuje si v létě
pokrm, o žních sklízí svou potravu. Nebo jdi ke včele, dívej se, jak pilně
pracuje a jak vznešené je její dílo. Králové i lid užívají plodů její práce pro
své zdraví, všichni ji vyhledávají a všem je známa. Jakkoli malá je svou silou,
vyniká nade všemi, neboť ctí moudrost.“(3)
Lidská nevole vůči
zvířatům, často doslova zášť, se tedy (víceméně) datuje od
středověku. Jean Prieur prozkoumal tento děsivý dějinný zvrat ve vztahu člověka
ke zvířatům prakticky krok za krokem a snesl obrovské množství otřesných
dokladů (zde jen odkážeme na jeho knihu). Kapitolu o
středověku uvádí slovy:
Vztahy mezi lidmi a zvířaty se od
středověku začaly zhoršovat. Pro oba dva světy nastala doba
železná. Středověk, který viděl všude ďábla, nacházel ho zejména ve
zvířatech, na ně přenášel všechny své úzkosti a
fantazmata. Čarodějnictví mělo spadeno na netopýry, ropuchy,
kozly, psy, a hlavně na všechno, co mělo černou srst nebo černé peří.
Církevní soudy, jež měly tuto, ať již skutečnou či
domnělou činnost potírat, posílaly na hranici zástupy
čarodějů a čarodějnic i s jejich čtyřnohými společníky. Zvířatům se
upírala duše, ale přesto se jim příčítala odpovědnost, vedly
se s nimi procesy, byla proti nim vznášena obvinění ze zločinů nebo ze
spoluviny, předčítaly se jim rozsudky a uplatňovaly se na nich stejné metody
jako na jejich pánech, tj. mučení. Vytí a nářek se rovnaly přiznání.
Být v té době mladým, neklidným, vzpurným, těžko
zvladatelným koněm nebylo radno. Hned byl obviněn z obcování s ďáblem
a zaživa upálen…
… Uprostřed všech těch hrůz, z nichž jde
až hlava kolem, žil muž, který přímo ztělesňoval lásku k Božím stvořením:
svatý František z Assisi, v houfu svých sester vlaštovek, po boku
bratra vlka. Svatý František, vždycky znovu citovaný právě proto, že byl jediný…
a kdyby neexistoval, museli bychom si ho vymyslet…
Nu, vždycky je
nějaká výjimka, jenže je to dost zvláštní, vždyť
František nebyl ve středověku jediným věřícím. Čím se přesně od
ostatních lišil? Linda Benderová vysvětluje:
Běžně se předpokládá, že František byl s ostatními
tvory zadobře proto, že byl svatým mužem. Na tomto místě bych nicméně ráda
naznačila, že to mohlo být přesně naopak - tj. že
Františkův přístup k lidské spiritualitě ovlivnilo to, co se naučil od
zvířat. Na Františka zapůsobily zejména ty aspekty Ježíšova učení, jež lidé buď
zapomněli nebo jimž neporozuměli, a to proto, že František sám již
s ptactvem nebeským a polní trávou navázal důvěrný vztah. Jeho úcta ke
všemu živému byla nesmírně hluboká, a tak mu ostatní tvorové stáli zato, aby je
napodobil.
Jak
to však František dokázal?
Toto tajemství odhalil slovenský badatel a sofiolog Emil
Páleš, autor nejzáslužnějšího vědeckého díla současnosti vůbec. Emil
Páleš rozpoznal a přesně vymezil fascinující periodicitu „duchů doby“, která se
s železnou pravidelností opakuje v celých dějinách Země i lidské
civilizace (je poměrně složitá a zde můžeme jen odkázat na
jeho dílo), a dokázal ji přesvědčivě prokázat na základě dat z mnohaletého
výzkumu. Je zcela zřejmé, že tvůrčí osobnosti lidské
společnosti prakticky univerzálně čerpají inspiraci vždy z příslušného
ducha doby (nic samozřejmě není absolutní, takže tu a tam existují výjimky, jež
mají jinou příčinu). Venušské období je charakteristické zdůrazněním
lásky, souladu a pravé zbožnosti (tak například obraz Krista a Buddhy se
v náboženských textech výrazně mění, aspekt nesmlouvavých mravokárců
je do značné míry nahrazen aspektem učitelů
soucitu). Velké venušské období se datuje do let 108 až 463 po Kristu. Emil
Páleš toto období považuje za největší náboženskou revoluci v lidských
dějinách, která se nevyhnula ani Asii a Americe.
Všeobecně se upouštělo od chladného rozumového kalkulu
filosofie a pozornost se soustředila na srdce, tj. obecně
na soucit, mystiku a náboženství (zrodil se např. hinduismus, mahájánový
buddhismus, náboženský taoismus, řecký mystický novoplatonismus). Je to období
snad nejhlubší zbožnosti v lidských dějinách, jakési „zvroucnění“,
„produševnění“ duchovního života. Vznikaly
četné křesťanské texty, z nichž je patrný soucit se zvířaty, ale i texty uznávající
roli žen, zejména panny Marie. Jedno z důležitých malých venušských
období pak spadá podle Pálešova datování do let 1197 až 1269. Jeho „produktem“
jsou oba autorkou nejvíce citovaní géniové: Džaláleddín Balchí Rúmí (1207-1273) a svatý František z Assisi
(1182-1226), což rozhodně není ani zdaleka všechno a není to ani náhoda
(křesťané se mohou např. přesvědčit, že se v tomto období zakládaly nejen
řeholní řády františkánů a klarisek, ale i karmelitánů, dominikánů a
augustiniánů).(4)
Charakter
spirituality ve vztahu ke zvířatům je tudíž rozhodující. Linda Benderová naznačuje totéž, co Jean
Prieur: od jisté doby (všimněte si, že středověk
začíná jakoby shodou okolností po skončení velkého venušského období) se vztah
lidí ke zvířatům radikálně mění. Tento trend zachází dokonce
tak daleko, že překračuje jednotlivá období duchů doby, jež tak podrobně popsal
Emil Páleš - jako by s příchodem středověku navíc nastal jakýsi enantiodromický
(Jungův termín) obrat v charakteru spirituality. Soucitné a obdivné zmínky
o zvířatech tu a tam (mnohdy jen jakoby shodou okolností) mizí i
z nejdůležitějších textů (viz například výše zmíněné verše z knihy Přísloví), zatímco jiné náboženské
texty, jež byly oblíbené a téměř rovnocenné kanonickým, postupně upadaly
v zapomnění (mezi nimi i texty soustřeďující se na
roli panny Marie apod.). Francouzský badatel Jean Prieur shromáždil úctyhodné
množství úryvků ze starých textů, v nichž je vyjádřen nárok zvířat na duši a slušné zacházení. Za všechny jmenujme apokryfní Henochovu knihu tajemství, známou též
jako Druhá kniha Henochova, Henoch 2 nebo také Staroslověnský Henoch či Slovanský
Henoch (předpokládaný řecký originál dnes není k dispozici, jen překlad do
staroslověnštiny, nalezený v Srbsku a Rusku, je však zjevné, že původní text
vznikal nejpozději během 2. století):
Až do Posledního soudu nezahyne žádná duše, kterou
Hospodin stvořil. A duše zvířat budou žalovat na
člověka, jestliže je špatně krmil…
Hospodin nebude soudit duše zvířat ve vztahu k lidem,
ale duše lidí bude soudit podle jejich postoje vůči zvířatům tohoto světa. Kdo znesvěcuje duši zvířat, znesvěcuje i svou vlastní. Kdo
zabije zvíře, aniž by bylo zraněno, zabíjí svou vlastní duši a poskvrňuje své
vlastní tělo. Kdo způsobil jakémukoliv zvířeti zlo či bezpráví, dopustil se
ohavnosti a poskvrnil svou vlastní duši...
