Evolucionistický Česko-Anglický Slovník

ČESKO-ANGLICKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK

abnormální výzkum ("extraordinary research"): viz pod heslem: krize.

adaptace ("adaptation"): v širším smyslu prostě přizpůsobení se (tj. i bez evolučního podtextu, např. ve fyziologii i v přírodní teologii); William Paley (1743-1805) chápal adaptaci k životu a životním podmínkám jako dílo božské; J.-B. de Lamarck (1744-1829) chápal adaptaci již z transformistického hlediska, jako přizpůsobení se organismů prostřednictvím jejich vůle; podle Charlese Darwina (1809-1892) jsou organismy adaptovány většinou prostřednictvím přírodního výběru v boji o život; podle A. R. Wallace (1823-1913) jsou organismy adaptovány výhradně prostřednictvím přírodního výběru, ale ne v boji o život, nýbrž v důsledku měnících se podmínek okolního prostředí; Wallaceův přístup převzala neodarwinistická "moderní syntéza" a v tomto smyslu se také pojem adaptace vžil; současná "gouldovská škola" zaznamenává značný odklon od názoru, že by všechny změny u organismů měly mít adaptační charakter (pluralismus vývojových změn); viz též: adaptacionistický program, neodarwinismus, přírodní výběr, ultraselekcionismus; srovnej: Červená královna, Gaia, konstrukční morfologie, neadaptivní struktura, neutrální teorie, přerušované rovnováhy, strukturalismus.

adaptacionismus ("adaptacionism"): viz adaptacionistický program.

adaptacionistický program ("adaptationist programme"): termín zavedl S. J. Gould a R. C. Lewontin (představitelé "gouldovské školy") pro jimi kritizovanou základní tezi syntetické teorie dominující v anglo-americké literatuře od 40tých do 70tých let, která říkala, že všechny změny jsou adaptační povahy, tj. že vznikly v procesu adaptace k měnícímu se prostředí vlivem přírodního výběru ("process of adaptation to changing environments under natural selection"); viz též: adaptace.

adaptivní mutace ("adaptive mutation"): nový pojem v genetice, který byl zaveden krátce po objevu Cairnsova týmu (CAIRNS, OVERBAUGH & MILLER 1988); často též "cairnsovská mutace", "selekčně indukovaná mutace" aj.; jedná se o mutaci cílenou, tj. o mutaci "lamarckovského" typu, která staví na hlavu základní neodarwinistické dogma, založené na schematu "náhodná mutace - selekce"; u cairnsovské adaptivní mutace je důležitá "sensitivita" na okolní prostředí, a tudíž musí mezi "generátorem" genetické variability a prostředím existovat nějaká "zpětná vazba"; objev adaptivní mutace je tak obrovského významu, že v takovém časopise, jakým je americký týdeník Science, se mohl molekulární genetik David Thaler (Rockefeller University, New York) odvolat v souvislosti s tímto jevem i na britského antropologa a filosofa Gregory Batesona (!) (Science z 8. dubna 1994); tradiční neodarwinismus s jeho teorií přírodního výběru zde ovšem zcela selhává a Lamarck dosáhl po dlouhé době alespoň částečné rehabilitace; samozřejmě, objev se velice hodí i pro četné další
nedarwinovské interpretace, včetně hypotézy (teorie) Gaia apod.; viz též: lamarckismus.

agnosticismus ("agnosticism"): lze jej zhruba definovat jako názor, že první příčina všech věcí je nepostižitelná, tj. nelze s určitostí říct, že Bůh je či není; za agnostika sám sebe považoval Charles Darwin; James Lovelock sám sebe považuje za "pozitivního agnostika"; srovnej: ateismus, Darwinova teorie přírodního výběru, deismus, Gaia.

aktualismus ("actualism", "uniformity of process"): podle Gouldovy definice princip uniformity aplikovaný na přírodní procesy; a priori metodologický předpoklad, který nás ubezpečuje o tom, že v minulosti působily na Zemi stejné přírodní síly jako dnes či přesněji stejné příčiny (aktualisté se někdy stavěli jako opozice k pravým uniformitarianistům a zdůrazňovali větší intenzitu přírodních sil v minulosti); viz též uniformitarianismus.

albedo ("albedo"): množství slunečního svitu odráženého povrchem planety do prostoru; zcela bílý povrch planety by odrážel všechno světlo (povrch planety by tedy byl velmi chladný); celková barva planety Země není ani světlá, ani tmavá; odráží zhruba 45% přicházejícího světla.

alela ("allele"): jedna z různých forem téhož genu, vzniklá mutací na sekvenci DNA, obvykle zjistitelná na fenotypu.

alonomie ("allonomy", "external law"): zákonitost diktovaná zvnějšku, "kontrola" ("control"); reprezentuje spotřebu, vstup a výstup ("input", "output"), získání identity něčeho jiného; viz: alopoietický stroj; srovnej: autonomie.

alopatrická speciace ("allopatric speciation", "geographical speciation"): viz alopatrický model.

alopatrický ("allopatric"): alopatrický druh či populace, zaujímající jinou geografickou oblast než druhá populace či druh.

alopatrický model ("allopatric model of evolution"): původně zavedl Ernst Mayr (tedy už v tzv. "moderní syntéze"); vyžaduje specifický typ izolačního mechanismu, jenž zamezí křížení ("reproductive isolating mechanism"); je to představa vzniku nových druhů alopatrickou speciací z malých okrajových populací ("peripheral isolates"), které byly reprodukčně izolovány geografickou bariérou a dokázaly se adaptovat na prostředí okrajového areálu ("marginal environment"); později byla alopatrická speciace využita v punktuacionalistickém modelu evoluce, a ve vikariantní biogeografii; viz též biogeografie, efekt zakladatele, peripatrická speciace, přerušované rovnováhy, speciační eventy; srovnej: sympatrická speciace.

alopoietický stroj ("allopoietic machine"): např. automobil, tj. stroj nikoliv autonomní, ale kontrolovaný zvenku; viz: alonomie; srovnej: autopoietický systém.

anageneze ("anagenesis"): americký biolog a paleontolog E. D. Cope používal pro označení "progresivní evoluce"; v moderní syntéze původně (B. Rensch) rovněž v tomto smyslu, tj. jako označení "progresivní evoluce k vyšším taxonomickým úrovním"; dnes ale obvykle jako synonymum pro fyletická evoluce (ve smyslu drobných změn z generace na generaci); někdy také prostě jako proces vzniku a vývoje "adaptivních" znaků (mutací) fixovaných přírodním výběrem; viz fyletický gradualismus; srovnej: katageneze.

analogie ("analogy"): stejný či pozměněný znak, nezískaný od společného předka, ale nabytý v důsledku konvergentního vývoje, např. životem ve stejném prostředí; např. křídlo hmyzu a křídlo ptáků je jejich analogickým znakem (hmyz a ptáci nemají společného předka); viz též: homoplasie, konvergentní evoluce; srovnej: homologie, paralelní evoluce.

ancestor ("ancestor"): předek; srovnej: descendent.

anisomerie ("anisomerism"): viz pod heslem: Willistonovo pravidlo.

antiselekcionismus ("antiselectionism"): jakýkoliv směr neuznávající teorii přírodního výběru; viz také nedarwinovská evoluce.

apomorfie ("apomorphy"): termín z kladistiky pro "pokročilý" znak ("advanced" či "derived character"); viz též: kladistika, synapomorfie.

archetyp ("archetype", "principal type"): v morfologii 19. století ideální, reálná či naopak zcela abstraktní forma, která byla jakýmsi modelem, podle něhož byla rozeznávána stavba tělesné konstrukce té které skupiny organismů; archetyp Richarda Owena (1804-1892) z r. 1848 zobrazoval např. ideálního (tj. chápaného doslova jako platónská idea!) obratlovce, připomínajícího kopinatce, s řadou vzájemně si podobných segmentů (obratlů), u reálného obratlovce modifikovaných (např. v lebku, ocas apod.); Karl Ernst von Baer (1792-1876) používal archetypy jako základ pro svou teorii embryologického vývoje; Thomas Henry Huxley (1825-1895) rovněž používal termín archetyp, ale v čistě abstraktním smyslu; Charles Darwin, inspirovaný do značné míry Owenem, využíval archetypy v klasifikaci svijonožců a ve svém díle "On the Origin of Species" ztotožnil archetyp přímo s ancestrální formou, tj. se společným předkem ("common ancestor") a rozuměl pod ním zcela reálný organismus; Darwinův ancestor se však stal pohřebištěm vědního oboru morfologie, neboť na kteroukoli otázku ptající se po důvodu té či oné struktury bylo (a stále je) možné odpovědět, že pochází od společného předka, což se považovalo (a stále se běžně považuje!) za vysvětlení; viz též: morfologie.

ateismus ("atheism"): názor, že Bůh není; z určitého pohledu lze spor mezi neodarwinisty a vědeckými kreacionisty přirovnat ke sporu mezi ateismem a deismem, neboť mnohé prvky tohoto sporu (oboustranně) se vymykají z rámce solidní vědecké argumentace; "vědecká jistota", že Bůh není, je ve své podstatě analogií víry a svádí k dogmatickému odmítání četných zřejmých skutečností (proto Lynn Margulis chápe neodarwinisty jako náboženskou sektu); James Lovelock postřehl (ačkoliv sám netvrdí, že Bůh je), že nejhorlivějšími kritiky teorie Gaia jsou právě vědci, kteří jsou si naprosto jisti, že Bůh není; srovnej: agnosticismus, deismus.

autonomie ("autonomy", "self-law"): vnitřní zákonitost; reprezentuje vlastní vývin, vnitřní regulaci, získání vlastní identity, vnitřně definovaná; viz též: autonomní systém.

autonomní systém ("autonomous system"): v autopoietickém pojetí je autonomní systém organizačně uzavřený (Varelova "closure thesis"); dle Varelovy podrobnější definice je to mechanistický (dynamický) systém definovatelný prostřednictvím vlastní organizace jako identita či jednotka ("unity") organizačně uzavřená ("organizationally closed"); jeho organizace je charakterizována procesy vzájemně propojenými jako síť zpětné závislosti jedné části na druhé ve vyvíjení a realizaci procesů samotných; tyto procesy současně utvářejí autonomní systém jako jednotku zjistitelnou v prostorovém rámci, v němž se tyto procesy odehrávají; srovnej: autopoieze, alopoietický stroj.

autopoieze ("autopoiesis"): z řečtiny ("sám se tvořit"); myšlenka autopoieze navazuje na myšlenku homeostáze, ale ve dvou podstatných směrech ji rozšiřuje: jednak důsledným chápáním homeostáze jako vnitřní vlastnosti systému, vztahované výhradně na jeho vzájemné vztahy a procesy, jednak chápáním těchto vzájemných závislostí jako pravého zdroje identity systému, která je vyjádřena v jeho konkrétní pozorovatelné jednotě; ve Varelově pojetí je reprodukce těsně spjata s evolucí, protože představuje modifikace autopoieze; evoluce vyžaduje řetěz reprodukce se změnou v každém reprodukčním stupni, bez tohoto charakteru není evoluce, ale pouze ontogeneze; ontogeneze a evoluce jsou pro něho zcela odlišné fenomény, neboť ontogeneze představuje historii přeměny identity, zatímco evoluce je sled identit; identita jako jednotka ("unity") může mít jen ontogenezi, a proto nepovažuje Varela za adekvátní hovořit o chemické evoluci či o evoluci vesmíru, nýbrž navrhuje hovořit o chemické ontogenezi a ontogenezi vesmíru; ontogeneze není nikdy přerušena; druh není kauzální složkou ve fenomenologii evoluce ("causal component in the phenomenology of evolution"), protože druh není to, co se vyvíjí; to, co se vyvíjí je typ autopoietické organizace zabudované do mnoha jednotlivých variací v souboru přechodných individuí, které dohromady definují reprodukčně historický rámec; později se však Varela vyjádřil, že autopoieze ještě není dokonale vypracovanou teorií, především s ohledem na to, že nic neříká o evoluci ("autopoiesis tells nothing about evolution"); pionýry autopoietické teorie jsou především: neuroanatom a neurofyziolog Humberto MATURANA (nar. 1928 v Chile), "experimentální epistemolog" Francisco VARELA (nar. 1946 v Chile, publikoval z oborů kybernetiky, neurobiologie a filosofie vědy) a matematik a ekonom Milan ZELENY (nar. 1942 v Praze, žijící v Belgii); Varela se hlásí také ke jménům: Heinz von Foerster, Jean Piaget a Gregory Bateson (BATESON 1979 provedl syntézu teorie kybernetiky, systémů, informace, evoluce, antropologie a psychologie, v níž postuloval existenci mentálních procesů pro systémy jakými jsou buňky, orgány, jedinci, ekosystémy, Země i Vesmír); někteří autoři navrhují teorii autopoieze zrušit jako samostatnou teorii a začlenit ji jako součást termodynamické teorie; viz také: autonomie, autonomní systém, autopoietická Gaia, autopoietický systém, termodynamická teorie evoluce.

autopoietická Gaia ("autopoietic Gaia"): termín Lynn Margulis pro Zemi jako "živou planetu"; chápe ji jako velký autopoietický systém sám sebe regulující na základě výhodnosti pro všechny její části; za nejmenší autopoietický systém přitom považuje buňku baktérie; viz též: autopoieze, autopoietický systém, endosymbiogeneze, Gaia, homeostáze, konstrukční morfologie.

autopoietický stroj ("autopoietic machine"): viz pod heslem: autopoietický systém.

autopoietický systém ("autopoietic system"): systém, který sám vytváří vlastní identitu; je jednotný, organizovaný jako propojená síť procesů tvoření, přeměny a destrukce částí, které vytvářejí části; tyto části (komponenty) svými interakcemi a vzájemnou přeměnou neustále regenerují a realizují propojenou síť procesů a vztahů, které je vytvářejí; současně tyto části konstituují systém jako autopoietický stroj, tj. jako konkrétní identickou jednotku v prostoru, v němž topologicky existují; autopoietický systém je živý systém; viz: autonomie, autopoieze, homeostáze.

Batesovo mimikry ("Batesian mimicry"): viz pod heslem: mimikry.

biogenetický zákon ("biogenetic law"): viz pod heslem: rekapitulace.

biogeografie ("biogeography"): věda o zeměpisném rozšíření organismů; již od samých počátků darwinismu se pevně vžila představa "center vzniku", odkud nový druh uskutečňoval kolonizaci dalších území (vrcholným dílem v syntetické teorii je v tomto směru nesporně SIMPSON 1965); s definitivním vítězstvím teorie kontinentálního driftu tento přístup umožnil evolučním systematikům přijmout metodu tzv. "vyprávěcí" historické biogeografie ("narrative historical biogeography") a tedy i takřka neomezené spekulace o ancestrálních skupinách; tzv. analytická historická biogeografie ("analytical historical biogeography") je naopak založena na předpokladu, že je to fylogeneze, která obráží geologickou historii území, na němž příslušníci dané skupiny žijí; tato analytická biogeografie je založena na dvou rozdílných typech analýzy: jednak fylogenetické (fylogenetická biogeografie), která zachovává darwinistickou koncepci center vzniku, a jednak vikariantní (vikariantní biogeografie), která je založena na alopatrické speciaci a vysvětluje geologickou historii území na principu vzniku přírodních bariér; metoda vikariantní biogeografie umožňuje testování svých hypotéz, a to čistě na podkladě geologických informací o daném území, a byla proto úspěšně využita v moderní kladistice (kladogramy s "replicated pattern"); základní učebnice vikariantní biogeografie je NELSON & PLATNICK (1981); viz též: alopatrický model, moderní kladistika, vikariance.

biologická evoluce ("biological evolution"): viz pod heslem: evoluce.

biologické tvoření ("biological creation"): viz pod heslem: generativní paradigma.

biosféra ("biosphere"): termín snad poprvé použil geolog Eduard SUESS (1875); obvyklá dnešní, silně redukovaná definice, s níž je možné se běžně setkat, zní: je to část země, hydrosféry a atmosféry obývaná živými organismy ("part of the earth, hydrosphere and the atmosphere that is inhabited by living organisms"); původní učení o biosféře, vypracované Vladimírem Ivanovičem Vernadským (od roku 1908; 1926 první vydání knihy o biosféře, francouzské vydání viz: VERNADSKIJ 1929) však biosféru tak nepodceňovalo; podle Vernadského (stál u zrodu vědních oborů geochemie a biogeochemie) není na povrchu Země síla ve svých důsledcích výraznější než živé organismy jako celek; stejně jako organismus nemůže být pochopen bez ohledu na jím obývané neživé prostředí, tak také toto prostředí nemůže být pochopitelné bez ohledu na organismus, který je ovlivňuje (jinak: "Organismus má vztah k prostředí a je k němu přizpůsoben; prostředí se však zase přizpůsobuje k organismu."); učení Vernadského bylo na západě v poslední době "znovuobjeveno" a po zásluze oceněno, zvlášť v souvislosti s hypotézou (teorií) Gaia; srovnej: Gaia.

biotičtí jedinci ("biotic individuals"): v původním významu hierarchické expanze třídění a výběru (VRBA & GOULD 1986) gouldovské školy jsou to přinejmenším genotyp, jedinec a druh, tedy biotické jednotky, které reálně existují v prostoru a čase; viz též: evoluční individua. srovnej: hierarchická teorie, vývojové kontinuum.

biotické jednotky ("biotic entities"): viz pod heslem: biotičtí jedinci.

boj o život ("struggle for existence"): či "zápas o existenci"; Darwinova teze, podle níž se organismy adaptují prostřednictvím přírodního výběru v soutěži mezi sebou a v té vítězí ten lepší; Darwin nepřipisoval vlivu prostředí zvláštní význam; Darwinův důraz na "boj o život" kritizoval už A. R. Wallace a ani ve weismannovském neodarwinismu, ani v "moderní syntéze" mu nebyla přikládána valná důležitost; viz též: adaptace, přežívání zvýhodněných.

cairnsovská mutace ("Cairnsian mutation"): viz pod heslem: adaptivní mutace.

celek ("whole"): viz pod heslem: holismus.

celostnost ("wholeness"): viz pod heslem: holismus.

centra vzniku ("centres of origin"): v darwinistickém smyslu centra vzniku druhů, odkud probíhalo jejich zeměpisné šíření ("dispersal"); viz pod heslem: biogeografie.

cílená mutace ("directed mutation"): někdy též "lamarckovská" mutace; pro neodarwinisty donedávna zhola nemyslitelný pojem; v textu popsaný objev Cairnsova týmu (CAIRNS, OVERBAUGH & MILLER 1988) přiměl mnohé biology změnit názor a "cílená mutace" vešla do všeobecného povědomí pod nejrůznějšími názvy, jako např. "adaptivní mutace", "cairnsovská mutace", "selekčně indukovaná mutace" aj.; viz: adaptivní mutace; srovnej: náhodná mutace.

