„Nižší“ nebo „vyšší“ ?
Václav Petr
Vesmír 1992, roč. 71,
str.
RNDr.
Václav Petr (*1953) vystudoval přírodovědeckou fakultu
Chci zde zpředu podotknouti, že nemám nic co dělati s původem duševních schopností, právě tak, jako s původem života sama.
Pojmy „nižší“ a „vyšší“, nebo „primitivní“ a „pokročilejší“ jsou zakořeněny v odborné řeči biologů, paleontologů a evolucionistů. Věta typu „Primitivnější druh neobstál v konkurenci s druhem dokonalejším“ je vžitá fráze patřící neodmyslitelně k „newspeaku“ dnešní doby. Je to však produkt setrvačnosti a valná většina vědců již chápe, jak jsou takové výroky problematické a snadno napadnutelné. Obvykle se však domnívají, že to v oblasti popularizace výzkumu nevadí, takže články pro veřejnost, včetně textů pro školní mládež, mohou vzbudit dojem, že historie živé přírody představuje jen éru tvrdých konkurenčních bojů, v nichž vždy vítězily organismy dokonalejší nad primitivnějšími.
Typickými „primitivními“ zvířaty jsou vačnatci. Pomineme-li ptakopyska a ježuru (savce ptakořitné), patří všichni ostatní savci (včetně člověka) do skupiny placentálů, která se jednoznačně klasifikuje jako „pokročilejší“. Jaký je k tomu důvod? Pojmenování vačnatci a placentálové naznačují, že systematické odlišení bylo provedeno na základě různého způsobu rozmnožování. Je to tedy primitivnější rozmnožovací metoda, která postavila vačnatce na žebříčku dokonalosti pod úroveň placentálů?
Placentálové rodí mláďata vyvinutější, zatímco mláďata vačnatců jsou po narození na značně nižším stupni vývinu. Vačnatý novorozenec musí podstoupit namáhavou a dlouhou cestu k vaku a k mléčným bradavkám a musí si vystačit jen s pomocí vlastního čichu a předních končetin (zadní končetiny jsou u něho tou dobou víceméně neznatelné). Matka mláděti dokonce vůbec nepomáhá. To vše vytrženo z nedělitelného kontextu mluví zdánlivě jasně pro primitivnější typ rozmnožování. Samice vačnatců mají však velmi krátkou dobu březosti, a nespotřebují tedy tolik drahocenné energie jako samice placentálů, a proto mohou mít mláďata vícekrát za sezónu. Cyklus je ještě urychlen tím, že oplodněné vajíčko čeká v děloze na okamžik, kdy mládě ve vaku přestane sát, zatímco třetímu, již odrostlejšímu mláděti to nijak nebrání v tom, aby dál ve vaku odpočívalo.
Ani jeden typ rozmnožování nelze chápat jako „primitivní“, ale každý je svým způsobem na něco specializován. V domácím prostředí se dokonce zdá, že klokaní rozmnožovací metoda je úspěšnější než králičí. Původní obava, že importovaný králík dokáže klokana vytlačit z jeho vlastních biotopů a odsoudit ho k záhubě, se ukázala jako přehnaná. Vůbec se lze velmi často dočíst, že australští vačnatci jsou plynule vytlačováni ze svých stanovišť díky neschopnosti konkurovat „dokonalejším“, introdukovaným placentálům, což je pravda jen poloviční, která se spíš snaží zakrýt neblahý důsledek pušek a civilizace. Pokud vakovlk prohrál v konkurenci, byla to konkurence ozbrojených farmářů, nikoliv dingů, co jej přivedlo ke smutnému konci.
Zhruba před 2 milióny lety došlo po vytvoření pevninského mostu Panamské šíje v Jižní Americe k mohutnému přílivu moderních savců ze Severní Ameriky a k podstatné redukci starobylých forem savců jihoamerických, včetně vačnatců. Moderními vetřelci byli tehdy placentálové. Byla však ona decimace původní fauny tak obrovská, jak se dosud uvádí? V současné době jsou vačnatci v Jižní Americe ne právě slabě zastoupenou skupinou; jsou spíše nenápadní. Vačice opossum dokonce dokázala proniknout územím placentálů až do Spojených států! Nicméně početnost hovoří jasně pro placentály - to se zdá být zřejmé. Nesmíme však zapomínat na důležitý faktor statistický. Při obrovské početní převaze savčí fauny severoamerické bylo totiž celkem logické, odkud a kam nastane příliv nových forem.