A
připomeňme si, že zvířata nevnímal jinak ani tak významný křesťanský myslitel a mučedník, jakým byl svatý Irenaeus
(svatý Irenej z Lyonu).
Tento v podstatě nejvýznamnější teolog 2. poloviny 2. století píše v díle Proti bludům (česky také Patero kněh proti kacířstvím - Adversus
haereses):
Během tisíce let bude obnovena harmonie pozemského
Ráje, znovuzrození spravedliví budou žít tělem i duší ve světě obnoveném do
prvotní podoby, z něhož zlí budou vyloučeni, ale budou v něm přebývat zvířata.
Příroda bude všechny tyto bytosti obdarovávat svým bohatstvím; a všechna
zvířata budou spásat potravu, kterou poskytuje země, a budou žít v míru bok po boku...
Bylo
by to jen logické, protože zvířata se koneckonců prvotního hříchu nedopustila a
z Ráje vyhnána nebyla. Bohužel, církevní koncily a autority rozhodly nejen o tom, které knihy
(ne)budou kanonizovány, ale i tom, že zvíře nemá duši. Katolická
církev přiznala nesmrtelnost duše jen člověku (ovšem také jen omezeně -
jednorázově do okamžiku Posledního soudu, neboť zároveň rozhodla, že
reinkarnace neexistuje). Mohlo by se zdát, že upírání
nesmrtelné duše zvířeti zní poněkud nekřesťansky (až někteří reformátoři se
proti tomu ohradili - viz Martin Luther), ale tak se věci mají. Navíc,
současná věda se této doktríny dychtivě chopila -
člověk je víc, je vrchol evoluce. Linda Benderová nevtíravě podotýká:
Rysy a vlastnosti, mezi něž patří velký a složitý
mozek, užívání nástrojů, složitá řeč a schopnost předávání znalostí
prostřednictvím kultury, se považují za znaky druhové nadřazenosti, protože
jsou to charakteristiky lidské. Nepřekvapí tedy, že ze soutěže, v níž si
lidé sami stanovili pravidla, vyšli vítězně lidé. Čím víc se dozvídáme o ostatních tvorech, tím víc zjišťujeme, že
příroda se lidskými pravidly neřídí.
Velký řetězec bytí
Kde se lidská nadřazenost vzala? Náboženská hierarchie
kameny-rostliny-živočichové-člověk-andělé-Bůh se příliš neliší od vědeckého vnímání hierarchie (v níž chybí jen andělé a
Bůh), zatímco například s pojetím integrálního hnutí se plně shoduje.
Velký guru integrálního hnutí, americký myslitel Ken Wilber (jenž hierarchii či
přesněji „holarchii“ do svého učení plně
zakomponoval), poukazuje na zajímavou skutečnost: v učených kruzích se už asi sto let před Darwinem všeobecně
přijímala představa Velkého řetězce bytí. Tento Velký řetězec bytí (Scala Naturae) neobsahoval žádné mezery
- platil princip, podle něhož „hojnost Ducha naplňuje všechny prázdné prostory“
- takže výzkumná agenda té doby měla za úkol nalézt v řetězci „chybějící
mezičlánky“. Ken Wilber vysvětluje: „Tam je počátek rozsáhlého pátrání po
‘chybějících mezičláncích’ mezi nejrůznějšími druhy. Tato představa byla tak
všeobecná a samozřejmě přijímaná, že neblaze proslulý americký podporovatel
cirkusů Phineas Taylor Barnum mohl šířit reklamu, v níž tvrdil, že jeho muzeum
vystavuje ‘Ornithorhincha čili spojovací mezičlánek mezi tuleněm a
kačerem, dva odlišné druhy létajících ryb, jež nepochybně spojují ptáky a ryby,
leguána bahenního(5),
spojovací mezičlánek mezi plazy a rybami - spolu s dalšími živočichy, co tvoří
spojovací mezičlánky ve Velkém řetězci živoucí Přírody.’ A to bylo dvě
desetiletí před publikováním Darwinova díla ‘O původu druhů’!“
Ken
Wilber má pravdu. Velký řetězec bytí je však i dnes obsažen prakticky ve všem,
setkáváme se s ním ve všech myšlenkových systémech, dokonce včetně
duchovních směrů, jež výsadní postavení člověka podporují. Postavení
zvířat je na hierarchickém žebříčku vždy nižší než
lidské, lidské se blíží andělům.
Nutno dodat, že se
myšlenka Velkého řetězce bytí do značné míry týkala pojmu rekapitulace a jejími velkými propagátory se stali němečtí přírodní
filosofové Lorenz Oken (1779-1851) a Johann Friedrich Meckel (1781-1833). Nechápali rekapitulaci v tom smyslu, v jakém ji chápeme dnes.
Podle transcendentálního morfologa Lorenze Okena byl každý organismus vtělením
platónské ideje některého lidského orgánu (vzpomeňte na Richarda Owena).
Tito předdarwinovští rekapitulacionisté v podstatě neuvažovali o ontogenezi
jako o rekapitulaci historického procesu (ve smyslu, že embryologický vývoj
rekapituluje - zhruba opakuje - prošlou fylogenezi, tj. že ontogeneze
rekapituluje fylogenezi), ale chápali vývoj embrya spíše jako průchod
řetězcem změn rekapitulujících Velký řetězec bytí (který byl transcendentální,
idealistický a měl zřetelný náboženský podtext). Jejich názory převzali francouzští transcendentální morfologové,
hlavně Étienne Geoffroy St. Hilaire (1772-1844), a razili teorii tvorby
druhů zbržděním ontogenetického vývoje. Na tyto
práce navázal Karl Ernst von Baer (1792-1876), který dokazoval, že embryo
neprochází stadii dospělých forem předchůdců (ancestorů), ale stadii
jejich embryí. Von Baer kritizoval transcendentální přístup už
šest let před Haeckelovým narozením. Všechny tyto myšlenky
darwinisticky upravil Ernst Haeckel (1834-1919) a formuloval (kdysi slavný) biogenetický
zákon, podle něhož individuální embryonální vývoj ve zkratce rekapituluje
prošlý evoluční vývoj druhu a je s ním kauzálně spjat. Zároveň Haeckel zcela vyloučil možnost „idealistických spekulací“.