Copeho zákon nespecializovaného předka ("Cope's law of unspecialized ancestor"): pravidlo, které vyslovil americký biolog a paleontolog, představitel neolamarckismu, Edward D. COPE (1840-1897) a které říká, že na počátku každého velkého evolučního trendu stál málo specializovaný předek (opačně platí, že na konci trendu stojí vysoce specializovaní tvorové, kteří nejsou a nemohou být předky nikoho); i když se v podstatě jedná o teoretické pravidlo, bylo přijato všemi evolucionisty bez rozdílu jako přírodní zákon; srovnej: Dollův zákon ireverzibility, neolamarckismus, ortogeneze, typostrofická teorie.

část ("part", "element"): viz pod heslem: holismus.

Červená královna ("Red Queen Hypothesis", "Red Queen"): autorem této hypotézy je americký darwinistický biolog, vyznavač J. W. Goetha a jeho "čisté morfologie" ("pure morphology"), Leigh M. VAN VALEN (1973); název je inspirován pohádkou Lewise Carolla "Through the Looking Glass", v níž se Alenka setkává s Červenou královnou ("Red Queen"), jejímž údělem je neustále běžet, aby zůstala na místě (aby mohla popojít, musí běžet dvakrát tak rychleji); tato metafora má znamenat, že úspěch organismu v boji o přežití je výrazně ovlivňován "strategií" organismů okolo něho a že přírodní výběr zajišťuje celý mechanismus (tzv. "frequency-dependent selection"); tím dochází buď k evoluční rovnováze ("evolutionary equilibrium"), anebo k "evolučnímu závodu" ("evolutionary race") mezi postupnými změnami v konfliktních strategiích; je to tedy ekologický pohled na makroevoluci, prezentující model evoluce jako závislý na "biotickém prostředí" ("biotic environment"); paleontologické doklady jsou založeny na studiu rychlosti vymírání různých skupin organismů a Van Valenově zjištění (proti jeho vlastnímu očekávání!), že matematicky vyjádřená pravděpodobnost vymření v rámci jakékoliv skupiny je během geologického času konstantní (odtud Van Valenovo pravidlo konstantního vymírání); Van Valenův nečekaný objev jakoby popíral základní neodarwinistickou tezi o adaptaci k měnícím se podmínkám prostředí (jestliže zvýhodnění je v adaptaci, pak proč nejsou moderní savci lepšími adepty na přežití než jejich mesozoičtí předci?); Van Valenovo vysvětlení pravidla konstantního vymírání je "status quo", neboli to, že druhy v rámci ekosystému zachovávají "konstantní" vzájemný vztah k sobě navzájem (aneb, antilopa vyvinula schopnost vyšší rychlosti, aby unikla lvu, zatímco lev vyvinul schopnost vyšší rychlosti, aby antilopu dostihl, tj. tzv. "ever-moving dynamic equilibrium") - odtud analogie: Červená královna doslova říká Alence 'Now here, you see, it takes all the running you can do, to keep in the same place'; po roce 1973 mnoho evolučních biologů tuto hypotézu přijalo, mnoho z nich upozorňovalo, že je ji třeba ještě testovat a mnoho jich bylo i proti, a to v domnění, že je netestovatelná (někteří neodarwinisté ji považují za antidarwinistickou, jiní neodarwinisté, dokonce i mnozí ortodoxnějšího zaměření, ji však chápou jako skutečně neodarwinistickou, i když mylnou); Červená královna je však rozhodně ultraselekcionistickým vysvětlením koevoluce mezi organismy a tedy, co do měřítka (i když jen v míře omezené na ekosystémy), určitou "neromantickou" alternativou hypotézy (teorie) Gaia (jejíž predikční úspěchy ultraselekcionista Van Valen sice uznává, ale odsuzuje ji jako "bigotní"); srovnej: Gaia, koevoluce, stacionární model, ultraselekcionismus.

darwinismus ("Darwinism"): Darwinova teorie vzniku druhů přírodním výběrem, termín zavedl A. R. Wallace, ale vlastně spíš pro své vlastní učení; velmi problematický pojem, který dnes obvykle slouží jako synonymum pro selekcionismus; někdy (zcela mylně) jako synonymum pro evoluční teorii; chápeme-li darwinismus jako teorii přírodního výběru, je to teorie, která má nejen velmi dlouhou, ale i nesmírně komplikovanou historii, během níž tato teorie prodělala nespočetně krizí; takřka po každé takové krizi byla obměněna se zvláštním důrazem na to, že nové objevy tuto teorii ve skutečnosti nemění, ale doplňují (tento trend je zřejmý dosud - viz např. SLÁDEČEK 1994); srovnej hlavně: adaptace, Darwinova teorie přírodního výběru, darwinovský přírodní výběr, nedarwinovská evoluce, neodarwinismus, moderní syntéza, přerušované rovnováhy, hierarchická teorie, selekcionismus, ultraselekcionismus.

Darwinova teorie přírodního výběru ("Darwin's Theory of Natural Selection"): publikována r. 1859 v knize "On the Origin of Species", ale vznikala velmi dlouho, o čemž svědčí transmutační řada ("transmutation series") Darwinových zápisníků (viz DARWIN 1987), kterou začal Charles psát brzy po návratu z cesty na lodi Beagle; první srozumitelné vyjádření se datuje do roku 1838, kdy autor předjal svou transmutační teorii na straně 134 a 135 zápisníku D (třetí zápisník transmutační řady, přepis a redakce Davida Kohna) jako metaforické pojetí adaptivní role soutěže odvozené z Malthusova zákona populace; Darwin tam parafrázuje Malthuse přesně takto: "Dá se říct, že existuje cosi jako síla statisíce klínů snažících se proniknout do každého typu adaptované struktury v mezerách ekonomie Přírody, či spíš tvořících mezery vyražením klínů slabších"; během následujících měsíců (v zápisníku E, který byl dopsán 10. července 1839) již Darwin formuloval teorii zcela jasně, ale metafora klínů pro teorii přírodního výběru ("wedging force") zůstala zachována i v jeho publikovaném díle; Darwin chápal působení oněch metaforických klínů teleologicky, neboť na straně 135 zápisníku D dodává, že konečnou příčinou všeho tohoto "klínování" musí být vybrání vhodné struktury a její adaptování ke změně (orig. "The final cause of all this wedging, must be to sort out proper structure & adapt it to change"); Darwinova teleologie adaptace je sice zřejmá, ale je založena na prospěchu, nikoliv na Prozřetelnosti jako u přírodní teologie; z filosoficko-náboženského hlediska Darwin kolísal mezi agnosticismem a deismem; viz též: adaptace, agnosticismus, deismus, přírodní výběr.

darwinovský přírodní výběr ("Darwinian selection"): pozdější označení pro diferenční mortalitu, diferenční přežívání a diferenční reprodukci; viz též: Darwinova teorie přírodního výběru, přírodní výběr, třídění.

dědičnost získaných vlastností ("inheritance of acquired characters"): teze přisuzovaná mylně po dlouhá léta Lamarckovi, jež se stala takřka synonymem lamarckismu (běžně se lze setkat s rovnítkem: lamarckovská evoluce = evoluce dědičností získaných vlastností); možnost dědičnosti získaných vlastností (ztotožněná s učením Lamarcka) byla tvrdě odmítnuta Augustem Weismannem v jeho proslulém postulátu "kontinuity zárodečné plazmy" (dnes známého jako Weismannova bariéra), který se stal jedním z ústředních dogmat neodarwinismu; moderní vzkříšení "lamarckovské" teze dědičnosti získaných vlastností je vyjádřeno především v hypotéze somatické selekce australského imunologa Edwarda Steeleho; viz též lamarckismus, neolamarckismus, somatická selekce, Weismannova bariéra.

deismus ("deism"): mnohé Darwinovy výroky lze z filosoficko-náboženského pohledu zařadit spíš k deismu než k agnosticismu (k němuž se Darwin oficiálně hlásil), tj. zdá se, že Darwin většinou o Bohu nepochyboval, ale chápal jej prostě jako Stvořitele, který stvořil první formy života a vdechl jim instinkty, stvořil zákonitosti, ale pak už do dění nezasahoval; William Whewell (1794-1866) byl podobného názoru; rovněž Newtonův popis Vesmíru jako gigantického hodinového stroje (samozřejmě stvořeného Bohem) sem patří a v mnohých ohledech i soudobý "vědecký kreacionismus"; jinými slovy, "deistický" Bůh nepůsobí ve světě nepřetržitě jako v pravém teistickém náboženství, ale po aktu Stvoření se "stáhl do čisté transcendence"; je proto celkem pochopitelné, že od radikálního deismu je jen krůček k materialismu "moderní" vědy; srovnej: agnosticismus, Genesis, kontinuitní tvoření, teismus, vědecký kreacionismus.

descendenční teorie ("theory of descent"): starší označení pro evoluční teorii v nejširším smyslu.

descendent ("descendent"): potomek; srovnej: ancestor.

determinismus ("determinism"): v běžném pojetí je determinismus tezí, že pro cokoliv, co se stane, existují takové podmínky, jejichž nastolením se stane právě to a nic jiného; viz též: deterministický.

deterministický ("deterministic"): v neodarwinismu je tento pojem chápán jako "způsobující některé výsledné znaky jako pravděpodobněji uskutečnitelné než jiné" a používán je jen v souvislosti s přírodním výběrem (jako jediným nenáhodným faktorem v evoluci); .neodarwinismus si tedy dovolil přesunout veškerou zodpovědnost za účelnost na imaginární přírodní výběr; vzhledem k tomu, že v pluralistickém neodarwinismu současné gouldovské školy je vliv přírodního výběru omezen na minimum, jsme dnes u této školy svědky kuriózního jevu - dosud největšího zpochybnění determinismu ve vývojovém procesu v dějinách evolucionismu vůbec! (viz především GOULD 1994, který zdůrazňuje nahodilost veškeré historie živé přírody jako nikdo před ním a nepochybně jako nikdo po něm); naprosto odlišný determinismus je v holistickém pojetí evoluce; viz též: hierarchická teorie, holismus, konstrukční morfologie, "moderní syntéza", neodarwinismus, organismická biologie, přerušované rovnováhy, strukturalismus, vnitřní faktory evoluce.

diferenční mortalita ("differential mortality"): viz pod heslem: darwinovský přírodní výběr.

diferenční přežívání ("differential survival"): viz pod heslem: darwinovský přírodní výběr.

diferenční reprodukce ("differential reproduction"): viz pod heslem: darwinovský přírodní výběr.

diluvialismus ("diluvialism"): viz pod heslem: katastrofismus, Potopa.

divergentní evoluce ("divergent evolution"): evoluce štěpením vývojových linií ("evolution by lineage splitting"), způsobená izolačními mechanismy; viz též: kladogeneze.

Dollův zákon ireverzibility ("Law of Dollo", "Dollo's law of irreversibility"): empirické pravidlo (někdy také "dogma") nezvratitelnosti vývojového procesu (dosud v podstatných rysech nezpochybněné, i když ho nepřijaly školy všechny), které vyslovil belgický paleontolog Louis Dollo r. 1893 (samotný název tomuto zákonu dal Othenio Abel, ale W. B. Scott upozornil, že zákon formuloval on sám již před Dollem; takže by se vlastně mělo říkat "Scottův zákon" či "Scottovo pravidlo"); zákon říká, že evoluce nikdy nevyprodukovala naprosto stejného tvora se stejnými strukturami během vývojového procesu dvakrát (či víckrát); tento zákon neplatí pro drobné změny ("zvratitelnost" je v podstatě běžná v "drobnostech"), ale má univerzální platnost pro všechny změny výrazné (viz MACBETH 1980); nezpochybňují ho ani tak pozoruhodné konvergence jako např. vlk-vakovlk či ichtyosaurus-delfín, neboť tito tvorové jsou "stejní" jen vnější formou a způsobem života; klasický mechanistický neodarwinismus ani "moderní syntéza" však nemohou nikdy tuto nezvratitelnost tak uspokojivě vysvětlit jako směry nedarwinovské (např. termodynamická teorie), a to téměř jakéhokoliv zaměření; viz též. konvergentní evoluce, paralelní evoluce.

druh ("species"): prastarý pojem (viz Starý Zákon či Aristoteles) označující reálnou jednotku v biologickém světě, jejíž realita byla ale zpochybněna (především realita v čase) darwinistickou představou nepatrných změn z generace na generaci (viz fyletický gradualismus, "moderní syntéza"); dnes je již jasné, že jde skutečně o reálnou jednotku, zřetelně koherentní soubor populací v prostoru i čase, které jsou schopné se vzájemně křížit a produkovat zdravé a další reprodukce schopné potomstvo ("healthy and fertile offspring"); podle této definice také nutně platí, že velmi rozdílně vypadající živočišné typy, které se v přírodě někdy kříží, je nutno považovat za rasy či variety téhož druhu; tato definice je dokonale použitelná pro pohlavně se rozmnožující organismy, ale pro asexuální organismy vyžaduje rozšíření; viz též: biotičtí jedinci, biotické jednotky, evoluční individua, přerušované rovnováhy, stáze.

druhová selekce ("species selection"): autorem teorie selekce druhů je Steven M. STANLEY (1975), představitel "gouldovské školy"; podle něho je druhová selekce analogická darwinovskému přírodnímu výběru (působícímu na jedince v rámci populace), ale působící na jednotky (individua) taxonomicky vyšší - na druhy; někdy je analogie spatřována v darwinovském sexuálním výběru; tato teorie sice dosud nebyla těmi nejortodoxnějšími neodarwinisty přijata (mnozí z nich totiž nevidí šanci rozšířit selekci nad úroveň genovou, jiní zase nevidí šanci rozšířit pojem individuum nad úroveň jedince), ale přesto je pro ně zhruba ze všech teorií gouldovské školy nejpřijatelnější (tj. eventuálně může přicházet v úvahu); viz též: hierarchická teorie, makroevoluce, přerušované rovnováhy.

druhý zákon termodynamiky ("second law of thermodynamics"): viz pod heslem: termodynamická teorie evoluce.

ediakarská fauna ("Ediacaran fauna"): zvláštní, bohatá, měkkotělní fauna (bez aktivního pohybu) z pozdního prekambria, která vytvořila rozsáhlé mořské ekosystémy, které MCMENAMIN & SCHULTE MCMENAMIN (1990) nazvali příznačně "ediakarská zahrada" ("Garden of Ediacara"); poprvé byla popsána z australského pohoří Ediacara (viz: GLAESSNER & DAILY 1959; GLAESSNER 1971); zajímavé je, že v ní nebyli ani dravci, ani filtrátoři; jak by řekli někteří darwinisté, v ediakarských zahradách neexistovaly ještě "závody ve zbrojení" ("arms´ race") a trofický řetězec byl patrně mnohem jednodušší než ve fanerozoiku; podle klasické neodarwinistické hypotézy je tato fauna přirozeným předchůdcem kambrické měkkotělní fauny i kambrické fauny s pevnými schránkami (získáním pevných schránek se prostě tato fauna "zviditelnila") a kořeny všech živočišných kmenů sahají hluboko do prekambria, takže k žádné "náhlé události" (eventu) na počátku kambria nedošlo (což je založeno na klasické neodarwinistické tezi o "neúplnosti fosilního záznamu"); s přibývajícími objevy se však ukázalo, že ediakarská fauna je diametrálně odlišná od kambrické, což vedlo Adolfa Seilachera k vytvoření hypotézy vendobiontů, v níž ukázal, že ediakarská fauna reprezentuje živočichy zcela nepříbuzné moderním kmenům, kteří na konci prekambria vyhynuli bez "následnictví"; jak říkají ortodoxní neodarwinisté, gouldovskou školu tyto objevy vedly ke vzkříšení goldschmidtovské teorie "nadějných oblud" (tj. k představě, že kambrická fauna vznikla velkými mutacemi - "makromutacemi"); Seilacher sám vysvětluje problém čistě z hlediska konstrukční morfologie; viz též: hypotéza vendobiontů, konstrukční morfologie.

"efekt zakladatele" ("founder effect"): princip, podle něhož mají malé, izolované populace netypický a slabý genofond, předurčující je k nastartování ("kick-start") genetické změny a vzniku nového druhu; viz též: alopatrický model, peripatrická speciace.