Obratlovci se dělí na „nižší“ a „vyšší“ i podle
tělesné teploty: ryby, obojživelníci a plazi jsou studenokrevní, což se běžně
považuje za primitivní znak, zatímco ptáci a savci jsou pokročilejší,
teplokrevní. Vačnatci jsou z tohoto zorného úhlu opět „nižší“ než placentálové,
neboť jejich tělesná teplota se pohybuje v nízkém rozmezí od 34 až do
Dinosauři byli do poměrně nedávné doby považováni za těžkopádná a neohrabaná zvířata, vybavena jen nízkou inteligencí a nízkou tělesnou teplotou. Díky rozsáhlému výzkumu (především amerických paleontologů) se zjistilo, že dinosauři měli asi vyšší tělesnou teplotu (tato teorie je založena hlavně na studiu vnitřní struktury jejich kostí) a byli nadáni neobyčejnou mrštností a schopností rychlého běhu (přehodnocení způsobu kloubení končetin). Z nálezu kruhovitých hnízd s vejci, embryi i odrostlejšími mláďaty lze soudit i na péči o potomstvo, alespoň u některých druhů, a podle velkoplošných odkryvů dinosauřích stop lze také učinit závěr, že mláďata býložravých forem se pohybovala pod ochranou rodičů uprostřed stáda. Stáda býložravých dinosaurů žijící v severněji položených oblastech patrně sezónně migrovala za potravou, a to na obrovské vzdálenosti, takže lze docela dobře věřit tomu, že někteří dinosauři věděli, co je sníh. Poslední předsudek, dlouho vžitý názor, že dinosauři neobstáli v konkurenci s mnohem „pokročilejšími“ savci, padl, neboť obě skupiny žily vedle sebe po dobu delší než 100 miliónů let. Druhohorní savci tvořili po celé toto nepředstavitelně dlouhé období jen zcela nenápadnou skupinu ve „stínu obrů“ a šanci dostali teprve po jejich odchodu, který se již nepřipisuje konkurenci, ale velké katastrofě, o jejíž příčiny se vedou spory.
V poslední době paleontologové přehodnocují staré představy o postupném vymírání skupin „primitivních“ doprovázeném stejně postupným nabýváním převahy skupin „dokonalejších“, neboť pro toto tvrzení chybí doklady ve fosilním záznamu. Zkameněliny naopak ukazují, že konkurence „nižších“ a „vyšších“ byla spíš produktem teoretických omylů v evoluční vědě, než skutečně zjištěným faktem. To se netýká jen dinosaurů a savců, ale též mnoha dalších skupin, jako např. ramenonožců a mlžů (ramenonožci nevymírali pozvolna, ale byli na konci prvohor postiženi hromadným vymíráním mořské fauny, takže mlži pouze zaujali uprázdněný prostor, a to dokonce až po určité době). Podobně byl přehodnocen i starý názor, že lichokopytníci jsou „primitivnější“ skupinou než sudokopytníci, neboť pečlivým studiem fosilního záznamu došli vědci k neočekávanému závěru: období početního vzrůstu i početního ústupu sudokopytníků i lichokopytníků se z valné většiny kryjí.
Závěrem, který se nabízí, je objektivní nepřítomnost měřítka, podle něhož by bylo možné jednoho tvora nadřadit nad jiného. Pokud vědci dříve taková měřítka nacházeli, jsou v porovnání s dnešními poznatky nejen pouze částečná, ale i výrazně dvousečná. To si uvědomil i Charles Darwin. Při studiu jeho pozůstalosti se totiž zjistilo, že ve své knihovně měl výtisk dříve velmi známé knihy Roberta Chamberse „Vestiges of the Natural History of Creation“, která vyšla anonymně roku 1844 (autor byl odhalen až posmrtně a prozradily jej především hlubší znalosti geologie). Ve svém exempláři Darwin připsal glosu: Never use the word „higher“ and „lower“ - Nikdy neužívat slovo „vyšší“ a „nižší“.