Historicismus zvítězil, ale s rozvojem experimentální
embryologie prodělala myšlenka biogenetického zákona koncem 19. století výraznou krizi. Mnoho biologů později popíralo
rekapitulaci vůbec, s tvrzením, že zárodek se v každé fázi individuálního
vývoje pouze adaptuje na prostředí, v němž se
vyvíjí. Dnes se o biogenetickém zákonu diskutuje jako o
zákonu s obrovským množstvím výjimek. Velké
popularitě se třeba těší Haeckelův pojem heterochronie, sloužící pro
popis znaků, jež se u descendenta objevují během ontogeneze dříve nebo později
(než u předka), a další pojmy z rekapitulacionismu, např. pedomorfóza,
což je zajímavý jev, kdy se dospělý potomek morfologicky podobá
nedospělému předku.
Kdysi
se dokonce hovořilo o prorockých
stadiích. Opičí mládě s velkou hlavou a hladkou neosrstěnou tváří lze
totiž považovat za prorocké stadium dospělých lidských potomků. Bilaterálně souměrnou larvu paprsčitě souměrných bezobratlých
mořských živočichů lze zase považovat za prorocké stadium dospělých strunatců
atd. V jistém smyslu lze vlastně říci, že celý „vývoj“ směřuje opačným směrem - od tvorů, kteří mají tak
nedokonalý metabolismus a zuby, že jsou schopni živit se jen masem, přes
pokročilejší býložravce, jejichž zažívací orgány a chrup jsou mnohem
sofistikovanější, po mikroskopické autotrofní organismy, jež jsou tak dokonalé,
že přežijí i bez organické stravy - a až po kameny, jež stravu nepotřebují
vůbec.
I
sám Ken Wilber by musel přiznat, že v řetězci probíhá tok oběma směry. Vyždyť sám říká (v duchu věčné filosofie): „Duch nepřetržitě vytéká či se vyprazdňuje do světa,
a tak je svět se všemi svými obyvateli dokonalým projevem Ducha. Svět zase
neustále proudí zpět, vrací se k Duchu, a tak je celý svět sám duchovní do
morku kosti - je to viditelný, smysly vnímatelný Bůh.“(6) Zatímco v lidech by se měl
uskutečňovat návrat Boha k sobě samotnému, z logiky hierarchie
vyplývá i to, že zvířata jsou Bohu blíže
než člověk. Jednoduše proto, že jsou blíže Stvoření (hvězdný prach a planetární kameny jsou
nejblíže Stvoření a Bohu) - a člověk je vlastně pouhým trosečníkem nejzazší
periferie Stvoření - je Bohu nejvzdálenější.
V této
souvislosti si vzpomeňme na Erwina Schrödingera, o němž se Linda Benderová také
zmiňuje. Velmi se diskutovalo o jeho stacionární rovnici, která popisuje
řadu jevů, aniž by v sobě zahrnovala čas (říká se, že je to rovnice „bezčasová“ nebo „ne-časová“). V tomto
smyslu můžeme stacionární Schrödingerovu
rovnici považovat za ekvivalent Velkého řetězce bytí v jeho původní,
duchovní podobě. Ve smyslu
vzestupného a sestupného pohybu,
zpětného toku a výronu (Plótinovy emanace), lze hovořit jak o teistickém Velkém
řetězci bytí, tak o teistickém evolucionismu - v obou případech se Bůh jeví jako transcendentální a zároveň
přítomný ve všem - Bůh je obsažen ve všech věcech, jak říkají
jezuité.
V Tomášově evangeliu (NHC II/2, překlad
z kopštiny Petr Pokorný) najdeme Logion 77, v němž Ježíš krásně říká:
„Já jsem to světlo, které je nade všemi. Já jsem
veškerenstvo. Veškerenstvo ze mne vyšlo, veškerenstvo
přišlo ke mně. Rozštípněte dřevo,
já jsem tam, zvedněte kámen a najdete mne tam.“
Novozákonní Pavlova slova jsou rovněž zřejmá: „On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských
sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým
způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od
nikoho z nás daleko. ‘Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,’ jak to říkají i
někteří z vašich básníků: ‘Vždyť jsme jeho děti.’“ (Skutky 17: 26-28) A Tomáš Akvinský ve své Sumě teologie vysvětluje a upřesňuje: „Mimo to, co jest v něčem, jest jím
obsáhnuto. Ale Bůh není obsáhnut věcmi, nýbrž spíše věci
obsahuje. Tedy Bůh není ve všech věcech, nýbrž spíše věci jsou v něm.
Proto Augustin praví..., že ‘v něm
spíše jest všechno než on někde’.“
Proslulý
francouzský jezuitský teolog, paleontolog a přírodní filosof Pierre Teilhard de
Chardin (1881-1955) zdůrazňuje,
že bod Omega přichází sice jako (transcendentální) vrchol „evoluce“, ale
současně je (imanentně)
přítomen na každé její úrovni. De Chardin
je známý i u nás: důležité jsou
zejména jeho knihy Vesmír a lidstvo (Vyšehrad, Praha 1990) a Místo
člověka v přírodě (Svoboda,
Praha
Pocit nadřazenosti nad
zvířaty - projev ztráty duchovnosti
Moderní věda tedy Velký řetězec bytí beze zbytku přejala, jen mu
odebrala duchovní rozměr a nahradila ho rozměrem historickým.
Teď nejspíš někdo
namítne, že se darwinismus postavil za rovnoprávnost mezi zvířaty a lidmi.
Heslo: „chováme se jako zvířata“ je nicméně extrémem,
navíc popírá existenci čehokoli duchovního jak u zvířat, tak u lidí. Společenské chování je podle základní sociobiologické teze určeno
biologicky, geneticky, původ společenského chování je dán biologickou evolucí.
V rámci mainstreamové biologie se tato disciplína jeví jako
redukcionistická odnož neodarwinismu, myšlenkově spřízněná se
současnou behaviorální etologií, která se na základě striktních tezí
teorie přírodního výběru snaží uhodnout, které znaky se v dané „sociální
skupině“ (živočišné či lidské) zachovají či vymizí. Rozhodně popírá existenci jakékoli formy altruismu, neboť i
altruismus se v sociobiologii považuje za skrytý egoismus (!). V nejzazší formě pak ignoruje vliv prostředí i společnosti a hledá
geny prakticky pro cokoli (dokonce gen pro chudobu apod.). Jinými slovy:
nejde o mainstream. Navíc, jde o zrovnoprávnění zvířat a lidí
nanejvýš nelichotivé pro obě strany.