Eimerův zákon ortogeneze ("Eimer's law of orthogenesis"): viz pod heslem: ortogeneze.

eklektická systematika ("eclectic systematics"): viz pod heslem: evoluční systematika.

ekologie ekosystémů ("ecosystem ecology"): viz pod heslem: ekosystém.

ekosystém ("ecosystem"): termín zavedl r. 1935 britský ekolog Sir Arthur G. Tansley pro označení jednotky prostředí, v níž existuje stabilní dynamická rovnováha mezi organismy a abiotickým (neživým) prostředím; samotná myšlenka jednoty organismů a jejich prostředí je však mnohem starší (např. Karl Möbius použil r. 1877 termín "biocenóza" a S. A. Forbes r. 1887 termín "mikrokosmos"); dnes užívaný Tansleyho termín se ujal v podstatě ve všech jazycích; někteří Tansleyho současníci (např. John Phillips), kteří kladli důraz na biotické interakce, používali metaforu "komplexní organismus" či "superorganismus" (především pro klimaxové stadium ekosystému), kterou však Tansley ostře kritizoval s poukazem na to, že pro vývoj klimaxu jsou důležité nejen biotické, ale i abiotické "faktory"; F. E. Clements byl hlavním propagátorem koncepce "komplexního organismu" a Tansley postavil svou koncepci právě do protikladu Clementsovy; první integrovanou analýzu ekosystémů publikoval až na konci 50tých let tohoto století Howard T. Odum; jak Odum, tak i Lawrence B. Slobodkin došli původně k závěru, že ekosystémy mohou mít energetická omezení, ale Slobodkin později tuto myšlenku opustil s odůvodněním, že "přírodní výběr není schopen" ovlivnit maximální či minimální stupeň přenosu energie mezi trofickými hladinami; Clements, ač hojně citován, se stal jakýmsi odstrašujícím příkladem toho, jakým směrem se ekologovo myšlení ubírat nemá; vliv teorie přírodního výběru na redukcionistický přístup k ekologii ekosystémů zůstává dosud silný, ale revizionistické koncepce vznikají dnes i zde, především zásluhou Lovelockovy hypotézy (teorie) Gaia, která v poslední době získává mezi ekology stále více sympatií; historii koncepcí ekosystémů podává ve své nové knize GOLLEY (1994); viz též: Červená královna, Gaia, superorganismus.

endogenní vitalismus ("endogenous vitalism"): viz pod hesly: entelechie, neovitalismus, vitalismus.

endosymbiogeneze ("endosymbiogenesis"): teorie Lynn MARGULIS; poprvé formulovaná v její disertaci z r. 1965 a v asi nejznámější formě publikovaná r. 1981 v knize "Symbiosis in Cell Evolution"; vysvětluje, jak získaly eukaryotické buňky jádro, mitochondrie, chloroplasty a bičíky; stručný obsah zní: původně, patrně ve vztahu jako hostitel a parazit, splynuly prokaryotické buňky v mutualisticky výhodné partnerství, které přetrvalo; dnes je to teorie všeobecně uznávaná; viz též: autopoietická Gaia, konstrukční morfologie.

endosymbiotická teorie ("endosymbiotic theory"): viz pod heslem: endosymbiogeneze.

entelechie ("entelechy"): termín zavedl řecký filosof Aristoteles (384-322 př. Kr.) pro označení tělesného tvaru a vyjadřující současně i specifické zákony organického "povstávání a zanikání", přičemž "duši" chápal Aristoteles jako "entelechii přirozeného těla schopného života"; mnoho vitalistů to pochopilo tak, že entelechie je zvláštním, nadpřirozeným typem substance (což ovšem Aristoteles mínil jinak, neboť pojem "entelechie" vytvořil právě v polemice s Platónem, který považoval duši a tělo za oddělené substance); německý zoolog Hans A. E. Driesch (1867-1941) se pokusil o "rehabilitaci" pojmů entelechie a vitalismus v souvislosti se snahou vysvětlit výsledky svých vlastních pokusů se zárodky ježovek (viz pod heslem preformace); Hans Driesch odmítal všechny předešlé definice entelechie (vyjma Aristotelovy); jak poznamenává profesor Neubauer, výsledky pokusů s vajíčky ježovek znamenaly pro Driesche "...především důkaz svébytnosti tvaru. Tvar je (viz NEUBAUER 1991c) cílovou konstantou (dnes bychom řekli "atraktorem") bez ohledu na hmotnost, objem, výchozí podmínky, aktuální uspořádání."; tvar sám měl pro Driesche ekvipotenciální ("equi-potential") vlastnost a schopnost regulace ("regulation"), a právě tuto schopnost nazval Driesch entelechie a svou nauku vitalismus, čímž se paradoxně předem odsoudil v očích biologů, kteří jeho entelechii pochopili jako "transcendentální životní sílu" (obzvlášť později, když už bylo jasné, že ne úplně každá část zárodku může dát vzniknout normální larvě, že při separaci blastomer ve stadiu osmi buněk se už normální larvy nevyvinou a že tedy ani Drieschovo vajíčko není zcela ideálně tím "regulačním vajíčkem" ("regulation egg"), jak si ho Driesch po prvních pokusech představoval); Drieschův pozoruhodný objev a neméně zajímavé vysvětlení se tak staly předmětem nepochopení a nespravedlivého odsouzení; i když např. pojem "regulace" v souvislosti s vývinem zárodku u ježovek a v řeči embryologů vůbec všeobecně zakotvil; Driesch se ve skutečnosti prostě snažil vysvětlit tvůrčí principy života na morfologické úrovni; jeho entelechie má "prospektivní" schopnost, kterou harmonizuje nejen tvar, ale i funkci a obojí dohromady (profesor Neubauer proto srovnává Driesche s Gregory Batesonem) a nepředstavuje žádnou pomyslnou energii v podobě "životní síly", ale naopak vztah mezi silami a energiemi již známými, včetně výměny látek a sil s prostředím (Driesch tedy vidí organismus jako otevřený systém dávno před teorií nerovnovážných stavů!); Drieschova entelechie je konstantou, kterou nelze chápat fyzikálně; je to "vnitřní tvar", "počátek", "řád tvarů organismů" i "primární vědění a chtění"; je to konstanta mnohotvárnosti vnějších projevů, která je současně sama vnitřní mnohotvárností (podrobný výklad viz NEUBAUER 1991c); viz též: morfogenetické pole, preformace, teismus, vitalismus.

epifenomén ("epiphenomenon", pl. "epiphenomena"): viz pod hesly: instinkt, mikroevoluce.

epigenetická evoluce ("epigenetic evolution"): termín zavedl embryolog Conrad H. Waddington r. 1947 pro označení procesu, v němž fenotyp selektivně využívá genetické informace v genotypu za účelem optimalizace vlastní ontogeneze s okolními podmínkami; tato selekce je chápána jako vnitřní ("internal selection"); viz též: epigenetická krajina, epigeneze, tvořivá evoluce, vnitřní faktory evoluce.

epigenetická teorie evoluce ("epigenetic theory of evolution"): někdy též "epigenetický neodarwinismus"; snad nejvýznačnějším představitelem je švédský evolucionista S. LOVTRUP, který vidí fundamentální rozdíl mezi klasickým neodarwinismem a syntetickou teorií; Darwinovu teorii chápe jako schema náhodné reprodukce ("random reproduction") a diferenční eliminace ("differential elimination"), zatímco syntetickou teorii jako pravý opak, tj. jako schema diferenční reprodukce ("differential reproduction") a náhodné eliminace ("random elimination"); z toho důvodu chápe "moderní syntézu" jako pouhou "mendelovskou populační genetiku", která nemá s Darwinovou teorií (a s evolucí rovněž!) zhola nic společného (vyjma přijetí vize mikromutační teorie, která ale nebyla cizí ani Lamarckovi); syntetická teorie se proto podle něho nezabývá ani inovacemi ("innovations"), ani přežitím ("survival"), což jsou ovšem nejdůležitější aspekty darwinovské evoluce; za tvůrčí aspekt evoluce přitom považuje epigenetický faktor, který nesmí žádná evoluční teorie opomíjet a který lze studovat na ontogenezi (pojem "developmental biology" přitom nahrazuje pojmem "epigenetics"); tento epigenetický faktor vytváří nové morfogenetické mechanismy; LOVTRUP (1982) přitom zdůrazňuje, že jeho epigenetická teorie evoluce (vázaná na makromutace!) není ničím novým, ale že byla známa už před Darwinem a že ji rozvíjeli nejvýznačnější biologové poslední čtvrtiny 19. a první čtvrtiny 20. století; protože se epigenetická teorie zabývá jen aspektem "inovací", je ji třeba doplnit "ekologickou teorií", která se bude zabývat "přežitím" (jako velmi vhodnou vidí Darwinovu teorii přežívání); epigenetický neodarwinismus má tedy několik výrazných rysů společných se systémovými teoriemi; viz též: mikroevoluce, makroevoluce, neodarwinismus, "moderní syntéza", systémové teorie, tvořivá evoluce.

epigenetická krajina ("epigenetic landscape"): termín zavedl C. H. WADDINGTON roku 1957 (důležitým zastáncem je také Erich JANTSCH, jinak představitel organicismu v podobě teorie autopoieze) pro pomyslnou "krajinu", v níž probíhá vývin organismu; "sklon krajiny" determinuje směr, kterým bude probíhat morfogeneze a jakmile organismus nastoupí cestu do "údolí" ("valley") čili chreody, které bude automaticky korigovat jeho vývin, bude samospádem sledovat jeho svah (dodržovat předepsanou cestu, neboli homeorhézi, tj. kurs, kterým se bude ubírat); teorie homeorhéze je tedy rovněž jakousi analogií termodynamické teorie nerovnovážných stavů; P. T. SAUNDERS (1985) se domnívá, že tato vize je v souladu s rychlými přeměnami, které načrtla teorie přerušovaných rovnováh; viz též: epigenetická evoluce.

epigenetika ("epigenetics"): viz pod heslem: epigenetická teorie evoluce.

epigeneze ("epigenesis"): termín poprvé použil lékař, fyziolog, embryolog a anatom William Harvey (1578-1657) v knize "De Generatione Animalium" (1651) pro označení plynulého vývoje zárodku (opakem byla v té době "preformační teorie", která říkala, že organismus existuje v zárodku "preformovaný"); epigenetická teorie zvítězila definitivně až během 19. století; termín "epigeneze" lze použít též ve smyslu "tvořivost" či "tvůrčí schopnost" ("creativeness") v holistickém pojetí evoluce a v holismu vůbec; viz též: epigenetická evoluce, epigenetická teorie evoluce, epigenetická krajina, holismus, preformace, tvořivá evoluce, tvořivost.

evoluce ("evolution"): původně chápána jako embryologický vývoj individua; snad poprvé použil pojem evoluce v dnešním smyslu geolog Charles Lyell (roku 1832, když diskutoval Lamarckův transformismus); sám Darwin používal raději pojem "descent with modification"; hlavním původcem byl vlastně Herbert Spencer (1820-1903), který termín nejprve zavedl pro označení jakéhokoliv progresivního vývoje a později rozlišoval embryologický vývoj ("development") a evoluci čili transmutaci forem ("evolution" či "transmutation of forms"); na konci 60tých a začátkem 70tých let 19. století byl pojem evoluce chápán jako všeobecný proces transmutace (nevztahoval se ke konkrétním příkladům změny); ke konci 19. století se pod ním obvykle rozuměla progresivní změna ("progressive change"), která se dnes téměř všeobecně zavrhuje; organická evoluce neboli biologická evoluce je neodarwinisty typicky chápána jako změna genových frekvencí v populaci v čase ("change in gene frequencies in population over time"); dokonce i pro heterodoxní neodarwinisty gouldovské školy je evoluce pouhou modifikací genů a genových frekvencí v čase (viz např. ELDREDGE & GOULD 1977); pojem "evoluce" nemusí být používán jen pro popis historie života, ale může být pod ním chápán i vývoj Vesmíru apod.; Hans Driesch rozlišoval všeobecně tři typy vývoje vůbec: kumulace (s nahodilým podtextem), evoluce (předem materiálně předurčený vývoj) a epigeneze (vývoj, který není materiálně předurčen, ale je řízen "nadpřírodními mohutnostmi"); viz též: epigenetická evoluce, evoluční paradigma, evoluční teorie, fylogeneze, generativní paradigma, makroevoluce, mikroevoluce, populační genetika, preformace, transformismus, tvořivá evoluce.

evoluční biologie ("evolutionary biology"): viz pod heslem: populační genetika.

evoluční druh ("evolutionary species"): Simpsonova definice z období "moderní syntézy" zněla: je to linie (ancestrálně-descendentní sled populací), která se vyvíjí odděleně od ostatních a má svou jednotnou evoluční úlohu a tendence; tato definice však nepřímo navozovala mylnou představu anageneze, v níž druh není (přinejmenším v čase) reálnou jednotkou, ale subjektivním výsekem z vývojového kontinua; srovnej: druh, evoluční individua, fyletický gradualismus.

evoluční individua ("evolutionary individuals"): podle "gouldovské školy" (VRBA & GOULD 1986) jsou to přinejmenším genotyp, jedinec, druh; jsou to přirozené jednotky, na nichž se uskutečňuje evoluce; všechny tři mají vlastnosti obvykle pozorované u jedince, tj. zrod, život určité délky (během něhož jsou dostatečně soudržné a stabilní) a zánik (buď s potomkem, anebo bez něj); viz též: biotičtí jedinci, hierarchická teorie.

evoluční paradigma ("evolutionary paradigm", "neo-Darwinian paradigm"): pro valnou většinu přívrženců i odpůrců znamená ztotožnění evolučního paradigmatu s neodarwinistickým samozřejmost; velmi stručně a výstižně můžeme toto skeptické paradigma charakterizovat takto: organismy a jejich vznik představují náhodnou chybu v nukleotidovém řetězci, zachovanou při existenci přírodním výběrem, který je zodpovědný za veškerý řád živé přírody (někdy dokonce i za řád celého Vesmíru); evoluční paradigma, jehož vrcholné období představují 40tá až 60tá léta tohoto století (nástup weismannismu lze označit jako vítězství neodarwinistického paradigmatu a období "moderní syntézy" lze srovnat s Kuhnovým obdobím "normální vědy"), bylo v 70tých letech postiženo krizí, jejímž výsledkem je dnešní stav (v Kuhnově terminologii by to byl stav "abnormálního výzkumu"), charakterizovaný značným množstvím dílčích a soupeřících evolucionistických škol, které již takřka zcela ztrácejí vzájemnou komunikační schopnost (nejde jen o diametrálně odlišnou interpretaci skutečnosti, ale i o to, že stejné termíny jsou v různých školách chápány různě a naopak); původní snaha syntetické školy o dodatečné modifikace teorie přírodního výběru (zpočátku relativně úspěšné) vyústila nakonec v chaos a takřka všeobecnou nespokojenost se stavem věcí; ortodoxní neodarwinisté (jako přežívající představitelé "normální vědy") mají nesmyslný strach z útoku "antivědy" ("antiscience") a neuvědomují si, že nejde o boj "vědy" a "ne-vědy", ale o historické střetnutí vědeckých paradigmat, které do nejmenších detailů odpovídá Kuhnovu modelu vzniku vědeckých revolucí; Ilya Prigogine (viz: termodynamická teorie evoluce) se domnívá, že nové paradigma nemůže zvítězit, nezmění-li se i celkový "světonázor", tj. nevznikne-li "nová aliance" mezi vědou a náboženstvím (tj. nezmění-li se i Kuhnovo paradigma "metafyzické"); srovnej: generativní paradigma, krize, moderní syntéza, normální věda, paradigma.

evoluční systematika ("evolutionary systematics"): neboli "eklektická" systematika (SIMPSON 1975) se rozvinula v "moderní syntéze" především díky G. G. Simpsonovi a E. Mayrovi; používá induktivní metodu a kritéria morfologické a ekologické podobnosti a fylogenetické příbuznosti; snaží se vyjádřit evoluční (ancestrálně-descendentní) sled taxonů; významnou úlohu v této systematice hraje subjektivní přístup ke každému problému (evoluční systematici to považují za neocenitelnou výhodu, zatímco moderní kladisté za obrovskou nevýhodu, neboť evoluční systematika, ovlivněná teorií přírodního výběru, má největší předpoklady pro "popperovskou" nefalzifikovatelnost a tedy pro neměnnost novými poznatky); viz též: falzifikacionismus, fenetická systematika, kladistika, obecná biologie.

evoluční teorie ("evolutionary theory"): nepřehledná řada definicí, např. J. B. S. HALDANE (1949) navrhl tuto: "teorie, že současná zvířata a rostliny, a také lidstvo, jsou potomky jednoduchých forem života" ("theory that existing animals and plants, and also mankind, are descended from simple forms of life"); někdy se zdůrazňuje též přirozenost evoluce (tj. bez zásahu nadpřirozených sil); současná neodarwinistická evoluční teorie chápe evoluci redukcionisticky jako "změnu genových frekvencí v čase" (změna jako taková je přitom ovšem náhodná), za níž stojí determinující faktor v podobě přírodního výběru (ústřední motiv teorie přírodního výběru přitom představuje tautologická teze o přežívání zvýhodněných); neodarwinistická evoluční teorie má díky tomuto pojetí do všech důsledků "nezničitelnou" explanační (vysvětlující) "sílu", stejně jako "vědecký kreacionismus" (viz tento slovník), neboť dokáže vysvětlit cokoliv, bez ohledu na empirickou zkušenost (příměr s kreacionismem sice přímo s evoluční teorií nesouvisí, ale je použit pro zřetelné vystižení reality stavu věcí, viz ROSEN 1984); bohužel, téměř totéž platí i pro heterodoxní neodarwinismus gouldovské školy (viz přerušované rovnováhy), epigenetický heterodoxní neodarwinismus (viz epigenetická teorie evoluce), či pro termodynamickou teorii evoluce (viz tento slovník); fylogeneze (jako produkt evoluce) může mít teoreticky jakoukoli podobu (či téměř jakoukoli podobu), aby těmto evolučním teoriím vyhovovala; viz též: evoluce, fylogeneze, populační genetika, přežívání zvýhodněných.

exogenní vitalismus ("exogenous vitalism"): viz pod heslem: vitalismus.

extradarwinovská teorie ("extra-Darwinian theory of evolution"): viz pod heslem neutrální teorie..

falzifikacionismus ("falsificationism"): tuto metodologii předznamenali William Whewell (1794-1866) a Charles Pierce (1839-1914); rozpracoval představitel kritického racionalismu, filosof Karl Popper (1902-1994) v knize "Logik der Forschung" ("Logic of Scientific Discovery") publikované poprvé r. 1934; Popperova teze falzifikace aplikovaná na teorii přírodního výběru silně zapůsobila na vývoj myšlenkové atmosféry v evoluční teorii posledního čtvrtstoletí, v období 70tých let (především v U.S.A.) způsobila knihou "Objective Knowledge" (1972) výraznou krizi neodarwinismu; Popper se skepticky domníval, že sebevíc empirických potvrzení (tzv. princip verifikovatelnosti) nemůže nikdy prokázat nějakou teorii jako neomezeně pravdivou, a proto navrhl opačný postup: kritérium falzifikovatelnosti, pomocí něhož je možné najít ověřovací výpověď, která ukáže, že pro daný případ je teorie falzifikovatelná (zpochybnitelná) a tedy chybná; správnost teorie je tedy potvrzena selháním pokusů o její vyvrácení a nikoliv jejím ověřováním (verifikací); pro Poppera to znamenalo také získat nástroj k zjištění vědeckosti dané hypotézy či teorie (hlavně potvrzení, zda má či nemá empirický obsah); tím chtěl odhalit a rozlišit skutečně empirické vědy od metafyziky (nefalzifikovatelná teorie je metafyzická); podle něho je hypotéza či teorie správná až do okamžiku, kdy se najde případ, který ji vyvrací (je tedy důležité rozlišovat mezi falzifikovaný a falzifikovatelný!); Popper původně označil "darwinismus" (myslel teorii přírodního výběru) za nefalzifikovatelný, tudíž nevědecký a metafyzický (později od tohoto tvrzení ustoupil, ale takovým způsobem, že byl často považován za lamarckistu); viz také zasvěcenější diskusi v NEUBAUER (1993); viz též: evoluční systematika, moderní kladistika, obecná biologie, princip úspornosti, srovnávací biologie.

falzifikovaný ("falsified"): viz pod heslem: falzifikacionismus.

falzifikovatelnost ("falsifiability"): viz pod heslem: falzifikacionismus.

fenetická systematika ("phenetic systematics"): systematika, která klade důraz jen na celkovou podobnost; viz též: evoluční systematika, kladistika.

fenotyp ("phenotype"): v běžné řeči evolučních biologů je fenotyp vnějším projevem genotypu, aneb prostě morfologické, fyziologické, biochemické, etologické a jiné vlastnosti organismu projevené během jeho života, které podle neodarwinistické koncepce vznikají pouhou interakcí genů a prostředí; srovnej: genotyp.

fixace ("fixation"): k fixaci dochází, je-li frekvence dané alely = 1, tj. jinými slovy, dochází ke 100% upevnění dané alely v populaci, které je spojené s úplnou ztrátou alely jiné.

formující příčinnost ("formative causation"): viz pod heslem: morfická rezonance.

frankfurtská škola ("Frankfurt school"): významná, nedarwinovská škola, hlásící se k hnutí konstrukční morfologie; viz též koherence, hydraulická teorie, konstrukční morfologie, organismická biologie, strukturalismus.

frankfurtská teorie ("Frankfurt theory"): viz pod heslem: hydraulická teorie.

funkcionalismus ("functionalism"): viz pod heslem: morfologie.

fyletická evoluce ("phyletic evolution"): neboli anageneze; viz pod heslem: fyletický gradualismus.

fyletický gradualismus ("phyletic gradualism"): termín od S. J. Goulda pro označení ortodoxního darwinistického modelu evoluce, v němž vznik nových druhů probíhá výhradně pomalou akumulací drobných změn z generace na generaci prostřednictvím přírodního výběru (anagenezí); viz též: anageneze, chybějící mezičlánky; srovnej: kladogeneze, kvantová evoluce, přerušované rovnováhy.

fylogenetická biogeografie ("phylogenetic biogeography"): založili Willi HENNIG a Lars BRUNDIN v roce 1966; viz pod heslem: biogeografie.

fylogenetická systematika ("phylogenetic systematics"): viz pod heslem: kladistika.

fylogeneze ("phylogeny"): termín zavedl r. 1866 Ernst Haeckel; genealogický sled skupiny taxonů (např. druhů); někdy se používá i pro genealogický sled genů pocházejících od společného, ancestrálního genu; často se zaměňuje s pojmem evoluce, od něhož se však liší výstižně tak, že zatímco pod pojmem "evoluce" je třeba chápat proces, je "fylogeneze" produktem tohoto procesu; viz též: evoluce.

fyziogeneze ("physiogenesis"): termín zavedl americký geolog a paleontolog Edward Drinker Cope (1840-1897) pro nejvýznamnější příčinu vzniku variací ("cause of variation") v rostlinné říši, která tkví ve fyzikálně-chemických vlastnostech prostředí; Cope se odvolává na starořecké znalosti změn charakteru rostlin zasazených do nové půdy a především na pozorování Darwinova oblíbeného profesora botaniky J. S. Henslowa; druhou příčinou evoluce byla pro Copeho kinetogeneze (hlavní příčina změn u živočichů); viz též: lamarckismus, lysenkismus, neolamarckismus.