Slova Lindy
Benderové vystihují současnou realitu přesněji:
Přírodní vědy tradičně vycházejí z předpokladu,
který má své kořeny ve středověké teologii. Tento předpoklad operuje
s představou přírody jako hierarchie v podobě evolučního žebříčku
dosažených úspěchů s jednobuněčnými organismy na
spodní příčce a lidmi na vrcholku. Zdá se, že i vědci, kteří o sobě prohlašují,
že jsou ateisté, přijímají jako jakýsi článek víry tvrzení, že lidstvo jako
vrchol Stvoření vládne všem ostatním tvorům. Tento předpoklad může být ničím
neopodstatněným předsudkem jak na úrovni vědecké, tak
spirituální.
„Hierarchie
v podobě evolučního žebříčku dosažených úspěchů“ je
přesný popis myšlení, jež se ve středověku etablovalo. Přítrž
mu neudělala ani renesance, ani moderní doba. Můžeme
jen dodat, že ruku v ruce s představou hierarchie šel proces
specifického typu odduchovnění, který bychom mohli nazvat exoterizace. K pochopení exoterismu a esoterismu
přispěl francouzský okultista, myslitel, egyptolog a specialista na posvátnou
geometrii Schwaller de Lubitz (1887-1961), jenž se nadchl pro kvantovou teorii
a teorii relativity a stejně jako mnoho dalších věřil, že nová fyzika otevře
cestu k pochopení vesmíru, jež bude lépe odpovídat starověkým představám
než mechanistický pohled 19. století na svět jako na
hodinový stroj. Byl to on, kdo brilantně vystihl rozdíl mezi exoterismem (charakteristickým
historicismem, vědeckým přístupem, statickou objektivní inteligencí ukotvenou
v čase a prostoru, schopnou vnímat Stvoření jen jako cosi, co se „odehrálo
na počátku“) a esoterismem
(charakteristickým symbolismem, intuicí, dynamickou inteligencí, vrozeným
poznáním, neukotveností v čase a prostoru - proto chápe Stvoření jako
„tvoření“, neustálé, trvalé, konstantní).(7)
Proto v
„kontinuitní tvoření“ - ne ve Stvoření „na počátku“
věřil právě Darwinův sok Richard Owen, ztotožňující archetyp s platónskou
ideou. Richard Owen byl konzistentní: jeho pojetí duchovnosti bylo ryzí,
nikoliv takové, jaké se nosilo mezi „moderními věřícími“ jeho
doby. Možná někoho překvapí, že za „moderního věřícího“
Owenovy doby můžeme s klidným svědomím považovat i samotného
Charlese Darwina (a ne zrovna proto, že tento vědec v mládí obdivoval
přírodní teologii).
Darwinova kniha O vzniku druhů končí slovy: „Jest
vznešenost v tomto názoru na život s jeho několika mohutnostmi, jež byly
původně vdechnuty Stvořitelem v málo tvarů aneb jen v jeden; a že, co tato
oběžnice pokračovala kroužíc dle pevných zákonů všeobecné tíže, z tak prostého
počátku vyvinulo a vyvíjí se nekonečně těch nejkrásnějších a
nejpodivuhodnějších tvarů.” Tato věta je stejná ve všech
vydáních O vzniku druhů, s výjimkou
prvního (1859). Tam je text o slovo „Stvořitel”
chudší. Do všech dalších vydání
Ve viktoriánské
Anglii vítězila exoterická představa, že Bůh stanovil zákonitosti a už
do světa nezasahuje (od ní je k materialismu opravdu
jen krůček). Darwinova teorie přírodního výběru zapadala do tehdejší křesťanské atmosféry. Když si vzpomeneme
na Ježíšův výrok „Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ (Matouš 22: 14), nelze si na
teorii přírodního výběru nevzpomenout. Slovo „pozvaný” je
totožné se slovem „povolaný”, „vyvolený”, potažmo „spravedlivý”.
Vyjadřuje souvislost mezi předurčením a etikou. Když k tomu přičteme viktoriánského ducha doby rozvíjejícího se kapitalismu (o němž si ještě
povíme), výsledkem je teze, že „vyvolení” jsou „zdatní”, tj. „zvýhodnění” - a naopak. V tehdejší Anglii
se v podstatě jiná teorie evoluce udržet nemohla.
Vraťme
se však ke středověku. Paradoxem je, že zmiňovaný středověký proces odduchovnění koexistoval
s extrémní touhou po vyšší duchovnosti (důvodem neúspěchu mohlo být to, že
duch doby už nebyl venušský) - a zároveň s nepochopením podstaty duchovnosti.
Středověké křesťanské doktríny (jichž se novověk nijak nepokoušel zbavit) se
záměrně odklonily od zvířat, tělesnosti a veškeré
přírody. Jednu z reakcí na tento tragický deficit duchovnosti (v důsledku
odklonu od přírody) později reprezentoval rozvoj filosofické alchymie. Tuto skutečnost si (jako průkopník) velmi dobře uvědomoval Carl
Gustav Jung. Aniela Jaffé píše: „Filozofickou alchymii středověku je
nutno duchovně-historicky chápat jako kompenzační pohyb ke křesťanství
vycházející z nevědomí, neboť předmět alchymistických meditací a technik - říše
přírody a hmoty - nenalezl v křesťanství místo a adekvátní ocenění, nýbrž byl
považován za něco, co se má překonat.“(8)
A Marie-Louise von
Franz, další neméně znamenitá Jungova žačka, k tomu dodává: „Jelikož se
Kristus ‘stal tělem’, je možná (alchymistická) analogie s kamenem
(mudrců). Ten však je inkarnován v každém
člověku a může být každým
vyroben, tzn. vnitřně uvědoměn. Tak
vlastně alchymistický ‘kámen’ neznamená Krista, nýbrž je symbolem kompenzujícím Kristovu podobu. Jung píše: ‘... Tyto vlastnosti poukazují na
tehdy pociťovaný nedostatek obrazu Krista: pro lidské potřeby příliš řídký
vzduch, příliš velký odstup a místo v lidském srdci, jež bylo ponecháno
prázdné. Chyběl ‘vnitřní’ Kristus, patřící každému člověku.