Gaia ("Gaia"): prastará myšlenka "živé planety" či "superorganismu"; sám autor hypotézy Gaia (dnes již teorie), anglický chemik James LOVELOCK, zmiňuje některé své předchůdce: první modernější koncepci vytvořil skotský geolog James Hutton (1726-1797) - viz pod heslem teorie Země, v dialekticko-materialistickém smyslu potom i V. I. VERNADSKIJ (1929) - viz pod heslem biosféra; Lovelock svou hypotézu podrobně rozpracoval během 70tých let, částečně ve spolupráci s bioložkou Lynn MARGULIS, a poprvé uceleně publikoval r. 1979; hypotéza (zastánci argumentují, že dnes se již jedná o teorii) postuluje myšlenku homeostáze, tj. že život na Zemi si udržuje pro sebe vhodné podmínky aktivním regulováním prostředí na globální úrovni; abiotické prostředí zase zpětnou vazbou stabilizuje globální ekosystém; autor hovoří o Gaie vždy v ženském rodě a považuje ji doslova za jeden živý organismus (někdy též za kybernetický systém s vědomím), nověji přímo za superorganismus; myšlenka "živé planety" s představou organismů "adaptujících" si prostředí pro sebe je pro neodarwinisty nevědecká (mnohdy i anti-vědecká), někteří ji však považují za "užitečnou metaforu", ale příliš "jednoduchou"; jedna z výtek (vedle výtky že Gaia je "nefalzifikovatelná") obvykle zní: "není cesty pro přírodní výběr, aby vedl k globálnímu altruismu"; tvůrce hypotézy se proto brání tvrzením, že "úspěch v přírodním výběru" není jen věcí přežívání organismů v prostředí, ale i v přetváření tohoto prostředí k vlastnímu užitku ("changing that environment to one´s own advantage"); Lynn MARGULIS je mocnou propagátorkou teorie Gaia v U.S.A. (články, televize, film, přednášky); v Německu přijata např. frankfurtskou školou a začleněna do frankfurtské teorie; viz též: geofyziologie, autopoietická Gaia; srovnej: Červená královna, koevoluce, stacionární model.

generativní paradigma ("generative paradigm"): postaveno do kontrastu se stávajícím darwinistickým evolučním paradigmatem; dalo by se nazvat též "paradigma zrodu" ("genesis" = zrod); hlavním propagátorem tohoto nového, optimistického paradigmatu je britský strukturalistický biolog Brian C. Goodwin (viz GOODWIN 1985); podle něho není dnes pro biologii zapotřebí nové evoluční teorie jako takové, ale je třeba přijmout především nové, celkové koncepční schema (paradigma), z něhož by bylo možné odvodit nejen vývoj života, ale i vývoj jedince a obojí společně jako jeden základní aspekt biologických procesů; evoluční rozrůznění organických typů je produktem dynamiky morfogenetického vývinu, a tudíž bez znalosti mechanismů morfogeneze nelze evoluci pochopit; biologické procesy jsou založeny na generativních přeměnách ("generative transformations"), které nejsou náhodné či libovolné, ale představují reálné "biologické tvoření" ("biological creation") a mají tedy naopak řád a inteligibilitu ("order and intelligibility") kreativního procesu ("creative process"); pojem morfogenetického pole v morfologii zabírá především jeden aspekt tohoto řádu, řád prostorový ("spatial order"), ale v biologických procesech existuje přirozeně i řád časový ("temporal order") a řád chování ("behavioural order"), neboť tyto procesy jsou nutně čtyřrozměrné; viz též: generativní teorie organizace, morfogenetické pole, paradigma; srovnej: evoluční paradigma.

generativní teorie organizace ("generative theory of organization"): autor Brian C. Goodwin; žádný organický tvar není předepsán v darwinistickém smyslu (jako "fenotyp, jenž je vnějším projevem genotypu"), ale představuje vždy zcela určitý způsob řešení rovnic morfogenetického pole ("solution of morphogenetic field equations"); tvar je tvořen, řešen, generován; tvorba čtyřprsté končetiny mloka tedy představuje jednak řešení základní rovnice pole pro původní, pětiprstou končetinu a jednak výběr či preferenci řešení končetiny čtyřprsté; Goodwinovo morfogenetické pole je přitom oblastí, v níž stav každého prvku je (jako v každém holistickém pojetí) korelován se všemi ostatními tak, že celek vytváří jednotnou strukturu; celek a jeho části tvoří nedílnou jednotu, takže každá část je částí vlastně jen zdánlivě, neboť každá je generována z celku a je jím regulována; celek sám sebe reguluje, sám sebe transformuje a sám sebe diferencuje; podobnost mezi Drieschovou entelechií a morfogenetickým polem je tedy značná a Goodwin na to sám upozorňuje; proces vzniku nového tvaru nazývá Goodwin "generovaná transformace" ("generative transformation"); viz též: entelechie, generativní paradigma, morfogenetické pole.

Genesis ("Genesis"): 1. kniha Mojžíšova, úvodní kniha Starého Zákona ("Old Testament"); první kapitola této knihy popisuje Stvoření, jehož chronologii se pokoušeli někteří paleontologové porovnat s fosilním záznamem (např. W. WAAGEN 1898 a, b); podle současného způsobu chápání v americkém "vědeckém kreacionismu" je tato kniha dokladem nemožnosti vývojového procesu a toho, že Bůh stvořil rostlinné a živočišné druhy naráz ("special Creation") a pak odpočíval; samotný název 1. knihy Mojžíšovy však už naznačuje, že bibličtí pisatelé neviděli svět jako statický mechanismus, ale jako skutečné dějiny; již americký paleontolog H. F. OSBORN (1894, str. 71-75) upozornil na knihu proslulého teologa Aurelia Augustina (353-430) "De Genesi contra Manicheos", v níž Augustinus zobrazuje Stvoření jako růst stromu ze semene (všechny tvary jsou přitom v semenu obsaženy, ale nikoliv hmotně, nýbrž potenciálně jako "kauzální energie"), což je výklad, který nejenže lépe odpovídá znění prvních veršů knihy Genesis, ale ve své podstatě odpovídá i modernějším koncepcím vývojového procesu (ne ovšem neodarwinistickým); z náboženského hlediska Augustinův výklad vyžaduje neustálé působení Boha v přírodě (Augustinův teismus) a je tudíž neslučitelný se soudobým "vědeckým kreacionismem" (viz též heslo deismus); dá se říct, že oba zdánlivé "protipóly" - neodarwinismus a vědecký kreacionismus - vlastně vznikly nepřirozeným rozpadem toho, co kdysi nedílně patřilo k sobě i v pojetí německých panteistických přírodních filosofů (kteří pro změnu ztotožnili Boha s Přírodou) či ve stejné souvislosti i v pojetí spoluzakladatele paleontologie Georga Augusta Goldfusse (1782-1848) - viz: GOLDFUSS (1817); zasvěcenější výklad celého problému viz NEUBAUER (1991d); viz též: kontinuitní tvoření; srovnej: vědecký kreacionismus.

genetický posun ("genetic drift", někdy též "random genetic drift" či prostě "random drift"): náhodná genetická změna, na kterou neměl bezprostřední vliv přírodní výběr; schema náhodný drift - nenáhodná selekce v syntetické teorii; důležitá role evoluce náhodným genetickým posunem v pluralistických neodarwinistických školách i školách nedarwinistických; významnou úlohu hraje genetický drift především v teorii přerušovaných rovnováh, kde je jedním z hlavních faktorů alopatrické speciace v okrajových areálech druhu; viz též: alopatrický model, moderní syntéza, neutrální teorie, přerušované rovnováhy.

genofond ("gene pool"): soubor veškerého genetického materiálu v populaci.

genotyp ("genotype"): soubor veškerého genetického materiálu jedince; viz též: evoluční individua, biotičtí jedinci a biotické jednotky; srovnej: fenotyp.

geofyziologie ("geophysiology"): za prvního "geofyziologa" lze považovat Jamese Huttona; dnes často jako vědní obor zabývající se teorií Gaia (termín zavedl J. Lovelock r. 1986, používá jej především profesor Wolfgang Krumbein - viz např. KRUMBEIN 1990); viz též: Gaia.

geografická speciace ("geographical speciation"): viz pod heslem: alopatrický model.

"gouldovská škola": pracovní termín zavedený zde (proto bez anglického ekvivalentu) jako souborné označení evolucionistického hnutí, které dnes převládá (především v U.S.A.) nad ustupující syntetickou teorií a jehož hlavním propagátorem je americký paleontolog Stephen Jay Gould, který toto paradigma považuje za pravý darwinismus; pro silnou kritiku adaptacionistického schematu je toto hnutí považováno ortodoxními neodarwinisty za nedarwinistické; zde ho přiřazujeme volně, ale zcela odůvodněně k neodarwinismu; zastáncům "gouldovské školy" se často říká makroevolucionisté, někdy také punktuacionalisté; viz především pod hesly: alopatrický model, deterministický, druhová selekce, hierarchická teorie, makroevoluce, přerušované rovnováhy, punktuacionalismus.

hennigismus ("Hennigism"): neboli hennigovská metoda; viz pod heslem: kladistika.

heterochronie ("heterochrony"): viz pod heslem: rekapitulace.

hierarchická expanze třídění a výběru ("hierarchical expansion of sorting and selection"): viz pod heslem: darwinovský přírodní výběr, evoluční individua, přírodní výběr, třídění.

hierarchická teorie ("hierarchy theory"): Současná makroevolucionistická ("gouldovská") škola ve své hierarchické teorii víceméně akceptuje paradigma syntetické teorie (variabilita, drift, selekce), ale (viz evoluční individua), vidí evoluční jednotky nejen v genech, jedincích a populacích, ale i v druhu, ba dokonce i v monofyletických taxonech naddruhové úrovně a v ekosystémech; snaží se každou takovou jednotku charakterizovat a objevit její možnou roli v evolučním procesu; protože roli těchto "vyšších systémových jednotek" nelze studovat v rámci biologie a v drosofilových laboratořích, ale jedině ve fosilním záznamu(!), studuje makroevoluci paleobiologie; ačkoliv je hierarchická teorie gouldovské školy zjevně neodarwinistická a v podstatě jen slovně neredukcionistická (v posledních letech se ukazuje, že tento přístup vede k chápání evoluce jako něčeho tak nedeterminovaného, že to nemá v historii evoluční vědy obdobu), ortodoxní neodarwinisté ji považují za antidarwinismus (např. přiznání statutu individuální jednotky ekosystémům je pro ně vzkříšení pavědeckých myšlenek o "superorganismu" apod.); viz též: deterministický, makroevoluce, přerušované rovnováhy.

hierarchie ("hierarchy"): tento pojem se objevuje v mnoha holisticky orientovaných nedarwinistických školách a ve zvláštní, poněkud "pseudoholistické" podobě i v heterodoxním neodarwinismu gouldovské školy (viz hierarchická teorie); důležitý aspekt především systémových teorií; hierarchické uspořádání systému umožňuje příčinnost nejen směrem od složek systému k systému jako celku ("kauzalita směrem nahoru", "upward causation"), ale rovněž od celku směrem k jeho složkám ("kauzalita směrem dolů", "downward causation"); viz též: systémové teorie.

holismus ("holism"): z řeckého holos, tj. celek; holistické pojetí světa vidí jako jeho fundamentální charakteristiku existenci celků; holismus v současné vědě znamená snahu najít alternativní schema v okamžiku, kdy původní ortodoxní mechanistické přestalo díky novým objevům fungovat; části tvoří v holistickém pojetí nedělitelný celek a přitom nejsou ani fixní ("fixed"), ani konstantní ("constant"), ani neměnitelné ("unalterable"), ale naopak flexibilní ("flexible") a tvárné ("mouldable"); celek je tvořen částmi, ale současně má na všechny tyto části regulující ("adjustive"), řídící ("directive") a kontrolní ("controlling") vliv; holismus v biologii znamená chápat organismy jako celky a tedy i řešit dosud nezodpovězené otázky, neboť organismy lze vidět ne jako izolované produkty genotypu a ostatních jednotlivých faktorů, ale jako výraz celkových tendencí organismu jako celku (viz též hierarchie); holismus v evoluci proto představuje oproti mechanistickému neodarwinismu výraznou změnu, neboť do hry vstupuje celek a Darwinův přírodní výběr je nahrazen "vnitřními faktory" (v "selekcionistickém" pojetí holistickou selekcí); evoluční proces směřuje (stejně jako veškerý vesmírný pohyb) k stále větší a větší celostnosti ("wholeness") čili k holismu; r. 1926 zavedl holismus do evoluční teorie, sociologie a filosofie vědy státní návladní v Johannesburgu (také advokát a botanik), Jan Christian SMUTS (1870-1950); viz též: autopoieze, epigeneze, Gaia, generativní paradigma, generativní teorie organizace, hierarchie, konstrukční morfologie, organicismus, organismická biologie, strukturalismus, systémové teorie, termodynamická teorie evoluce, tvořivost, tvořivá evoluce, vnitřní faktory evoluce.

holistická selekce ("holistic selection"): viz pod hesly: holismus, vnitřní faktory evoluce.

homeomorfismus ("homeomorphism"): viz pod heslem: symplesiomorfie.

homeorhéze ("homeorhesis"): viz pod heslem: epigenetická krajina.

homeostatický stroj ("homeostatic machine"): stabilní a koherentní stroj, v němž probíhají procesy pouze v rámci hranic tohoto stroje; veškerá zpětná vazba ("feedback") je vnitřní záležitostí tohoto stroje; viz též: autopoietický stroj, homeostáze; srovnej: alopoietický stroj.

homeostáze ("homeostasis"): neboli stálost stavu; termín původně použil francouzský fyziolog Claude Bernard (1813-1878) a r. 1926 jej zavedl také americký fyziolog W. B. Cannon (1871-1945), a to pro označení schopnosti organismu zachovat si vnitřní stabilitu (rovnováhu); Cannonovy první práce zahrnují studie o hladu a žízni, hormonální regulaci metabolismu, termoregulaci, neurologické kontrole krevního tlaku a práci srdce; W. B. Cannon autorem knihy "Wisdom of the Body" (1932); všeobecně je homeostáze stavem stabilního a koherentního systému, tj. takového, který udržuje některé své proměnné konstantní či alespoň v rámci limitovaného okruhu hodnot, a to pomocí jistých autoregulačních mechanismů ("maintenance of an equilibrium state by some self-regulating capacity"); viz též: autopoietická Gaia, autopoieze, Gaia, homeostatický stroj.

homologie ("homology"): znak (ať už zcela stejný nebo pozměněný), který dva či více druhů získalo od společného předka ("common ancestor"); např. křídlo ptáků je jejich společným homologickým znakem; v kladistice je synonymem synapomorfie; největším problémem pro systematiku je vlastní rozpoznávání homologií; kladistka M. C. McKITRICK (1994) např. zdůrazňuje, že kladogram by měl být vodítkem, jak homologii rozpoznat a nikoliv schematem, do něhož budeme homologie dosazovat; viz též: kladistika, moderní kladistika, paralelní evoluce, synapomorfie; srovnej: .analogie, konvergentní evoluce

homoplasie ("homoplasy"): termín pro analogický znak (tj. vypadající jako homologie, ale nepocházející od společného předka); viz též: analogie.

hydraulická individua ("hydraulic entities"): viz pod heslem: hydraulická teorie.

hydraulické konstrukce ("hydraulic constructions"): viz pod heslem: hydraulická teorie.

hydraulická teorie ("hydraulic theory"): poprvé aplikoval na Coelomata W. F. GUTMANN (1972, 1977) a pak rozvíjena frankfurtskou školou; někdy také "frankfurtská teorie"; podle této teorie jsou organismy hydraulické konstrukce složené z kapalinou naplněných pružných membrán; živí jedinci jsou chápáni jako hydraulická individua mající hlavní tendenci vytvořit kulovitý tvar; výsledná forma a architektura je však určována mechanickými vlivy operujícími v rámci mechanicky koherentního systému organismu jako celku; hydraulická teorie postuluje supramolekulární kauzální princip - hydraulický princip, jenž je na morfologické úrovni paralelou biochemického principu molekulární biologie (tj. na úrovni molekulární); teleologicky nevyhnutelný deterministický charakter hydraulické teorie umožňuje neredukcionistický (holistický) přístup k řešení fylogenetické příbuznosti; viz též: koherence, konstrukční morfologie.

hydraulický princip ("hydraulic principle"): viz pod heslem: hydraulická teorie.

hypotéza Gaia ("Gaia hypothesis"): viz pod heslem: Gaia.

hypotéza somatické selekce ("somatic selection hypothesis"): viz pod heslem: somatická selekce.

hypotéza vendobiontů ("Vendobionta hypothesis"): autorem je SEILACHER (1992a, b); podle ní není ediakarská fauna v příbuzenském vztahu s moderními kmeny; ve fosilním záznamu z pozdního prekambria existují pouze stopy po červovitých organismech s bilaterální souměrností, kteří žili v substrátu mořského dna a nezachovali se jako "tělesné fosílie" ("body fossils"); jen tito tvorové mohli být předky kambrické fauny (nikoliv konstrukčně zcela odlišná ediakarská fauna); podle Seilachera vznikla kambrická fauna na konstrukčních principech, tzv. synenergetickou sebeorganizací; podle principu synenergetické inovace byl kambrický měkkýš velice blízce příbuzný prekambrickému červovitému organismu a přeměna mohla být (na rozdíl od ortodoxní neodarwinistické představy) poměrně náhlá; první příčinou proměny prekambrického měkkotělního červa v měkkýše s pevnou schránkou byla podle něho změna prostředí (změna ve složení chemismu atmosféry či hydrosféry), ale pak už probíhala proměna zcela výlučně na vnitřních organismálních principech; Seilacher uznává výhradně holistické zásady morfodynamiky, a tudíž nechápe např. vznik schránky mlže jako jednostranný mechanismus, v němž je schránka produktem pláště, nýbrž i plášť chápe jako produkt schránky; schránka a měkké části nejsou podle něho samostatné části a nelze o nich vůbec uvažovat bez úzké vzájemné souvislosti (tj. tvoří jednotný synenergetický systém); SEILACHER (1994) připouští, že řešením může být rovněž endosymbiogenetická teorie, kterou po vzoru Lynn Margulis vypracovali pro vznik kambrické fauny s pevnou schránkou LOWENSTAM & WEINER (1989); viz též: ediakarská fauna, endosymbiogeneze, konstrukční morfologie.

chreoda ("creode"): viz pod heslem: epigenetická krajina.

chyba ("error"): viz pod heslem: mutace.

chybějící mezičlánky ("missing links"): Ch. Darwin a mnoho jeho následovníků (kuriózně i včetně některých současných, ale opravdu jen těch nejortodoxnějších neodarwinistů) "věřilo", že se jednou naleznou "vývojové mezičlánky", které potvrdí správnost teorie přírodního výběru; tato víra byla založena (a doložena!) na "předpokladu", že fosilní záznam je velmi neúplný a že tudíž veškeré diskontinuity v něm jsou pouhé "artefakty", které vznikly právě jeho nedokonalostí ("argument from imperfection"); díky americkým paleontologům N. Eldredgovi a S. J. Gouldovi a díky gigantickému nárůstu informací o fosilním záznamu v posledním desetiletí je již zcela jasné, že víra v nalezení "chybějících mezičlánků" byla jen fikcí; viz též: druh, kvantová evoluce, přerušované rovnováhy.

instinkt ("instinct"): zděděné podvědomé vykonávání některých činností, čili pud; mnozí Darwinovi předchůdci srovnávali instinkt se zvykem; Charles Darwin ("On the Origin of Species") se pokusil objasnit pouze vznik nových instinktů, a to pomocí své teorie přírodního výběru (podle něho se mohou skutečné instinkty vyvinout z náhodných odchylek instinktů již existujících a zachovaných na principu výhodnosti přírodním výběrem); Darwin se neodvážil dotknout otázky původu instinktů či původu duševních schopností; toho se odvážil Darwinův přítel Thomas Henry Huxley (1825-1895) ve svém známém proslovu pro British Association v Belfastu (viz HUXLEY 1874), v němž poprvé použil termín "vědomý automat" ("conscious automaton"); roku 1870 vyjádřil Shadworth Hodgson názor, že vědomé duševní jevy jsou pouze produktem fyzikálních změn v nervovém systému a neovlivňují nijak nervový systém, tj. že jsou čistě druhotné, stejně jako jsou druhotné hvizd lokomotivy či bití hodin (dnes se používá výraz "epifenomén", tj. duševní činnost je epifenoménem fyzikálně-chemických změn nervového systému); Huxley se stal agilním propagátorem tohoto názoru; proti němu však vystoupil významný americký psycholog a filosof (jeden ze zakladatelů pragmatismu), William James (1842-1910), jenž poukázal na závažnou logickou chybu v Huxleyho "materialistickém darwinismu"; JAMES (1879) zdůraznil, že jsou-li duševní události ("mental events") jen čistě druhotné (jsou-li jen "hvizdem lokomotivy"), pak nemohou ovlivnit chování ("behavior") a nemohou se tedy ani efektivně uplatnit v Darwinově "boji o existenci", neboť je bude přírodní výběr nutně ignorovat; pro Jamese pak zbývá ještě otázka, proč vůbec vědomé vnímání ("conscious sensation") a mozky, které je umožňují, vznikly, když obojí vlastně nemají v boji o přežití význam; GLYNN (1993) podává přehled některých starších i nových teorií o vztahu mysl-tělo ("mind/body relationship"), ale žádná z nich podle něho nepodává uspokojující vysvětlení zmíněného Jamesova problému (Glynn také ani nenaznačuje, že by teorie přírodního výběru mohla být mylná).

ireverzibilita ("irreversibility"): viz pod heslem: Dollův zákon ireverzibility.

izolační mechanismus ("isolating mechanism"): mechanismus vedoucí k divergentní evoluci; viz pod heslem: alopatrický model, sympatrická speciace.

kamufláž ("camouflage"): viz pod heslem: mimikry.

katageneze ("catagenesis", "degeneracy" či "retrogressive evolution"): neboli "degenerativní evoluce"; termín zavedl Edward Drinker Cope (viz: COPE 1896) jako opak "anageneze" (tj. anageneze ve smyslu progresivní evoluce); jako příklad této "degenerativní evoluce" viděl Cope např. zjednodušení tělesné stavby u celé řady parazitů; srovnej: anageneze.

katastrofismus ("catastrophism"): termín zavedl anglický filosof William Whewell (1794-1896); názor, že v historii Země existovala jedna či více revolucí, které zcela změnily tvářnost zemského povrchu; v 19. století byli hlavními představiteli katastrofismu Georges Cuvier (1769-1832) a William Buckland (1784-1856); G. Cuvier, zakladatel srovnávací anatomie a vertebrátní paleontologie, založil svou "teorii revolucí" na empirických důkazech z oborů paleontologie a strukturní geologie a poprvé ji publikoval jako "předběžnou diskusi" spolu s velkou prací o kostech fosilních obratlovců r. 1812; nesouhlasil s tvrzením, že Země prodělala jedinou revoluci (totožnou s biblickou Potopou), ale větší počet revolucí (ovšem s tím, že poslední velké revoluce byl člověk svědkem), a dobu trvání Země nechápal kratičkou jako ortodoxní vykladači mojžíšské chronologie, ale jako "tisíce věků"; také W. Buckland bojoval proti názorům, že mezi následnými akty Stvoření uběhl vždy jeden den, ale naopak "dlouhé periody času" (jako profesor a kněz v jedné osobě byl přesvědčen, že tento názor není v rozporu s popisem Stvoření v knize Genesis!); již při své inauguraci na oxfordské univerzitě ztotožnil biblickou Potopu s Cuvierovou poslední velkou revolucí; roku 1821 byly v proslulé jeskyni Kirkdale Cavern (severní Yorkshire) nalezeny kosti, které Buckland identifikoval jako pozůstatky hyen, tygrů, mastodontů, nosorožců a hrochů, zatímco sediment, v němž se kosti nacházely, určil (BUCKLAND 1823) jako sediment Potopy; jako první tedy rozlišil diluvium ("diluvium", tj. "sedimenty Potopy") a aluvium ("alluvium", tj. běžné sedimenty podél řek), což však bylo pro geologii rovněž velkým přínosem a bylo by velkou hloupostí hovořit o Bucklandově diluvialismu s posměchem (bližší údaje viz ALBRITTON 1989, SHORTLAND 1992); katastrofismus byl z geologie vytlačen hlavně zásluhou Charlese Lyella, ale v současné době se vrací výrazně zpět na scénu (kosmické příčiny globálního vymírání organismů apod.), a proto se dnes někdy hovoří o "neokatastrofismu"; dokonce i Bucklandův diluvialismus je dnes rehabilitován (viz pod heslem Potopa); srovnej: uniformitarianismus, vědecký kreacionismus, vymírání.

kinetogeneze ("kinetogenesis", "development by motion"): termín zavedl americký geolog a paleontolog Edward Drinker Cope (1840-1897) pro nejvýznamnější příčinu vzniku variací ("cause of variation") v živočišné říši, kterou ztotožňuje s Lamarckovým zákonem užívání a neužívání orgánů ("Law of Use and Disuse"); E. D. COPE (1896) však přikládá tomuto zákonu mnohem větší váhu a rozsah působnosti než jak to činil Ch. Darwin a upozorňuje, že i Darwinova "kompenzace a ekonomie růstu" ("Compensation and Economy of Growth") a "souvztažná variace" ("Correlated Variation") spadají do této příčiny evoluce ("efficient cause of evolution"); druhou příčinou evoluce byla pro Copeho fyziogeneze (hlavní příčina změn u rostlin); viz též: lamarckismus.

kladismus ("cladism"): viz pod heslem: kladistika

kladistika ("cladistics"): neboli kladismus, hennigismus, fylogenetická systematika; založil německý entomolog a evolucionista Willi Hennig (především HENNIG 1950 a 1966); podle Henniga není vnější podobnost mezi organismy nutnou podmínkou jejich příbuznosti; Hennig rozlišoval struktury "primitivní" - plesiomorfie a struktury "pokročilé" - apomorfie, přičemž struktury, které mělo více různých organismů najednou, nazýval symplesiomorfie (sdílený primitivní znak) a synapomorfie (sdílený pokročilý znak); všechny organismy, které mají společnou synapomorfii, tvoří monofyletickou skupinu, která má svou vlastní historii; společná symplesiomorfie sice může indikovat společného předka, ale ne přímého a ne výlučně; taxony definované symplesiomorfií jsou parafyletické; pokud jsou definovány na základě analogie (konvergence), jsou polyfyletické; podle Henniga jsou pro systematiku fylogeneticky relevantní pouze skupiny monofyletické; kladistika používá tzv. hypoteticko-deduktivní metodu; vývoj jde dnes v kladistice rapidně kupředu a čím dál víc systematiků opouští metody evoluční systematiky a fenetiky, takže kladistika je rozhodně nejrozšířenější metodou systematiky; nová metodika, terminologie a nepřehledné množství kontroverzních přístupů charakterizuje poslední léta, která v každém případě přesně obrážejí Kuhnovo období "abnormálního výzkumu" v období vědecké krize (viz pod hesly krize a paradigma); viz též: analogie, apomorfie, homologie, moderní kladistika, symplesiomorfie, synapomorfie; srovnej: evoluční systematika, fenetická systematika.

kladogeneze ("cladogenesis"): divergentní evoluce, někdy též štěpná speciace (nebo i štěpení vývojových větví - "branching of lineages during phylogeny"); opak pojmu anageneze; dnes se obvykle přímo ztotožňuje s pojmem speciace; fixace nových znaků (mutací) je chápána jako neutrální (obvykle genetickým posunem); viz též: alopatrický model, genetický posun, chybějící mezičlánky, kvantová evoluce, neutrální teorie, přerušované rovnováhy, srovnej: anageneze, fyletický gradualismus.

koevoluce ("coevolution"): potenciál pro koevoluci (společnou evoluci) nastává ve chvíli, kdy se na Zemi objevují první dva druhy organismů; možnost dokumentovat koevoluci však závisí i na přijaté definici; v širším smyslu je koevoluce definována jako jakákoliv biologická interakce mezi druhy (často však, a to především, se zaměřením na vztahy mutualistické, např. rostliny a jejich opylovači apod.); užší definice uvažuje vzájemné interakce dvou různých druhů ovlivňující vzájemně své dědičné charakteristiky; někteří neodarwinisté se ovšem domnívají, že koevoluce v tomto užším smyslu nebyla ve fosilním záznamu nikdy pozorována (to jsou obvykle ti, kteří za jediný "faktor" považují změny prostředí); jiní (viz: Červená královna) naopak věří, že koevoluce je hlavním motorem evoluce a že nikoliv prostředí, ale vzájemná soutěž mezi druhy je oním "faktorem", který vyvolává "selekční tlak"; koevoluce v největším měřítku (planetárním) je uvažována v hypotéze Gaia, která je však pro neodarwinisty nepřijatelná, neboť neodarwinisté (včetně autora Červené královny) nevidí možnost, že by přírodní výběr mohl operovat na vyšší úrovni než na úrovni ekosystémů (obvykle naopak jen na úrovni genů, jedinců a maximálně druhů); viz též: Červená královna, Gaia; srovnej: stacionární model.

koherence ("coherence"): neboli "soudržnost" organismu v konstrukční morfologii frankfurtské školy; koherence organismu se konstituuje již na začátku života a neznamená jen všeobecnou autonomii živého organismu, ale i "překlad" chemické energie v mechanickou činnost (přeměna energie na molekulární úrovni je tak velmi úzce propojena s úrovní morfologickou); různé školy konstrukční morfologie používají pro tento jev různé termíny; kromě termínu "koherence" frankfurtské školy (viz např. GRASSHOFF, GUTMANN & SCHÄFER 1994) existují v jiných školách termíny "pojivost" ("connectivity"), anebo "mechanické kontinuum", které označují vlastně totéž; viz též: hydraulická teorie, konstrukční morfologie, organicismus, organismická biologie.

kolektivní nevědomí ("collective unconscious"): viz pod heslem: morfická rezonance.

koloniální superorganismus ("colonial superorganism"): viz pod heslem: superorganismus.

kompetice ("competition"): viz pod heslem: mezidruhová konkurence.

kompetiční vytěsnění ("competitive exclusion"): vytěsnění jednoho druhu jiným v mezidruhové konkurenci; ve fosilním záznamu zjistitelné (ne však jednoznačně) jako diferenční přežívání obou druhů; viz též: Červená královna, mezidruhová konkurence, oportunistické vystřídání.

komplexní organismus ("complex organism"): viz pod heslem: ekosystém, superorganismus.

konkurence ("competition"): viz pod heslem: mezidruhová konkurence.

konstrukční morfologie ("constructional morphology"): založil H. WEBER (1955), teoreticky rozvinul BOCK & V. WAHLERT (1965) a v hnutí přerostla především díky frankfurtské škole; v U.S.A. propaguje K. F. LIEM (1991); frankfurtská škola je rozhodně ze všech škol konstrukční morfologie nejpokrokovější; populární Gutmannova teze "Organismen sind Maschinen" není mechanistickým sloganem, jak se na první pohled zdá, ale teleonomickým vyjádřením mechanické autonomie živých bytostí; frankfurtská teorie představuje snahu nalézt základní principy stavby živých organismů v jednotě funkce, tvaru a konstrukce; zabývá se zákony vzniku tvaru, zákony ovlivňujícími tvar a mechanickou koherencí živého těla; zahrnuje i studium ontogeneze a fylogeneze; hlavním propagátorem nového paradigmatu je W. F. GUTMANN; organismus chápán jako hydraulický aparát (hydraulická teorie), živý stroj, z mechanického hlediska uzavřený, autonomní, který je však současně i transformátorem chemické energie v mechanickou práci, účelně (teleologicky) si zajišťující potravu a reprodukci; SEILACHER (1970) postuloval v konstrukční morfologii tři faktory, které ovlivňují formu organismu: 1. faktor historicko-fylogenetický ("historical-phylogenetic factor"), 2. faktor ekologicko-adaptivní ("ecological - adaptive factor"), později přejmenovaný jako biologická role ("biological role") a 3. faktor morfogeneticko - konstrukční ("Bautechnik factor" či "morphogenetic-fabricational factor"); frankfurtská škola striktně zamítá základní neodarwinistickou tezi o adaptaci k měnícím se podmínkám prostředí vlivem přírodního výběru a zdůrazňuje (VOGEL 1991) tzv. vnitřní strojový aspekt ("internal machinery aspect"), který nahrazuje adaptacionistické schema; "Evolution ohne Anpassung" (EDLINGER, GUTMANN & WEINGARTEN 1991); sjednocení s teorií endosymbiogeneze (Lynn MARGULIS) a s hypotézou (teorií) Gaia - "Gaia Theorie" (James LOVELOCK) - GUTMANN & EDLINGER 1991a, b: ("Die Biosphäre als Megamaschine"); v našem schematu stojí frankfurtská škola někde na předělu mezi systémovými teoriemi (které chápe jako důležité a užitečné, ale k nimž sama sebe neřadí) a teorií morfogenetického pole; zajímavé je, že frankfurtská škola tvoří ještě v jednom bodě výjimku v celém hnutí, neboť nevěří v přírodní výběr (ostatní konstrukční morfologové jsou bohužel vesměs selekcionisty); viz též: hydraulická teorie, hypotéza vendobiontů, koherence, morfogenetické pole, organismická biologie, systémové teorie.

kontinuitní tvoření ("continuous creation"): evoluční teorie Richarda Owena, která teisticky sloučila myšlenku evoluce a Stvoření; Owen chápal descendenci jako fakt, pouze s tím rozdílem, že následnost druhů je řízená k předem vytčenému cíli ("orderly succession, stage after stage, towards a foreseen goal") a že je v ní dosud patrná boží vůle ("unmistakenable impress of Divine volition"); rovněž St. George Mivart, další z Darwinových oponentů-současníků (jeho kniha je hojně diskutovaná v pozdějších vydáních "On the Origin of Species"), nepopíral ani evoluci, ani Stvoření, ale zdůrazňoval "vnitřní příčiny změny" ("internal causes of change") a rozlišoval Stvoření primární ("primary Creation") a odvozené ("derivative Creation"); s tím kontrastovalo dogma uznávající jen první typ, tj. "Stvoření z ničeho", tj. dogma, které je dnes obnovené v tzv. "vědeckém kreacionismu"; viz též: deismus, Genesis, teismus, vědecký kreacionismus.

konvergence ("convergence"): viz pod heslem: konvergentní evoluce.

konvergentní evoluce ("convergent evolution"): neboli konvergence; je definována jako vznik podobného typu struktur v různých fylogenetických liniích, které nemají společného předka; často se plete s pojmem paralelní evoluce, neboť není striktně dáno jak hluboko v historii už není společného předka třeba hledat; klasickým příkladem, který se traduje v téměř každé učebnici, je konvergence mezi delfínem, ichtyosaurem a žralokem; viz též: analogie, homologie, paralelní evoluce.