Jeho duchovnost byla nadmíru vysoká a přirozenost člověka příliš nízká…’.“(9)
Příčinou středověkého deficitu duchovnosti byl tedy
nejspíš konec venušského období a mechanismem odduchovnění se stala rozumová
hierarchizace vedoucí k dalšímu odduchovnění - k exoterizaci - Bůh se navzdory středověké zbožnosti (a navzdory
tomu, že středověcí lidé nepřestali věřit v duchovní podstatu světa)
člověku nesmírně vzdálil - a tento proces trvá dodnes. Ten, kdo na
hierarchickém žebříčku stojí výš, se dnes cítí být něčím lepším bez ohledu na
to, zda jde o jednotlivce, o skupiny či o národy a státy. Lidé
jsou často přesvědčeni, že jsou víc než zvířata i proto, že člověk může zvířata
beztrestně zabíjet. Hierarchizace všeho je nejen
zdrojem veškerého neštěstí, ale je to zároveň metafyzický omyl.
Nesmyslnou vertikální hierarchii dnes jakoby kompenzuje (neméně mylná) plochost
vědeckého pohledu na svět. Smutným výdobytkem staletí
rozvoje vzdělanosti se stalo klišé: „vyvolení” jsou „zdatní”, tj. „zvýhodnění”. V podstatě lze tedy
říci, že hlavním problémem současnosti (ač proklamovaným), ve skutečnosti není střet náboženství a sekularismu.
V knize „Proč
Bůh?“(10) se významný americký kazatel Timothy Keller zamýšlí nad tím,
zda ve světě vítězí skepticismus (sekulární vědecký světonázor) nebo
náboženství. Dochází k zajímavému závěru:
Skepticismus sílí a získává vliv, sílí obavy a nevole
vůči tradičnímu náboženství. Zároveň však roste i pevné
ortodoxní přesvědčení o pravdivosti tradiční víry.
Ve Spojených státech i Evropě se neustále zvětšuje
populace, která není registrovaná u žádné církve. Počet Američanů, kteří při průzkumu
religiózních preferencí odpověděli „žádné“, rychle stoupá a během posledních
deseti let se zdvojnásobil či dokonce ztrojnásobil. Je tomu již sto let, co
většina amerických univerzit přešla od formálně
křesťanského zřízení k orientaci otevřeně světské. V důsledku toho univerzity,
jež si uchovaly tradiční náboženskou víru, mají jen nepatrnou oporu v
institucích ovlivňujících kulturní sféru. Zatímco však přibývá lidí, kteří se
ztotožňují s odmítavým postojem vůči náboženskému vyznání, získávají ve Spojených
státech oblibu i určité církve s údajně staromódní vírou v neomylnost Bible a
zázraky; tyto církve zaznamenávají explozivní rozkvět v Africe, Latinské
Americe a Asii. Určitý nárůst členů
lze vysledovat i v církvích většiny evropských států. A
v některých akademických kruzích se náboženská víra vzmáhá i přes sekularismus
většiny prestižních i regionálních univerzit. Odhaduje se, že 10 až 25%
všech učitelů a profesorů filosofie v zemi jsou ortodoxní křesťané, zatímco
před 30 lety to bylo méně než 1%...
Stručně řečeno, svět se ve vztahu k náboženství
polarizuje. Stává se religióznější a světštější zároveň.
Kdysi panovalo přesvědčení, že sekulární evropské země nesou zbytku světa
poselství. Říkalo se, že náboženství postupně ztratí svoji
pevnou, supernaturalistickou formu, nebo zanikne úplně. Teorie, podle
níž technický pokrok přinese nevyhnutelné zesvětštění, sekularizaci, se však
dnes buď zcela zavrhuje, nebo se radikálně přehodnocuje. Dokonce
ani Evropu nemusí čekat světská budoucnost, neboť i tam křesťanství zaznamenává
mírný vzestup a zájem o islám roste exponenciálně.
Když se zamyslíme,
co je vlastně dnes opravdu sekulární, odpověď je jednoznačná: vědecké elity,
současní „majitelé pravdy“ a světské moci. Vítězem je ten, kdo je „majitelem pravdy“. Pozoruhodný trend
v tomto směru lze zaznamenat i v samotné katolické církvi, která
chtěla ke konci tisíciletí prokázat pružnost a schopnost respektovat
„myšlenkový pokrok“, a tak uznala (!) evoluční teorii - a až později
zdůraznila, že lidské duše se (tato úlitba
mocným tohoto světa) rozhodně netýká.
Vzhledem
k tomu, že ortodoxní náboženství, o nichž hovoří Timothy Keller, dnes
velmi často zdůrazňují Boží Stvoření světa „na počátku“, nelze současný trend
popsat jinak, než jako všeobecnou
exoterizaci. Jinými slovy, ve všech myšlenkových
systémech se dnes Bůh člověku vzdaluje.
Věda respektuje ducha společenského systému
Vědecké elity vidí
svět jako zoufale fádní, monotónní rovinu (Ken Wilber ji výstižně nazval flatland), jako obrovskou hrací desku
kulečníkového stolu, na níž se pohybují, vzájemně se
kombinují a střetávají jednotlivé koule, přičemž dochází ke karambolům. Toť
vše, zbytek jsou drobnosti, detaily. Z takto obludně plochého pohledu na svět je odvozeno všechno - od teorie volného obchodu,
přes globální deskovou tektoniku, až po darwinovskou teorii přírodního výběru.
Duchovnost
svatého Františka, která dnes zoufale chybí a kterou jsou obdařeni jen lidé
typu Lindy Benderové, se vůbec nevztahuje ke střetu mezi ideologiemi či ke
střetu mezi věřícími a nevěřícími. Srdce může (ne)mít prakticky
kdokoli (špičkoví vědci jsou o ně obvykle ochuzeni). Kuriózním
příkladem monotónní roviny je teorie globální deskové tektoniky
v geologii. Tato teorie je od druhé
poloviny 40. let obecně přijímána (spolu s neodarwinismem),
zatímco teorie rozpínání Země byla striktně zavržena, odsouzena mainstreamovými
geology do sféry pavědy, a to navzdory celé řadě technických těžkostí, jimiž
stávající představy trpí - rozpínání oceánského dna (mechanicky zjevně
neuskutečnitelné odtlačování dna směrem od středooceánských hřbetů do stran) a
subdukce (technicky neproveditelné podsouvání lehčí oceánské kůry pod kůru
pevninskou). Teorie rozpínání Země (případně teorie růstu Země) se přitom může
opřít o nepřeberné množství funkčních důkazů, a přesto byla a je odmítána -
především s poukazem na to, že není znám
mechanismus onoho rozpínání (růstu) Země. Když to vyjádříme básnicky, nejde o
střet nenáviděné „metafyziky“ s uctívanou „seriózní vědou“, ale spíše o „boj o
zachování monotónní roviny“. Vlastně i astrologie dostala nálepku pavědy jen
proto, že „není znám mechanismus“, jak by hvězdy a planety mohly ovlivňovat
lidskou povahu (a na stejném principu je odsouzena do role pavědy celá řada
oborů zabývajících se „paranormálními“ jevy).(11) Pro
současný plochý světonázor je jakoby nepřijatelná i samotná představa
trojrozměrnosti Země!