krize ("crisis"): v historii vědy pojem zavedený Thomasem Kuhnem v knize "The Structure of Scientific Revolutions" (1962); v období, kdy je bezpečně nastoleno nové paradigma, jsou veškeré výsledky výzkumů interpretovány v rámci stávajícího paradigmatu (viz normální věda, paradigma); dříve či později se však (podle Kuhna i nevyhnutelně) objeví skutečnosti, které se stávajícím paradigmatem nesouhlasí a "normální věda" je řeší dodatečnými modifikacemi stávající teorie ("ad hoc modifications of the theory"); postupně vzniká krize, vznikají nové teorie; hromaděním rozporů nastává postupně chaos a nastupuje období, které je v daném oboru charakterizováno množstvím dílčích škol a soupeřících názorů; v rámci různých škol začínají mít tytéž pojmy jiný smysl a "normální výzkum" ("normal research") přestává být myslitelný: jako reakce na krizi nastupuje období abnormálního výzkumu; roste nejistota a roste i nespokojenost se stávajícím paradigmatem; nastává období, během něhož si vědci pomáhají filosofickou analýzou (hodnotící kritéria totiž překračují rámce "normální vědy"), aby vyřešili problémy svého oboru; krize se prohlubuje a nastává období hledání nových pravidel; vzniká nové, soupeřící (revoluční) paradigma, které je se starým zcela neslučitelné; podle Kuhna je souboj starého a nového paradigmatu nerozhodnutelný testováním problémů dle běžných měřítek normální vědy, protože o nich se právě rozhoduje; nové paradigma může zvítězit jedině nepřímo, protože starý způsob myšlení je příliš zaběhnutý, tj. prostřednictvím těch faktorů, které obvykle nemají s vědou jako takovou nic společného (Kuhn nabízí mnoho motivů, které mohou sehrát roli, mezi nimiž nechybí ani vědecká reputace a národnost propagátora!); Kuhn zdůrazňuje, že vlastní výměna paradigmat se neděje v období abnormálního výzkumu postupně, nějakými logickými kroky pod tlakem důkazů, ale skokem; změnou paradigmat se změní způsob metodiky, často i předmět výzkumu a změní se způsob chápání již známých objektů - podle Kuhna se v okamžiku změny paradigmatu "změní svět" ("...when paradigms change, the world itself changes with them"), čímž Kuhn upozorňuje na neoddělitelnost faktů a paradigmatu; viz též: evoluční paradigma, generativní paradigma, normální věda, paradigma.

kvantová evoluce ("quantum evolution"): George Gaylord SIMPSON, jako paleontolog, poněkud vybočil z řad ortodoxních zastánců syntetické teorie vytvořením tzv. modelu kvantové evoluce; je to neodarwinistický model rychlé změny ("rapid modification") adaptivních znaků organismů v relativně malých populacích na principu "všechno, anebo nic" ("'all-or-nothing' modification"); model měl vysvětlit relativně náhlé objevení se taxonů vyšších taxonomických úrovní (tj. jev evolučními biology ignorovaný, neboť v období "moderní syntézy" všichni věřili v nepatrné změny z generace na generaci, tedy v anagenezi, a v neúplnost fosilního záznamu - "argument from imperfection"); tyto náhlé změny, způsobené genetickým driftem, byly podle Simpsona sice obvykle náhodné, neadaptivní povahy, ale někdy mohly být (rovněž náhodně), preadaptivní, ale uchované - jak jinak v moderní syntéze - vlivem nenáhodného přírodního výběru; tzv. "kvantové skoky" znamenaly pro Simpsona "invazi do nových adaptivních zón"; tento model evoluce je myšlenkově někde uprostřed mezi anagenetickým modelem ortodoxních syntetiků a punktuacionalistickým modelem gouldovské školy; jeho zastáncům se často říká prostě "simpsonovci"; viz též: fyletický gradualismus, chybějící mezičlánky, kladogeneze, "moderní syntéza"; srovnej: přerušované rovnováhy.

kvantové skoky ("quantum jumps"): viz pod heslem: kvantová evoluce.

lamarckismus ("Lamarckianism"): dnes je obtížné rozhodnout, co je lamarckismus; původní koncepce Lamarckova spadá do roku 1800 a jejím základním znakem je schema: změna prostředí => změna chování => změna formy; Lamarckův "lamarckismus" vypadal zhruba takto: 1. organismy byly během uplynulých období produkovány přírodou, 2. samovolné tvoření, jako první skica organizovanosti, je každodenním dílem přírody, 3. první náznaky živočišného a rostlinného růstu započaly za příhodných podmínek a organismy se přetvářely jako celek nepatrnými změnami, které vedly k dnešní diverzifikaci, 4. organismy vykazují inherentní schopnost růstu, která zabezpečila i nejrůznější typy rozmnožování a regenerace individuí a zachování jakéhokoli pokroku v organizaci a formě organismů, 5. všechny dnešní živé organismy byly postupně formovány během dlouhých období a přetváření se dělo za nových podmínek, během změn zemského povrchu a během změn ve způsobu života, 6. živé organismy prodělaly větší či menší změny ve své organizaci, druhy byly produkovány neznatelnými postupnými změnami a mohou mít relativní konstantnost a nemusí být nijak prastarého původu; teprve výkladem Lamarckova díla (dosti nepřesným) vznikla údajně "lamarckistická" teze o tom, že "funkce vytváří orgán" ("function creates the organ") a že "získané vlastnosti jsou dědičné" ("acquired characteristics are heritable"); dá-li se některé období v evoluční teorii nazvat obdobím lamarckismu, pak snad jedině léta 1890 až 1940 (viz CORSI 1988); viz též: adaptivní mutace, cílená mutace, fyziogeneze, kinetogeneze, neolamarckismus, somatická selekce.

"lamarckovská" mutace ("´Lamarckian´ mutation"): viz pod heslem: cílená mutace.

lysenkismus ("Lysenkoism"): viz pod heslem: sovětský tvůrčí darwinismus.

makroevoluce ("macroevolution"): Makroevoluce může být chápána ve dvojím smyslu: jednak jako teorie nesmírně rychlé přeměny saltací (třeba během jedné generace), tj. podle vzorů genetika R. Goldschmidta (makromutace a vznik "nadějných oblud") a paleontologa O. Schindewolfa (typostrofické mutace v typostrofické teorii), anebo jako stupeň změny v rámci vyšší taxonomické úrovně než rod či jako "vágní" termín pro výraznou změnu fenotypu; předpoklad, že mikroevoluce je dostačující pro vysvětlení všech evolučních mechanismů v geologickém čase, zajistil dříve syntetické teorii, že se studium evoluce nemuselo odehrávat mezi paleontology; pouze G. G. Simpson (viz kvantová evoluce) se pokusil o vysvětlení zvláštností fosilního záznamu, ale zcela v duchu uznávaných dogmat; velkou změnu doznalo neodarwinistické chápání makroevoluce díky "gouldovské škole", kterou syntetici nepočítají mezi školy darwinistické (proto se mezi nimi ujalo "makroevolucionista" jako označení pro příslušníka gouldovské školy), ale "goldschmidtovské" či "nedarwinistické"; za hlavní gouldovské makroevoluční principy se běžně považují druhová selekce a přerušované rovnováhy; principy fungující (v gouldovské škole) na vyšší úrovni (hlavně globální - např. hromadné vymírání) se někdy označují jako megaevoluce; někdy je makroevoluce chápána prostě jako teorie evoluce; viz též: Červená královna, druhová selekce, evoluce, hierarchická teorie, přerušované rovnováhy, stacionární model, typostrofická teorie.

makroevolucionisté ("macroevolutionists"): často jako synonymum punktuacionalisté; viz pod heslem: makroevoluce.

makrokosmos ("macrocosm"): neboli "velký svět" ("great world"); viz pod heslem: superorganismus.

Malthusův princip populace ("Malthus's principle of population" či "Principle of Population"): autorem je proslulý profesor historie a politické ekonomie, reverend Thomas Robert Malthus (1766-1834); poprvé byl populační princip publikován anonymně r. 1798 jako "Essay on Population"; r. 1800 se původně bezvýznamný okewoodský kaplan Malthus stěhuje do Londýna a již r. 1803 se objevuje druhé vydání, které Malthus tak výrazně přepracoval a rozšířil, že působí dojmem, jakoby jeho autorem byli dva zcela rozdílní pisatelé; populační princip ve zkratce říká, že Bůh přivedl na svět více bytostí než potravních zdrojů pro ně (Malthus psal svůj esej v období největšího hladovění, které kdy postihlo anglickou chudinu), což představuje tezi, která byla některými církvemi odsouzena jako "bezbožná, hříšná a ateistická"; Malthus navrhl jako řešení úřední kontrolu porodnosti (paradoxně, sám Malthus se oženil r. 1804 a během prvních tří let měl již tři děti); první ucelené biografické dílo o Malthusovi, jako výsledek 15 let pečlivého výzkumu (má přes 500 stran), bylo kupodivu vydáno až roku 1979 a jeho autorka, Patricia JAMES, výstižně charakterizuje Malthuse jako člověka, který přísně rozlišoval formu psaní pro různé účely, takže i jeho styl používaný v anonymní žurnalistice, vyjadřování v soukromých dopisech a formulování vědeckých pojednání se vzájemně diametrálně liší, jakoby Malthus pro jednotlivé účely využíval jinou stránku své osobnosti; ještě téhož roku vychází další ucelené dílo o Malthusovi, jehož autorem je William PETERSEN (1979); vývody Malthusova populačního zákona měly velký dopad nejen na Darwina a Wallace, ale doposud silně ovlivňují myšlení v darwinisticky orientovaných evolucionistických školách; přímo učebnicovým příkladem takového "malthusiánského" způsobu uvažování je hypotéza amerického paleontologa Paula Olsena (stručný obsah všech Olsenových závěrů najde čtenář v práci ZIMMER 1993) o odvěké "válce" mezi rostlinami a býložravci, která po každém vítězství býložravců končila katastroficky; rovněž obor ekologie životního prostředí je dnes zhruba rozdělen na dva tábory, z nichž jeden (malthusiánský) je výrazně pesimistický ve svých prognózách.

megaevoluce ("megaevolution"): viz pod heslem: makroevoluce.

mechanické kontinuum ("mechanical continuum"): termín BEREITER-HAHN, ANDERSON & REIF 1987; viz pod heslem: koherence.

mezidruhová konkurence ("interspecific competition"): využívání stejných zdrojů na stejném místě různými druhy organismů, přičemž jeden z konkurentů může negativně ovlivňovat druhého, anebo se mohou negativně ovlivňovat vzájemně.

mičurinismus ("Michurinism"): viz pod heslem: sovětský tvůrčí darwinismus.

mikroevoluce ("microevolution"): pomalé a drobné změny genetické variability studované populační genetikou (tedy změny uvnitř druhu), které jsou podle syntetické teorie usměrňovány přírodním výběrem a které jsou zodpovědné i za veškerou evoluci v geologickém čase; podle ortodoxního neodarwinismu vše ostatní jsou jen "epifenomény", takže i termín mikroevoluce je vlastně "vágní"; druhy, vyšší taxony a ekosystémy jsou obvykle chápány spíš jako kvantitativní soubory jedinců, ne jako reálně existující jednotky; evoluční biologie studuje sice mechanismy "mikroevoluce", ale není ani zdaleka jisté, zda se vůbec jedná o "evoluci"; fosilní záznam naznačuje jasně, že "mikroevoluční" mechanismy za vznik nových druhů zodpovědné nejsou; viz též: druh, fyletický gradualismus, "moderní syntéza".

mikrokosmos ("microcosm"): neboli "malý svět" ("little world"); viz pod heslem: superorganismus.

mim ("mimic"): viz pod heslem: mimikry.

mimikry ("mimicry"): v textu je zmíněn Lovelockův odkaz na "princip ochranného zbarvení a mimikry", ale ani ochranné zbarvení, ani mimikry nejsou nikde v těchto učebních textech diskutovány, neboť jsou jen velmi těžko prokazatelné ve fosilním záznamu (jednu z výjimek tvoří např. zjištění klasického typu ochranného zbarvení u svrchnopaleozoických ryb rodu Elonichthys, viz: GOTTFRIED 1989); oba jevy byly před Darwinovou teorií vysvětlovány buď jako dílo Stvořitele, anebo jako důsledek přímého vlivu prostředí; v teorii přírodního výběru mají však nesmírnou důležitost(!); když anglický přírodovědec Henry Walter Bates (1825-1892), zveřejnil svá pozorování mimikry u motýlů z amazonských pralesů, byl Charles Darwin nadšen (pojem "mimikry" do biologie sice zavedli už KIRBY & SPENCE 1817, ale dnešní význam mu dal právě BATES 1862); mimikry se stalo jedním z "nejpádnějších důkazů" správnosti Darwinovy teorie (i když se vlastně teorie přírodního výběru nezabývá vznikem jevu mimikry, ale jen jeho zachováním!); mimikry v širším smyslu znamená jev, kdy jeden ze zúčastněných organismů (v hantýrce specialistů je dnes označován jako "operátor") není schopen rozlišit druhý organismus buď od jiného organismu či od okolního fyzikálního prostředí (viz D. OWEN 1980); obvykle se však setkáváme s chápáním mimikry v užším smyslu; zatímco napodobení okolní živé či mrtvé vegetace, kamenů, hlíny apod. je zahrnuto pod pojem kamufláž, je mimikry chápáno výlučně jako napodobení (imitace) jednoho živočicha, který je označován jako model, jiným živočichem, který ho imituje (mimetizuje) a který je proto označován jako mim; v rámci mimikry v užším smyslu se rozlišují dva typy: tzv. Batesovo mimikry a tzv. Müllerovo mimikry; první typ byl nazván podle H. W. Batese, druhý podle německého zoologa Fritze Müllera (1822-1897); v přírodě je možné jen stěží najít nějaký ostrý předěl mezi oběma typy; původní tvrdé rozdělení bylo provedeno na podkladě domněnky, že "mim" (výskytem vzácný) je bezbranný a chutný pro predátora, zatímco "model" (v dané oblasti hojný) je pro predátora buď nebezpečný či nepoživatelný (Batesovo mimikry, aneb princip "beránka v rouše vlčím" - "sheep in wolf´s clothing"), anebo že "model" a "mim" jsou vzájemně nerozlišitelní a oba pro predátora nepoživatelní, mající oba výhodu ve vzájemné podobnosti, neboť se tím také snižuje procento útoků predátora (Müllerovo mimikry); na Müllerově principu vystavěl A. R. WALLACE (1889) vysvětlení polymorfických imitací ("polymorphic imitations") a rovněž zavedl termín varovné zbarvení; zvláštním případem je ještě tzv. útočné mimikry, kdy predátor sám či svou částí mimetizuje jiný organismus, za účelem dostat se snadněji ke kořisti; pro darwinisty a kreacionisty mimikry bylo a zůstává ideálním teleologickým důkazem pro správnost jejich stanovisek ("argument from design"); bohužel, až na nepatrné výjimky (např. NIJHOUT 1978, SAUNDERS 1985), jsou strukturalisté k jevu mimikry buď neteční, anebo skepticky tvrdí, že mimikry je pouze "produktem bujné lidské fantazie"; ačkoliv v některých případech mohou mít skeptici pravdu, jsou četné případy, u nichž se jedná zcela evidentně o reálný přírodní fenomén, jehož fascinující případy (viz např. PIETSCH & GROBECKER 1990) by možná nevymysleli ani autoři sci-fi; viz též: průmyslový melanismus.

model ("model"): viz pod heslem mimikry.

moderní kladistika ("modern cladistics", "transformed cladistics", "pattern cladistics"): moderní kladistika (klasická učebnice WILEY 1981) patří do tzv. srovnávací biologie; zatímco původní Hennigova fylogenetická systematika stála na evolučním postulátu, podle něhož bylo možné na jakémkoliv organismu pozorovat znaky "primitivní" a "pokročilé" (tj. stála na postulátu, který umožňoval konstruovat kladogram prakticky libovolně), snaží se moderní kladistika o pragmatický přístup a považuje Hennigův postulát za chybný (proto je některými neodarwinisty zcela absurdně ocejchována jako forma "vědeckého kreacionismu"! - viz definice "vědeckého kreacionismu" v tomto slovníku); moderní kladistika však jen logicky říká, že má-li být evoluční teorie testována pomocí znaků (což zatím ani jinak nejde), nesmí být tyto znaky v žádném případě svázány s evoluční teorií; v moderní kladistice se proto nesetkáme s pojmy "apomorfie", "plesiomorfie" atd., neboť již sám jejich význam vyjadřuje čistě subjektivní zaujatost (nelze znaky předem roztřídit na "primitivní" a "pokročilé" a pak je vkládat do kladogramu, neboť kladogram má naopak řešit problém evoluční historie a nesmí představovat pouhou ilustrací subjektivně přijatého výsledku!); proto moderní kladisté odmítají znaky "primitivní" a "pokročilé" a uznávají jen znaky obecné a speciální; pojem synapomorfie je v moderní kladistice vyjádřen logicky pojmem homologie; za velmi závažné kritérium považuje moderní kladistika kritérium ontogenetické (viz heslo ontogenetické kritérium), a proto se metodologicky vrací do předdarwinovského období; moderní kladisté také přísně odlišují: 1. kladogram (čistě jen "distribuční schema homologií"), 2. fylogenetický strom (hypotetické určování ancestorů v bodech štěpení větví stromu) a 3. scénář ("vyprávění historie" založené na typu fylogenetického stromu a zahrnující ekologické a biogeografické aspekty); je zcela pochopitelné, že ani v moderní kladistice se nelze zcela vyhnout subjektivní interpretaci, ale je potlačena na nejnižší možnou míru; z jednoho kladogramu vyplývá často mnoho "kompatibilních" fylogenetických stromů, ale moderní kladisté tento problém neřeší přijetím evolučního postulátu, protože historie není vysvětlením (není tím, co vnese do problému jasno), nýbrž historie je to, co je třeba objasnit! (viz např. WHITE,. MICHAUX & LAMBERT 1990); mnoho dnešních moderních kladistů bylo účastníky americké "tautologické krize" v 70tých letech a ostře odmítá teorii přírodního výběru dodnes; na počátku 80tých let existovalo jen několik představitelů moderní kladistiky v U. S. A. a ve Velké Británii, jinak bylo zastánců tohoto směru poskrovnu (ke klasikům lze počítat jména C. PATTERSON, D. E. ROSEN, G. J. NELSON, N. PLATNICK, E. O. WILEY a P. JANVIER), ale počty příznivců rostou; vývoj hennigismu a moderní kladistiky je dnes velmi složitý, mizí ostrá hranice mezi oběma směry, roste terminologie a výrazné změny nastávají ne v rozmezí let, ale měsíců; viz též: biogeografie, ontogenetické kritérium; srovnej: kladistika.

"moderní syntéza" ("modern synthesis" či též "synthetic theory of evolution"): neodarwinismus datující se od poloviny 30tých let tohoto století, vylepšený především díky pracím R. A. Fishera, J. B. S. Haldana a S. Wrighta o znovuobjevenou mendelovskou genetiku (Gregor Mendel 1822-1884), o populační genetiku, teorii náhodných mutací a o mikroevoluční model, v němž přírodní výběr neúnavně, neustále a nezávisle pracuje na výběru všech vhodných a nevhodných alel; přírodní výběr chápán jednoznačně jako jediná determinující složka evolučního procesu; ze syntetické teorie vyplynulo evoluční paradigma; vzniká tzv. "unified theory of evolution", v níž po generace působící genetický drift v součinnosti s přírodním výběrem (selekcí), jsou faktory nutné i dostačující pro vysvětlení celé evoluce; makroevoluce je v tomto modelu chápána jednoduše jako mikroevoluce v geologickém čase; i když genetik DOBZHANSKY (1937) a systematik MAYR (1942) načrtli své verze makroevoluční teorie, zůstala formulace principů makroevoluce na palaeontologovi Simpsonovi (SIMPSON 1944, 1953); největší rozkvět moderní syntézy lze zhruba datovat do 40tých až 60tých let tohoto století a podle J. R. Bakera měly rozhodující vliv na vítězství tohoto směru dvě knihy, které vyšly takřka současně (a nezávisle na sobě) v polovině 2. světové války (1942): Ernst Mayr: "Systematics and the Origin of Species" a Julian Huxley: "Evolution: The Modern Synthesis" (Julian Sorell Huxley, 1887-1975, získal titul Sir až r. 1958); z tohoto historického kontextu je také zřejmé, proč se moderní syntéza mohla tak snadno dostat do povědomí demokraticky orientované části světa a proč nemohla nikdy zapustit kořeny v tehdy výrazně politicky motivované německé a sovětské pseudovědě; z citového hlediska proto také není nepochopitelné, proč neodarwinisté, kteří pamatují 2. světovou válku, ztotožňují darwinismus přímo s humanistickými ideály a brání své pozice s takovou tvrdošíjností a dogmatičností; snad i proto, když se Stephen Jay Gould o syntetické teorii (kterou nazývá často neodarwinismem) vyjádřil, že je "efektivně mrtvá" ("effectively dead"), nemohou mu její zastánci přijít na jméno (zastánci syntetické teorie často protestují proti nálepce "neodarwinismus", obvykle však právě jen do chvíle, kdy někdo prohlásí, že "neodarwinismus je mrtev"); proto je třeba si stále uvědomovat, že věda se nikdy a nikde nevyvíjela zcela izolovaně od regionálních kulturních a politických tendencí své doby (viz např. úvahy o darwinismu v OSPOVAT 1979, BARNES & SHAPIN 1979); viz též: fyletický gradualismus, kvantová evoluce, mikroevoluce, makroevoluce, neodarwinismus, paradigma.

modifikace ("modification"): původně chápána jako jakákoliv změna, dnes však obvykle jako změna nedědičného charakteru; srovnej: mutace.

molekulární hodiny ("molecular clock"): viz pod heslem: neutrální teorie.

monofyletické taxony ("monophyletic taxa"): taxony sdílející synapomorfii; v kladistice je podmínkou, že každý taxon má být monofyletický (tj. pocházející z jednoho společného předka); viz též: kladistika; srovnej: parafyletické taxony.

morfická rezonance ("morphic resonance"): termín použil ve své teorii morfogenetických polí britský biolog a biochemik Rupert SHELDRAKE (1981, 1988); podle něho dochází k jevu morfické rezonance na podkladě vytvoření určitých vlastností (včetně chování!) u kritického množství jedinců daného druhu; Sheldrake použil přirovnání k "fenoménu sté opice", který popsal Lyall WATSON (1980) u opice Macaca fuscata z japonského ostrova Koshima (mladá samice se naučila mytí brambor pokrytých pískem a když počet opic, které to po ní opakovaly, dosáhl kritického čísla, přijaly tuto metodu i opice na sousedních ostrovech!); Sheldrake zdůrazňuje, že jeho teorie jsou testovatelné a nevylučuje vztah tohoto jevu ke koncepci tzv. "kolektivního nevědomí", kterou vypracoval známý švýcarský psycholog a psychiatr, zakladatel analytické psychologie, Carl Gustav Jung (1875-1961); podle Sheldrakea se současná darwinistická biologie zabývá jen "energetickou příčinností", tj. kvantitativní, a nezabývá se příčinností kvalitativní, tj. "formující příčinností"; viz též: morfogenetické pole.

morfodynamika ("morphodynamics"): málo užívaný termín, vlastně synonymum pro morfogeneze; obvykle vyjadřuje holistické pojetí morfogeneze.

morfogenetické pole ("morphogenetic field"): neboli "morfogenní pole", či "biologické pole", "embryonální pole"; morfogenetické pole je formulací snahy nalézt označení pro prostorové vztahy v morfogenezi; pojem pole vůbec zavedl do biologie ruský biolog A. G. Gurvič (v citacích viz též německý přepis jeho jména - GURWITSCH); toto "pole" má povahu morfologickou a nikoliv fyzikální či biochemickou (látková povaha organismu je jeho "substrátem", "prostředím" či "fyzikálním médiem", v němž se tvar neboli "konfigurace" uskutečňuje); dokonce i sám tvar (chápaný jako nedělitelný celek) může být substrátem pro jiný, následující tvar; Gurvič vlastně vypracoval pro ontogenetický vývoj analogickou matematickou teorii jako D'Arcy Thompson pro vývoj evoluční; Gurvičovo pole je nejen čistě geometrickým pojmem pro popis prostorových vztahů v morfogenezi, ale je i kauzální příčinou procesů (zastává funkci aristotelovské "tvarové příčiny", viz NEUBAUER 1991c); v souvislosti s nervovým systémem se Gurvič odvolává na práci českého biologa a filosofa Emanuela Rádla z r. 1911; druhým klasikem teorie morfogenetického pole je Paul Weiss; pojem "morfogenetické pole" používal i významný americký zoolog (zakladatel moderní neurofyziologie a neurologie) a profesor srovnávací anatomie a biologie na yalské univerzitě, Ross Granville Harrison (1870-1938) a zejména Alan Turing, který r. 1952 vytvořil matematický model raného stadia embryogeneze a funkce chemických látek (morfogenů) zodpovědných za tvar embrya; práci Alana Turinga nedávno vysoko ocenil ve své knize Lionel G. HARRISON (1993); dalšími představiteli teorie morfogenetického pole jsou např. D. A. EDE, H. L. FRISCH, S. A. NEWMAN, O. K. WILBY, G. C. WEBSTER, B. C. GOODWIN či populární Rupert SHELDRAKE, u nás P. KŮRKA a Z. NEUBAUER; z teorie morfogenetického pole vyplývá důležitá Goodwinova generativní teorie organizace a generativní paradigma v biologii; viz též: entelechie, generativní paradigma, generativní teorie organizace, morfická rezonance.

morfogeneze ("morphogenesis"): proces růstu, utváření a rozmísťování orgánů a tkání v organismu a vývin tvaru organismu jako celku; tento pojem se používá v biologii všeobecně, ve školách darwinistických i nedarwinistických; viz též: morfologie.

morfogenní pole ("morphogenic field"): viz pod heslem: morfogenetické pole.

morfologie ("morphology"): termín zavedl J. W. Goethe; vědní obor morfologie studuje organismus ze dvou aspektů: tvaru a funkce; studium tvaru bylo odvozeno z původní "transcendentální" anatomie (J. W. Goethe, L. Oken či É. Geoffroy Saint-Hilaire), zatímco studium funkce z původní "teleologické" metody (G. Cuvier); obě metody poprvé sjednotil anglický chirurg, lékárník, srovnávací anatom, osteolog, biolog a paleontolog Richard OWEN (1804-1892), který od sebe také poprvé rozlišil pojmy homologie a analogie; i když se tvrdí, že Owen pojetí homologie poněkud zidealizoval svou koncepcí archetypu, stal se nesporně zakladatelem moderní morfologie; Owen sám se nechal vyobrazit (viz obr. na obálce) s G. Cuvierem (kterým byl r. 1831 pozván do Paříže a u něhož se učil funkční anatomii) po pravici a L. Okenem po levici, na znamení syntézy funkcionalismu a transcendentalismu ve vertebrátní paleontologii; Owenovu pozvolnou historiografickou rehabilitaci představují především práce: RUSE (1979), OSPOVAT (1981), DESMOND (1982, 1989), BOWLER (1984), SLOAN (1991), BRANAGAN (1992) a RUPKE (1992, 1994), i když v posledně jmenovaném díle je spíš kladen důraz na Owena jako politika než vědce a Owenova morfologická syntéza je mylně podána jako dva vzájemně nesouvisející přístupy; z nepochopení transcendentální morfologie zřetelně pramení i Desmondův názor, že Owen ji přijal jen z politických důvodů (na ochranu Royal College of Surgeons, jejímž členem se jako chirurg stal již r. 1826, před nastupující hrozbou radikalismu); reálnou skutečností však je, že Owen po zásluze obdivoval Cuviera, ale na druhou stranu správně postřehl (a na příkladech vysvětlil) i určitou nedostatečnost v jeho čistě teleologickém (funkcionalistickém) přístupu k morfologii, který není aplikovatelný na všechny struktury, a proto rozvinul svou koncepci archetypu (idealistickou, transcendentalistickou), kterou se pokusil objasnit to, co čistě funkční přístup objasnit nemohl; vítězný darwinismus (především weismannismus a "moderní syntéza") sice zdánlivě zachoval funkcionalistický přístup, jenže ve zcela zamlžené formě; tento v podstatě "pseudofunkcionalismus" zapříčinil obrovský úpadek studia morfologie, protože organismus se stal pouhou náhodou (jejíž formu a funkci již vlastně není třeba vysvětlovat!), "zamrazenou" přírodním výběrem ("zamrzlá náhoda" - "frozen accident"); darwinistická biologie se bohužel stala (bez nadsázky) jakousi historickou pseudovědou, což GOODWIN (1985, str. 104) výstižně charakterizoval tak, že: "...se stalo všeobecně normálním jevem "vysvětlit" šest prstů na noze kočky jednoduchým poukázáním na to, že její matka měla také šest prstů. To je stejné jako říct, že důvodem proč si udržuje Země eliptickou dráhu kolem Slunce je to, že v minulém roce obíhala rovněž po eliptické dráze..."; viz též: archetyp, generativní paradigma, konstrukční morfologie, morfogenetické pole.

Müllerovo mimikry ("Müllerian mimicry"): viz pod heslem: mimikry.

mutace ("mutation"): změna dědičného charakteru (v syntetické teorii jakákoliv dědičná změna v řetězci DNA); u některých evolučních biologů je mutace definována dokonce jako chyba v nukleotidovém řetězci; viz též: adaptivní mutace, cílená mutace, makroevoluce (pod tímto heslem pojmy "makromutace" a "typostrofická mutace"), náhodná mutace; srovnej: modifikace.

nadějné obludy ("hopeful monsters"): viz pod hesly: ediakarská fauna, makroevoluce.

náhodná fixace ("random fixation"): viz pod heslem: neutrální teorie.

náhodná mutace ("random mutation"): pro neodarwinisty jsou veškeré mutace náhodné; srovnej: adaptivní mutace, cílená mutace.

neadaptivní struktura ("inadaptive" či "nonadaptive structure"): struktura, která nevznikla adaptací prostřednictvím přírodního výběru k měnícím se podmínkám prostředí; o existenci takových struktur neuvažují pouze strukturalisté či neodarwinisté gouldovské školy; tento pojem se objevil už v "moderní syntéze" (např. E. Mayr a B. Rensch připouštěli možnost vzniku neadaptivních rozdílů mezi druhy a poddruhy, i když je uvažovali jen jako kvantitativně podružný jev); viz též: adaptace, kvantová evoluce, strukturalismus.

nedarwinovská evoluce ("non-Darwinian evolution"): obvyklá definice by zněla: evoluce, v níž přírodní výběr hraje zanedbatelnou, anebo vůbec žádnou roli; dle této definice by ovšem dnes, vyjma ortodoxních "syntetiků", vlastně žádné darwinistické školy neexistovaly a i "gouldovská" škola by patřila (a ortodoxní neodarwinisté ji tam skutečně řadí) mezi typicky nedarwinistické (paradoxně, syntetici se chtějí nazývat raději "moderní" než "neodarwinističtí" a Gould zase považuje svou školu za "pravý darwinismus"); díky těmto rozporům (a i z důvodu "kvantitativní nepostižitelnosti" pojmu "zanedbatelný") zde vypouštíme z definice slovo "zanedbatelnou" a ponecháváme jen "žádnou"; srovnej: neodarwinismus.

nedarwinovská teorie evoluce ("non-Darwinian theory of evolution""): v evoluční biologii obvyklé označení pro neutrální teorii evoluce; viz pod heslem: neutrální teorie.

nefalzifikovatelný ("unfalsifiable"): viz pod heslem: falzifikacionismus.

negativní zpětná vazba ("negative feedback"): stabilizující jev či dynamický stav, v němž produkt procesu uvádí v činnost proces, který tento produkt vytváří.

nenáhodná selekce ("nonrandom selection"): selekce (tj. přírodní výběr) je v neodarwinistickém pojetí vždy nenáhodná; viz též: kvantová evoluce.

neodarwinismus ("neo-Darwinism"): termín zavedl George John ROMANES (1848-1894), jehož známým výrokem je, že neodarwinismus "oddarwinoval Darwina" ("outdarwined Darwin"); základní schema: náhodná mutace => selekce; za zakladatele se obvykle považuje německý biolog August WEISMANN (1834-1914); neodarwinismus před "moderní syntézou" se proto také někdy označuje jako weismannismus; původně jako nejtvrdší opozice vůči lamarckovské hypotéze dědičnosti získaných vlastností; Weismann předložil redukcionistickou teorii dědičnosti na principu předávání souborů materiálních jednotek z generace na generaci, které jsou údajně zodpovědné za veškerou morfologii a anatomii organismů (odtud ono "moderní" neodarwinistické dogma, které říká, že fenotyp je vnějším projevem genotypu) a sloučil ji s darwinovskou kauzalitou (zmizely Darwinovy "tajemné zákony růstu a souvztažných korelací" a z jeho teorie zůstal jen "přírodní výběr"); ve Weismannově pojetí je přírodní výběr jediným mechanismem evoluce, který je zodpovědný i za veškerý řád biologického dění; v klasickém pojetí je neodarwinismus totožný s ultraselekcionismem a dnes se proto k "neodarwinismu" jako takovému nehlásí žádná škola; pro přehlednost i pro základní podstatu používáme v těchto textech termín neodarwinismus v širším smyslu(!); můžeme tedy říct, že ve 30tých letech se zformovala nová neodarwinistická teorie, vylepšená o mendelovskou a populační genetiku - tzv. "moderní syntéza" ("moderní neodarwinismus"), která byla založena na náhodných mutacích (příp. rekombinaci či driftu), "prosévaných" přírodním výběrem, pracujícím v mikroevolučním modelu neúnavně a nezávisle na všech alelách (principiálně se tedy od weismannismu neliší ničím); toto dogmatické schema slavilo ve 40tých až 60tých letech triumfální úspěchy, aby pak podlehlo zdrcující kritice takřka ze všech pozic (nezaniklo však zcela); soudobý neodarwinismus "gouldovské" školy (z pozic ortodoxních syntetiků viděný jako ne-darwinismus) se od původního výrazně liší návratem k Darwinovu pluralismu vývojových změn; zvláštní úlohu pak hraje tzv. "epigenetický neodarwinismus", který nepovažuje syntetickou teorii za teorii evoluce(!); viz též: epigenetická teorie evoluce, hierarchická teorie, kvantová evoluce, "moderní syntéza", přerušované rovnováhy, přírodní výběr, Weismannova bariéra.

neolamarckismus ("neo-Lamarckism"): jako první tento termín použil Alpheus S. Packard, Jr. (1839-1905) pro označení "modifikovaného a značně doplněného" lamarckismu; definice lamarckismu či neolamarckismu je nesmírně obtížná, ne-li nemožná; velkým problémem je rozhodnout, zda sem řadit vitalistické koncepce; Lamarck sám vlastně po sobě nezanechal přímého pokračovatele a snad každý lamarckista a neolamarckista byl nějakým způsobem od původního Lamarckova učení odkloněn; lamarckismus a neolamarckismus je třeba chápat především jako směry, které se vyvinuly někdy jako doplnění či častěji jako opozice učení Darwinova o přírodním výběru, které vysvětlovaly vznik variací (s poukazem na to, že teorie přírodního výběru vznik variací ignoruje); Lamarck sám vznik variací přisuzoval vůli organismů [ale v jiném smyslu než mnoho neolamarckistů - vitalistů; Lamarck nikdy nebyl dualistou a ani vitalistou(!), jak se mu často přisuzuje (přesněji lze říct, že rozhodně nebyl "exogenním vitalistou"), ale monistou, a nebyl ani finalistou, jak se někdy píše]; Lamarck neviděl žádný fundamentální rozdíl mezi "živým" a "neživým", mezi živým tělem a minerální substancí, mezi hmotou a duchem; jediné pojítko mezi Lamarckem, lamarckisty a neolamarckisty snad existuje v hypotéze dědičnosti získaných vlastností (ale opět ne jednoznačně, neboť tato hypotéza vlastně není Lamarckova!); Lamarck se někdy označuje jako materialista, protože odmítal zatahovat do vědy hledání "první příčiny všeho" (i když o "první příčině všeho" někdy hovořil, zdůrazňoval, že transformace organismů a všechny životní projevy jsou vysvětlitelné zákony přírody); Lamarck spojoval vývoj organismů s měnícími se podmínkami prostředí, ale nikdy nebyl autorem hypotézy o přímém vlivu prostředí, jak se mu také často připisuje!; mezi neolamarckisty lze počítat jména jako: Edward D. Cope (1840-1897), částečně i "darwinista" Ernst Haeckel (1834-1919) - plastidulová hypotéza, Herbert Spencer (1820-1903), kuriózně (a ovšem jen částečně) sám Charles Darwin (jeho hypotéza pangeneze), dále Charlesův děd Erasmus Darwin, či paleontolog Henry Fairfield Osborn; obzvlášť ve Francii, kde dodnes darwinismus nezapustil kořeny, lze mnohé evolucionisty označit za neolamarckisty či přinejmenším za "kombinované lamarcko-darwinisty" (např. L. Cuénot, A. Vandel či P. P. Grassé); dá se sem zařadit též mnoho dnešních strukturalistů, ale záleží na jednotné definici neolamarckismu; viz též: dědičnost získaných vlastností, fyziogeneze, kinetogeneze, lamarckismus, neovitalismus, ortogeneze, pangeneze, perigeneze, somatická selekce, sovětský tvůrčí darwinismus, strukturalismus, vitalismus, vnitřní faktory evoluce, Weismannova bariéra.

neotenie ("neoteny"): viz pod heslem: pedomorfóza.

neovitalismus ("neovitalism"): dnes již snad zapomenutý termín používaný k označení moderních vitalistických směrů, které se už nezabývaly spekulacemi o "životní síle"; pro srozumitelnost by se snad mělo říkat např. endogenní vitalismus, holismus, strukturalismus apod.; viz též: entelechie, vitalismus.

nerovnovážná teorie evoluce ("nonequilibrium theory of evolution"): viz pod heslem: termodynamická teorie evoluce.