Mechanistický
pohled na svět jako na hodinový stroj nelze ztotožňovat jen
s materialismem, ale též s anglickým deismem, který ovládl myšlení
v období rodícího se kapitalismu a který učinil první ústupek moderní době
v tom, že (exotericky) připustil, že Bůh ve věcech není přítomen. Anglický
(exoterní) deismus rázně odsunul Boha do
transcendence a na počátek (Bůh už v přírodě
není, a tak je možné přírodu beztrestně plenit). Příroda se v
Anglii 19. století stala hodinovým strojem
stvořeným Hodinářem (Stvořitelem) dlícím kdesi na nebeských výšinách a do
stvořeného světa již nezasahujícím. Tento pohled poskytl živnou půdu pro vznik
darwinismu i ateismu (od Hodináře je ke „slepému“ hodináři
a světu kouzla zbavenému jen krůček).
V současné
době jsme svědky vrcholícího trendu sekularizace všech významnějších světových
univerzit. Vědecký
světonázor, podepřený mimořádnými úspěchy výzkumu během posledních
sedmdesáti let, je pro vědeckou elitu nezpochybnitelným vývěsním štítem
velikosti. Postihuje i obory tak vzdálené, jako je ekonomie,
historie, biologie či geologie (omlouvám se těm, které tolik nepostihl).
Projevuje se v nich jednotná ideologie, přísně určující, co je věda a co
není věda (nebo co je „pavěda“), jak je třeba chápat realitu, jaké výsledky
výzkumu jsou (ne)přijatelné, ba dokonce které fenomény
je třeba (ne)studovat.
Na
monotónní rovině je zatraceně živo. Probíhá tam nesmiřitelný boj všech
proti všem o přežití nejzdatnějších. Jistě jste si s povděkem všimli, že přírodopisné dokumentární filmy
jsou dnes téměř bez výjimky krásné, nákladné, disponují vynikající
kamerou, a když si uvědomíte, jak ten který záběr filmový štáb natočil,
chválíte tvůrce s hlubokou úctou. Jeden aspekt těchto obdivuhodných filmů
je ovšem velmi častý a zarážející - víceméně (ne)nápadný
rozpor mezi tím, na co se divák dívá, a doprovodným komentářem. Bez ohledu na
zachycenou činnost se tělo zvířete (případně jeho geny) mění z pohledu
komentátora v nadnárodní korporaci, řízenou exekutivcem (intuitivním
mozkem), který nikdy nespí, vytrvale počítá každou kalorii, a když se potká
s jiným jedincem, ať už stejného či cizího druhu, kalkuluje o to víc,
neboť druhý tvor je soupeř (jeho tělo reprezentuje konkurenční korporaci).
Divák si možná řekne, že se to sice nezdá, ale něco na
tom asi bude. Vždyť všechno je boj o život - musíme se na
to dívat vědecky a stát nohama na zemi, že? Usoudí, že
nezdůrazňovat boj o přežití a roli predace by znamenalo podlehnout falešné
romantice a zřeknout se vědy a vědeckého světonázoru.
Veškerá současná věda se nicméně plně podřizuje
duchu kapitalistického společenského zřízení. (Emanuel Rádl kdysi výstižně přirovnal
teorii přírodního výběru k přírodní
ekonomii, protože ničím jiným ani není.) Na
britských ostrovech tento duch nepůsobil až od
Darwinových časů, ale zapouštěl pevné kořeny již v 18. století.
Roku 1789 vyšlo v Anglii velmi dobře přijaté
filosofické dílo, jež počátkem 19. století
představovalo obecný způsob myšlení. Napsal ho Jeremy Bentham (1748-1832), anglický filosof, reformátor
a představitel utilitarianismu. Základní teze zněly: jednání člověka se
zakládá na principu příjemné-nepříjemné; podstata
mravnosti se neskrývá kdesi v duši jednotlivce, ale vyplývá ze vzájemného
soužití a střetávání zájmů více jednotlivců; co je prospěšné, je mravné.
Kapitalismus
se samozřejmě nemohl obejít bez ekonomů. Britští ekonomové Adam Smith (1723-1790) a David
Ricardo (1772-1823) jsou dodnes považováni za klasiky (ba nezpochybnitelné
génie) v oboru ekonomie, zejména zásluhou Smithova díla Bohatství národů (An Inquiry into the Nature and
Causes of the Wealth of Nations, 1776) a Ricardova díla Zásady
politické ekonomie a zdanění (On
the Principles of Political Economy and Taxation, 1817).
Skutečnost, že teze o „neviditelné ruce trhu“ (Smith)
a „volném obchodu“ (Ricardo) už na současnost není možné (poctivě) aplikovat,
mainstreamoví ekonomové nevnímají. Pokud to řekneme střízlivě, výsledkem je
spoluúčast vědců na současné světové hospodářské a finanční krizi, na likvidaci
střední třídy, na zrychlující se devastaci planety, na koncentraci bohatství do
rukou hrstky nejbohatších (zejména závratně bohatých exekutivců amerických
nadnárodních korporací a akcionářů) i na snaze o ovládnutí suverénních
národních států (mimo jiné metodou centralizace moci a ovládnutí nejvyšších
volených zástupců a médií). Západní vědecké elity se stávají
mravně spoluzodpovědnými nejen za zkázu životního prostředí a chudobu ve světě,
ale i za hrozbu atomového holokaustu.
Představa
boje o život, konkurence, kompetice, soutěžení a soupeření prostupuje vším. Nemravnost tohoto
přístupu ke světu je sice zřejmá, ale považuje se za „přírodní zákon“. O
tom, že se v přírodě nic takového nekoná, se příliš nemluví. Tento fakt nicméně jednoznačně prokázali samotní darwinisté.
I takový velikán makroevoluční teorie, jakým byl americký
paleontolog Stephen Jay Gould, si jasně uvědomoval, že teorie přírodního výběru
v podstatě kopíruje ekonomické teze viktoriánské Anglie, podle nichž
vítězí zdatnější. Zároveň viděl, že matematické modely
konkurenci v přírodě nedokazují. Není patrné, že
by některý druh „vymřel v důsledku toho, že prohrál v konkurenci“.
Vymírání druhů nemá k darwinovské tezi o přežívání zdatných vztah, neboť
tvorové, kteří přežívají (survivors), nemají žádnou výhodu („zdatnost“) nad těmi, kteří padli za oběť (victims) údajné
konkurenci s druhy evolučně „zvýhodněnými“. Darwinovská
teorie postupného nahrazování vyžaduje, aby ve fosilním záznamu bylo patrné
postupné vymírání starého taxonu a synchronní nabývání četnosti taxonu nového.
Takové diferenční přežívání lze graficky znázornit
jako dvojitý klín (známý double-wedge pattern, pro platnost
kompetiční teorie bezpodmínečně nutný). Ve fosilním záznamu však
dvojitý klín stěží nalezneme, protože prakticky u všech dříve „jasných“
příkladů vytěsnění méně schopnějšího taxonu úspěšnějším došlo k obratu -
paleontologové zjišťují jedno oportunistické
nahrazení za druhým (to znamená, že nové taxony obsazují niky,
uprázdněné po hromadném vymření taxonů starších). Již
v 80. letech psal jeden specialista:
„Kompetiční teorie ve skutečnosti žije v jakémsi vysněném světě, kde se může
vysvětlit všechno, jenže v reálném světě není platnost takových vysvětlení
doložena.“ O nesmyslnosti nadřazovat jednoho tvora druhému, o tom, že se
tvorové nedělí na „nižší“ a „vyšší“, se koneckonců
zmínil již Charles Darwin, a po něm i další uznávaný velikán klasického
darwinismu George C. Williams, který o tom dokonce napsal celou knihu.(12)
Navzdory
tomu všemu se biologové uchylují k papouškování nesmyslných pouček i
v případech, kdy je opak naprosto zjevný. Uveďme si alespoň jeden příklad -
jednu z nejpozoruhodnějších ukázek mutualismu (v podstatě symbiózy) - vztah
klubáků a velkých savců.
Začátkem 90. let
hezky popisoval Randall Breitwisch chování velkých savců a klubáků v národní
rezervaci Masai Mara,
rozsáhlém chráněném území na jihozápadě Keni, jež na jihu přechází v národní
park Serengeti v Tanzánii. Zjistil, že klubáci žlutozobí jsou častějšími hosty na
málo osrstěných savcích, jako je buvol africký, ne však na slonech, dále že se
sice oba druhy klubáků vyhýbají hustě osrstěným savcům, jako je antilopa
voduška, ale že běžně navštěvují nosorožce, žirafy, nejrůznější antilopy,
prasata bradavičnatá a zebry. Breitwisch(13) byl zejména fascinován hypnotickým stavem
některých velkých savců při návštěvě klubáků. Píše: „Pozoroval jsem zebří
hříbata, impaly a dokonce selátka prasat bradavičnatých, jež při čištění
klubáky zjevně ztrácela rovnováhu a opatrně klesala k
zemi. Působilo to dojmem, jako by byla očarována ptačím zaklínadlem.“ Klubáci jsou schopni účinně využít takového „uvolněného“
savce jako vydatný zdroj velkých, krví nasáklých klíšťat, zatímco savec s
klubákem na hřbetě se stává podle Breitwischových
slov „senzorickým superorganismem s výkonným poplašným systémem“ (ptačím
zrakem, savčím čichem a ptačím i savčím sluchem). Randall Breitwisch přirovnal hypnotický stav
čištěných velkých savců k hypnotickému stavu velkých dravých ryb,
čištěných pyskouny. Tuto dokonalou symbiózu mezi „klienty“ a pyskounem rozpůleným (lat. Labroides dimidiatus, angl., bluestreak
cleaner wrasse) popisuje i Zdeněk Veselovský: „Velmi krásný doklad
mezidruhové komunikace prospěšné oběma jedincům je reakce velkých mořských ryb
na malou rybku - čističe (Labroides
dimidiatus), který zvláštními tančivými pohyby a oťukáváním láká velkou
rybu, aby se nechala čistit. Konečně více než stonásobně větší rybí obr otvírá
tlamu, odklápí skřele a čistič mu oštipuje různé parazity, čistí zuby od zbytků potravy. Často velké ryby, když spatří čističe,
samy lákají tuto rybku otevřením tlamy a odtažením
skřelí. Mezi oběma druhy tedy existuje vzájemná signalizace.
Chce-li velká ryba čištění ukončit, několikrát cukavě zavře a otevře tlamu, aby
čističi měli možnost odplout.“(14) Navzdory všem těmto
pozoruhodným ukázkám harmonie však dnešní přírodovědci Breitwischův postřeh o hypnotickém stavu velkých savců ignorují a
zdůrazňují, že klubáci rádi pijí hostitelovu krev - a proto považují klubáky
spíše za parazity (!) - zatímco v případě
mořských „čistících stanic“ do omrzení zdůrazňují existenci falešného pyskouna
(případ mimikry), který velkým rybám vytrhuje kousky masa. Mainstreamoví
přírodovědci tím připomínají mainstreamová média. Mají
zřejmě pocit, že kdyby nezdůrazňovali konkurenci a predaci programově a
povinně, nedostali by plat.
Ti, kteří si
uvědomují nesmyslnost „moderního“, žalostně sobeckého a nespravedlivého postoje
společnosti ke zvířatům, se někdy uchylovali k zoufalým činům, i když to
nejsou oni, kdo si zasluhují odsouzení. Tak například významný britský učenec,
reverend Gideon Jasper Richard Ouseley (1834-1906), v roce 1901 publikoval
ztracené Evangelium dvanácti apoštolů (The Gospel of the Holy Twelve), ze
kterého citoval už Órigenés a svatý Jeroným a jež snad pochází z první
poloviny 2. století (často se soudí, že by mohlo být totožné s Evangeliem Ebionitů, z něhož se
dochoval jen fragment a jež vyšlo z dílny křesťanů odmítajících Pavlovo učení a
odvolávajících se na Petrovu a Jakubovu apoštolskou tradici.). Reverend Ouseley opatřil toto své pozoruhodné dílo věrohodnými
teologickými poznámkami s tím, že text přeložil z aramejštiny. Vše zatím nasvědčuje tomu, že ho sepsal sám, s využitím svých
bohatých znalostí ostatních náboženských textů a své imaginace. Mimo jiné v něm najdeme pasáže, z nichž vysvítá, že Jan
Křtitel a Ježíš byli vegetariány a že Ježíš ochraňoval zvířata, zejména kočky.
Tak například (34: 7-10):
A když Ježíš přicházel k jisté vesnici, spatřil mladou
kočku, která neměla nikoho, kdo by se o ni staral, a která měla hlad a naříkavě
si mu stěžovala, a tak ji zvedl, schoval do svého oděvu a kočka spočinula na
jeho hrudi.
A když vešel do vesnice, postavil před kočku jídlo a
pití, a kočka jedla a pila, a nakonec mu poděkovala. Pak ji svěřil jedné ze
svých učednic, jménem Laurencia, a ta o ni pečovala.
A někteří z lidí pravili:
Ten člověk se stará o všechny bytosti. Jsou to snad jeho bratři a sestry, že je
tak miluje? A Ježíš jim odpověděl: Amen, pravím vám, tato stvoření jsou vašimi
druhy ve velkém příbytku Božím, ano, jsou to vaši bratři a sestry, mají stejný
dech života na Věčnosti.
A kdokoli pečuje o nejmenšího z nich a
dá mu v nouzi najíst a napít, mně tak činí.
Ten, kdo jednomu z nich způsobí úmyslně újmu v nouzi, kdo jej nebrání,
je-li mu ubližováno, jako by mně ubližoval; protož jak jim
budete činit v životě tomto, bude činěno vám v životě příštím.
Zjevně
ze stejného popudu - z touhy najít v křesťanských textech Boží nařízení
jednat soucitně se zvířaty - se i modlitba, kterou tento doslov ukončíme, často
připisuje jednomu z nejvýznamnějších církevních otců, svatému Basilu
Cesarejskému čili Velikému (330-379). Nenapsal ji, i
když byl znám svými výtkami na adresu bohatých a pozitivním vztahem ke zvířatům (žil
koneckonců ve velkém venušském období). Silně ovlivnil také
východní církev (která rovněž zaujímá ke zvířatům obecně příznivější postoj).
Ve skutečnosti níže uvedenou modlitbu napsal baptistický pastor a významný
americký křesťanský teolog Walter
Rauschenbusch (1861-1918), který přednášel na
Rochesterském teologickém semináři (narodil se a zemřel v Rochesteru, ve
státě
Modlitbu,
kterou bychom
si měli vzít k srdci my všichni, publikoval Walter Rauschenbusch ve
své knize Modlitby za sociální probuzení
(Prayers of the Social Awakening,
vyd. Pilgrim
Press,
Bože, rozšiř v nás pocit sounáležitosti se všemi
živými bytostmi, našimi bratry zvířaty, jimž jsi dal za domov zemi společně s
námi.
Zahanbeni vzpomínáme, jak jsme v minulosti s
bezohlednou krutostí zneužívali lidskou nadvládu, až se hlas země, jenž měl písní velebit Tebe, proměnil v mučivé sténání.
Kéž
si uvědomíme, že žijí ne pro nás samotné, ale také pro sebe a pro Tebe a že
milují sladkost života dokonce stejně jako my a že lépe slouží Tobě na svém
místě, než my na svém.(15)
Poznámky:
(1) Lewis, Clive Staples (1995): Návštěvníci z mlčící planety - Kosmická trilogie, sv. 1 (z angl. orig. Out of the
Silent Planet přeložila Jana Pošmourná), 156 s., vyd. Návrat
domů a Portál, Praha.
(2) Chasles, Raymonde – Chaslesová,
Madeleine (1949): De la bête
à Dieu: le mystère animal dans la Bible et
les initiations antiques, vyd. Éditions Memra, Paris.
(3) Pokud
čtenář bude tento citát chtít vyhledat v Bibli, první část najde
v Přísloví 6: 6-8, druhou si bude moci ověřit nejspíš v anglickém
Brentonově překladu Septuaginty. Velmi hezký citát objevil Jean Prieur i
v Přísloví 30: 24-28: „Tito čtyři
jsou na zemi nejmenší, a přece znamenití mudrci: mravenci, národ bez síly, a
přece si zajišťuje v létě pokrm; damani, národ bez moci, a přece si staví
obydlí v skalách; kobylky, které nemají krále, a přece všechny vytáhnou válečně
seřazeny; ještěrka, kterou můžeš vzít do ruky, a přece bývá v královských
palácích.“ Viz: Prieur,
Jean (1994): Duše zvířat: mají zvířata
duši, city, inteligenci, prorocké schopnosti? (z
franc. orig. L’âme des animaux z
roku 1986 přeložily Věra Dvořáková a Lucie Šavlíková), 197 s.,
vyd. Mladá fronta, Praha.
(4) Pokud
by čtenáře zajímal
Pálešův výzkum, je podrobně popsán v jeho běžně dostupných knihách: Páleš, Emil (2007): Sedm archandělů: rytmy inspirace v dějinách
kultury a přírody (ze slovenštiny přeložila Kamila Poláková a Hana
Čechová), 142 s., vyd. Sophia,
(5) „Ornithorhinchem“ se
tu myslí ptakopysk podivný - Ornithorhynchus anatinus (Shaw, 1799) - dnes dobře prostudovaný
příslušník ptakořitných (vejcorodých) savců. „Leguánem bahenním“ se myslí obojživelník surýn úhořovitý (Siren lacertina
Linnaeus, 1766). Patří mezi mloky
z čeledi surýnovitých, kteří dýchají celý život vnějšími žábrami, jež jim trčí jako dva nápadné vějíře po obou stranách hlavy.
(6) Wilber, Ken (2010): Stručná historie všeho (z angl. orig. A Brief History of
Everything přeložil Václav Petr), 375 s., vyd. naklad. Triton (edice Nové
světy, sv. 4), Praha.
(7) Schwaller de Lubitz, René A. (1978): Du symbol et
de la symbolique (nejprve vydal vlastním nákladem roku 1951, poté,
v roce 1978 vyd. Dervy, Paříž). Anglický překlad
byl pořízen téhož roku pod názvem: Symbol And The Symbolic: Ancient
(8) Jaffé, Aniela (1998): Vzpomínky,
sny, myšlenky C. G. Junga: zapsala a k vydání připravila Aniela Jaffé (z
něm. orig. Erinnerungen, Träume,
Gedanken von C. G. Jung přeložil Karel Plocek), 395 s., vyd. Atlantis,
(9) von Franz,
Marie-Louise (2000): Sen a smrt: o čem
vypovídají sny umírajících (z něm. orig. Traum und Tod přeložil Petr Patočka), 176 s., vyd. Portál
(Spektrum), Praha.
(10) Keller,
Timothy (2011): Proč Bůh?: rozumové důvody pro víru v Boha ve věku skepticismu
(z angl. orig. Reason for God
přeložil Václav Petr), 318 s., vyd. Triton, Praha.
(11) Rajlich, Petr (2004): Geologie mezi rozpínáním zeměkoule a Čechami,
234 s., vyd. Petr
Rajlich vlastním nákladem, Praha.
(12) Williams,
George C. (1966): Adaptation and natural selection: a critique of some current evolutionary thought, 307 s.,
vyd.
(13) Breitwisch, Randall (1992): Tickling
for Ticks. – Natural History, 101(3):
56-63.
(14) Veselovský, Zdeněk (1992): Chováme se jako zvířata? 244 s., vyd. Panorama, Praha.
(15) Enlarge within us the sense of fellowship
with all the living things, our little brothers, to whom Thou hast given the
earth as their home in common with us. We remember with shame that in the past
we have exercised the high dominion of man with ruthless cruelty, so that the
voice of the Earth, which should have gone up to Thee in song, has been a groan
of travail. May we realize that they live, not for us alone, but for themselves
and for Thee, and that they love the sweetness of life even as we, and serve
Thee in their place better than we in ours.