neutrální teorie ("Neutral Theory", či často "non-Darwinian theory of evolution"): někdy se říká teorie neutrálních alel; autor KIMURA (1968); EWENS (1979) navrhuje tuto teorii nazývat raději extradarwinistická; původně se Kimura domníval, že genové substituce ("gene substitutions") zodpovědné za některé "adaptivní" a "progresivní" jevy jsou zřetelně "selektivní", ale jsou jiné (patrně počtem značně převažující), objevující se náhodně ("purely by chance"), stochastickými procesy v populacích ("stochastic processes acting in finite populations"), pro něž nahrazující gen nemá žádnou selektivní výhodu nad nahrazovaným genem ("for which the replacing gene has no selective advantage over the replaced gene"); v širším slova smyslu tato teorie říká, že značná část pozorovaných genetických variací ("genetic variations") mezi populacemi a uvnitř populací není selektivní ("non-selective"), neboť zcela rozdílná prostředí nemají žádný vliv na rychlost akumulace mutací v genu ("no effect on the rate at which mutations accumulate in a gene"); jinými slovy, předpokládané množství genetických substitucí během evoluce (konkrétně evoluce savců) není podle Kimury vysvětlitelné selektivními procesy, protože by vytvořilo neúnosné genetické (substituční) zatížení, které by jinak skutečná, selektivní substituce nutně vyžadovala; podle neutrální teorie je většina mutačních změn udržována náhodnou fixací selekčně neutrálních mutací (neovlivněných přírodním výběrem), a to působením genetického posunu ("genetic drift" versus "natural selection"); mezi genetiky jsou proto neutralisté považováni za opak selekcionistů; neutralisté však argumentují jasně: je-li přírodní výběr tak důležitý, pak druh přežívající v měnícím se prostředí musí mít větší genetickou variabilitu než druh v prostředí stabilním - např. druh mořského bentosu obývající chaotické prostředí intertidálu by musel mít rozhodně větší genetickou variabilitu než druh obývající monotónní prostředí abysálního dna - jenže dle výsledků testů tomu tak není(!); ve snaze rozpor překlenout většina biologů usuzuje kompromisně, totiž že Kimurova teorie pouze ukazuje, že na molekulární úrovni probíhá podstatná část evoluce skrytě (tj. na úrovni genotypu), že tato skrytá část sice není kontrolována mechanismem přírodního výběru, ale že selekce pracuje na mutacích, které se projeví na úrovni fenotypu; z neutralistického modelu však vyplývá jednak určité vysvětlení obrovské mnohotvárnosti organismů a jednak i velmi důležitý směr současného výzkumu fylogenetické příbuznosti mezi organismy, tzv. "molekulární hodiny" (neutralisté věří, že lze předvídat, kdy došlo k záměně nukleotidů a že jsou tedy schopni určit nejen přesnou fylogenetickou příbuznost, ale i přesný čas, ve kterém se od sebe jednotlivé taxony oddělovaly); srovnej: ultraselekcionismus.

nika ("niche"): na rozdíl od "fyzikálního domova" ("habitat"), aneb "adresy" druhu má druh ve společenství také svou funkční roli ("povolání"), aneb niku (typem niky může tedy být např. primární producent, býložravec, masožravec, apod.).

normální věda ("normal science"): termín Thomase Kuhna z knihy "The Structure of Scientific Revolutions" (1962); po zdárném dokončení "vědecké revoluce", v okamžiku, kdy je nové paradigma všeobecně přijaté, stává se jakýmsi katalyzátorem vědeckého pokroku; nastupuje období "normální vědy", kdy vědci dostanou příležitost napnout všechny síly do oblasti, do níž jim bránilo proniknout staré, reakční paradigma; v určitých fázích vývoje "normální vědy" však nastává okamžik, kdy nové paradigma přestává být pokrokové, stává se dogmatem, začne být zaměňováno se všeobecnou pravdou a tím také začne působit jako brzda; celá historie vědy se podává zkresleně jako "lineární cesta k pravdě" stávajícího paradigmatu; téměř všichni vědci se stávají pouhými "řešiteli úkolů" (období "normálního výzkumu"): vědec se v období normální vědy podobá šachistovi (neexistuje pro něj nic vyjma pole s figurkami a předem daných pravidel, jak s nimi zacházet a k jakému pravděpodobnému výsledku dojít); vědec má neomezenou důvěru v paradigma a věří, že ono je též skutečným obrazem reality světa; Kuhn zmiňuje tři ústřední díla: Isaac Newton (1642-1727): Principia (1687), John Dalton (1766-1844): New System of Chemical Philosophy (1808) a Charles Lyell (1797-1875): Principles of Geology (1830-1833), která se stala paradigmaty díky vědeckým pokračovatelům, kteří se pokusili tato díla dokončit, a která dala vznik dnešní obecné tradici, kterou Kuhn také nazývá "normální vědou"; viz též: evoluční paradigma, generativní paradigma, krize, paradigma.

normální výzkum ("normal research"): viz pod heslem: normální věda.

obecná biologie ("general biology"): jedno ze dvou základních odvětví biologie, které se zabývá procesy, které vytvářejí diverzitu (ovšem ovlivněné dnes drasticky teorií přírodního výběru); obecná biologie klade otázku "proč?" (a zná na ni předem odpověď v podobě tautologické teze o "přežívání zdatných"), ale neptá se "co?" - na tuto druhou otázku se snaží odpovědět srovnávací biologie.

obecný znak ("general character"): viz pod heslem: moderní kladistika.

ochranné zbarvení ("protective coloration"): viz pod heslem: mimikry.

ontogenetické kritérium ("ontogenetic criterion"): nesmírně důležité kritérium, často považované za nejdůležitější a nejobjektivnější či dokonce za jediné objektivní v moderní kladistice, blízké von Baerovu pravidlu, ale ne zcela identické s ním; von Baerovo pravidlo z roku 1828 (autor K. E. von Baer 1792-1876) naznačuje, že všeobecnější znaky se v ontogenezi jedince objevují dříve než znaky speciální a že změna na jednom stupni vývinu automaticky ovlivňuje změnu na následujícím stupni); von Baerovo pravidlo bylo přijato ovšem s určitou rezervou, protože zde evidentně existují výjimky; tak např. podle C. H. Waddingtona to jsou spíš střední stadia ("intermediate periods"), kdy si jsou embrya nejvíce podobná; aplikace v kladistice překládá von Baerovo pravidlo tezí: "nejapomorfnější" znaky jsou přítomny u nejmenšího počtu organismů; moderní kladistika uvažuje von Baerovo pravidlo ve smyslu, že znaky více všeobecné se v ontogenezi objevují před znaky více speciálními; tak např. během embryonálního vývoje ptáků se objevuje nejprve notochorda (homologie pro Chordata), pak čelisti (homologie pro Gnathostomata), potom končetiny s prsty (homologie pro Tetrapoda) a nakonec furkula, modifikované přední končetiny a peří (homologie pro Aves); oproti tomu třída Reptilia není vlastně charakterizovatelná žádnou homologií (obvykle se tento problém řeší poukázáním na to, že plazi mají amniotické znaky a nemají některé savčí a ptačí znaky, což je ovšem přístup zhola nepřijatelný pro moderní kladistiku, která zcela logicky nepokládá nepřítomnost znaku za znak!); díky tomuto přístupu (neslučitelnému s evoluční i fenetickou systematikou) vznikl spor o systematické postavení ptáků (moderní kladisté tvrdí na základě analýzy homologií, že ptáci a savci mají společného předka, což si samozřejmě evoluční systematikové nedovedou představit); viz též: apomorfie, epigenetická teorie evoluce, epigeneze, kladistika, moderní kladistika; morfogeneze, ontogeneze, rekapitulace, synapomorfie.

ontogeneze ("ontogeny"): vývoj jedince od zygoty až po smrt; vztah ontogeneze a fylogeneze je úzce provázaný, což dnes uznává i řada neodarwinistů; viz též: epigenetická teorie evoluce, morfogenetické pole, morfogeneze, morfologie, ontogenetické kritérium, strukturalismus.

oportunistické vystřídání ("opportunistic replacement"): opak kompetičního vytěsnění, tj. nový taxon obsadil již "prázné niky" po hromadném vymření taxonu staršího; viz též: mezidruhová konkurence.

organicismus ("organicism"): viz pod heslem: systémové teorie.

organická evoluce ("organic evolution"): viz pod heslem: evoluce.

organismální biologie ("organismic biology"): viz pod heslem: organismická biologie.

organismická biologie ("organismic biology"): zakladatel Conrad H. Waddington; dnes kumulativní označení pro směr "antivitalistický", a současně "antimechanistický"; chápat organismus jako nevysvětlitelný na podkladě pouhých fyzikálních a chemických zákonitostí znamená ovšem pro mnohé vědce automaticky úvahy o "životní síle"; k nedorozumění dochází i proto, že "organismický směr" zahrnuje často různící se představy a doktríny a že pojmy teleonomie, teleologie, vitalismus a mechanicismus jsou z filosofického hlediska problematické, tím spíš, přenesou-li se mezi biology (klasickým příkladem může být právě vitalista Driesch, který byl mezi biology neoblíbený pro přílišné filosofování, zatímco tehdejší filosofové ho vesměs odmítali); "organismičtí biologové" vidí jednotně metodologickou nedostatečnost současné biologie v odklonu od přístupu vidět organismus jako nedělitelný živý celek; tento odklon způsobil prapůvodně neodarwinismus přesunem pozornosti na geny (tedy molekuly) a selekci; přesto se, nikoliv paradoxně, k organismickému způsobu nazírání hlásí i někteří darwinisté; populární darwinista J. B. S. HALDANE (1892-1964) se např. domníval, že matematické modely nelze aplikovat na živé organismy, neboť organismy představují nedělitelné celky; E. S. Russell došel při studiu ontogeneze a dědičnosti k názoru, že při jakékoli analýze aktivity organického celku něco uniká z jeho "sjednocenosti" a "kompletnosti" ("unifiedness", "completeness"); filosof H. Wildon Carr to vyjádřil takto: "Život je individuální; existuje jen u živých bytostí, a každá živá bytost ("living being") je nedělitelná ("indivisible"), je celkem a není složena z částí"; viz též: epigenetická evoluce, generativní paradigma, hierarchie, holismus, hydraulická teorie, konstrukční morfologie, strukturalismus, tvořivá evoluce, vitalismus.

organismický stroj ("organismic machine"): ústřední myšlenka frankfurtské školy; organismus je chápán jako živé individuum, zásobující se hmotou a enegií, jako pracující, auto-mobilní a auto-formativní, operačně uzavřený ("operationally closed") stroj, nedělitelný celek, s vlastním pohonem ("propulsion"); diferenciace a tvoření tohoto živého stroje ("living machine") jsou ovládány také prací jednotlivých jeho koherentních složek ("coherent units"); tvorba potomstva ("formation of offspring") je chápána jako mechanická práce a celkové předávání organismálních vlastností z rodiče na potomka, ne jako imaginární přenos genetické informace; na molekulární úrovni probíhá úprava (přeměna) energie ("energy conversion") do konstrukčního rámce živého stroje; neexistuje živá aktivita, která by nebyla generována mechanickou prací organismického stroje; je to koherence živého stroje, která má ústřední determinující funkci; viz též: hydraulická teorie, koherence, konstrukční morfologie, organismická biologie, strukturalismus..

ortodoxní neodarwinismus ("orthodox neodarwinism"): někdy se používá i pouhé "orthodoxy" či "establishment"; označení dogmatického učení zastánců syntetické teorie, především těch, kteří žijí v přesvědčení, že "moderní syntéza" získala věčný monopol na univerzální pravdivost; alternativním naukám, tj. neodarwinismu gouldovské školy a učení nedarwinistických škol se naopak říkává "heterodoxní" ("heterodox" či prostě "heterodoxy") - viz např. LEWIN (1981); viz též: moderní syntéza, neodarwinismus.

ortogeneze ("orthogenesis"): ortogenetická teorie je některými autory vydělena z neolamarckismu jako jeho následovník (ale existují i kombinované teorie); ortogeneze má prvek předem naprogramovaného ("preprogammed") procesu a byla chápána jako částečně adaptivní a částečně neadaptivní; za jejího hlavního zakladatele se obvykle považuje německý paleontolog Othenio ABEL (pravý zakladatel je však Th. EIMER 1897 a termín zavedl dokonce už W. HAACKE 1893); viz též: typostrofická teorie.

pangeneze ("pangenesis"): Darwinova teorie dědičnosti z r. 1868, podle níž každý tělesný orgán vydává mikroskopické částice ("gemmuly"), které se shromažďují v rozmnožovacích orgánech a jsou zodpovědné za přenos znaků; hlavně v souvislosti s lamarckovským zákonem o užívání a neužívání ("Law of Use and Disuse"); viz též: lamarckismus, neolamarckismus, perigeneze.

panselekcionismus ("pan-selectionism"): viz pod heslem: ultraselekcionismus.

panteismus ("pantheism"): viz pod heslem: teismus.

paradigma ("paradigm"): termín používaný především ve spojitosti s knihou fyzika a filosofa vědy Thomase Kuhna (nar. 1922) "The Structure of Scientific Revolutions" (1962); Kuhnova analýza ukázala, že dívat se na vědecký vývoj jako na jakousi progresivní lineární akumulaci vědeckých poznatků, která postupným zdokonalováním a zpřesňováním vede ke konečné pravdě a vrcholí v současnosti, je zásadním omylem; Kuhn objevil v historii vědy a vědeckých názorů naopak určitou cykličnost a zcela konkrétní období, pro jejichž popis použil termín paradigma; paradigma lze definovat jako soubor zcela určitých experimentálních postupů, pevných pravidel (i výsledků!), včetně rámcového vzorce teoretických interpretací (nevyjímaje ani tzv. "světonázor") a metodologických orientací, který funguje jako netestovaný(!) zdroj zcela specifického přístupu k problému; např. některé paradigma daného období může být společné pro všechny přírodní vědy, jiné jen pro jeden obor či dokonce jen pro jednu specializaci; vědec musí přijmout některé paradigma (je nucen redukovat daný problém tak, aby byl dosažitelnými prostředky zpracovatelný), protože věda není (a těžko kdy bude) schopna provést všechny experimenty; podle Kuhna je vědecké paradigma úzce provázané s myšlenkovým "ovzduším" doby a nové paradigma, není-li s ním v souladu, se těžko prosazuje; paradigmata, i když jsou základním předpokladem vědeckého výzkumu, mají všeobecně mnohem pevněji určená pravidla, jejich charakter je mnohem nepružnější než bylo zamýšleno a jsou ovlivněna i tím, co s vědou nemá nic společného; viz též: evoluční paradigma, generativní paradigma, krize, normální věda.

parafyletické taxony ("paraphyletic taxa"): podle Henniga taxony definované symplesiomorfií; např. ryby (Pisces) tvoří parafyletickou skupinu, protože jsou definované přítomností párovitých ploutví; párovité ploutve představují symplesiomorfii pro Pisces, protože párovité končetiny tetrapodů (čtyřnohých obratlovců) jsou modifikovanými párovitými ploutvemi a protože některé ryby sdílí s tetrapody některé synapomorfie neznámé u jiných ryb (např. choany u lalokoploutvých ryb apod.); viz: kladistika, symplesiomorfie, synapomorfie; srovnej: monofyletické taxony, polyfyletické taxony.

paralelismus ("parallelism"): viz pod heslem: paralelní evoluce.

paralelní evoluce ("parallel evolution"): neboli paralelismus; je definována jako vznik podobného typu struktur v různých fylogenetických liniích, které mají společného předka; často se plete s pojmem konvergentní evoluce, neboť není lehké vědět jak hluboko v historii je společného předka třeba hledat; problém analogického znaku (tj. znaku získaného stejným způsobem života a vzniklého tedy konvergentní evolucí v nezávislých vývojových liniích) a homologického (tj. získaného od společného předka a tedy paralelní evolucí v příbuzných vývojových liniích) je starý jako evoluční teorie sama; některé znaky shodné pro vlka a tasmánského vakovlka jsou často připisovány konvergenci, jiné paralelismu; neodarwinistické vysvětlení paralelismu a konvergence je vždy stejné, ať se jedná o jakoukoli podobnost u jakýchkoli tvorů, tj. vysvětlení buď společným předkem, anebo "selektivní výhodou" ve stejném prostředí (aneb, nejedná-li se o stejné prostředí, byla struktura zděděna od společného předka, jedná-li se naopak o stejné prostředí, vznikla struktura díky "selekčnímu tlaku"); tento neodarwinistický přístup k řešení problému však strukturalisté považují za dogmatický a zavádějící, neboť stejná struktura může vzniknout u zvířat nejen sobě nepříbuzných, ale žijících navíc v různém prostředí (viz např. SAUNDERS & HO 1984); viz též: analogie, homologie, homoplasie, konvergentní evoluce.

pedomorfóza ("pedomorphosis"): evoluční změna, která urychluje pohlavní zralost vzhledem k tělesnému růstu, čímž nastává jev, kdy dospělý potomek se morfologicky podobá nedospělému předku; GOULD (1977d) rozlišuje dva procesy, jejichž výsledkem je pedomorfóza a kterými jsou progeneze (absolutní urychlení pohlavního zrání bez současného zrychlení tělesného růstu) a neotenie (zbrždění růstu bez současného zbrždění rychlosti pohlavního zrání); v této souvislosti Gould podporuje neotenickou teorii vzniku člověka; viz též: rekapitulace.

perigeneze ("perigenesis"): teorie dědičnosti, kterou vytvořil Ernst Haeckel (1834-1919); podle ní zachovávají schopnost reprodukce znaků předešlých typů materiální dědičné částice ("plastiduly"), které představují jakési základní, nedělitelné částice plazmy, modifikovatelné adaptací a přenášené dědičností na principu psychické paměti; srovnej: neolamarckismus, pangeneze.

peripatrická speciace ("peripatric speciation"): E. MAYR (1954) zavedl tento termín pro alopatrickou speciaci doplněnou o efekt zakladatele; viz též alopatrický model, přerušované rovnováhy.

plesiomorfie ("plesiomorphy"): termín z kladistiky; "primitivní" znak; viz též: kladistika, symplesiomorfie.

pluralismus ("pluralism"): zde pluralismus vývojových změn; původní Darwinovo učení o přírodním výběru neříkalo, že by přírodní výběr byl zodpovědný za všechny vývojové změny, neboť Darwin připouštěl i jiné mechanismy (např. lamarckovskou dědičnost změn při užívání a neužívání některých orgánů a mnohé další); opakem pluralismu je původní neodarwinismus a později vlastně i "moderní syntéza", které lze charakterizovat jako ultraselekcionismus; dnešní "gouldovská škola" se vrací k pluralismu (hlavně změny "neadaptivní povahy"); viz též: přerušované rovnováhy.

pohlavní výběr ("sexual selection"): viz pod heslem: sexuální výběr.

pojivost ("connectivity"): termín: BOCK (1989, 1991); viz pod heslem: koherence.

pokročilý znak ("advanced character", "derived character"): viz pod heslem: kladistika; srovnej: moderní kladistika.

polyfyletické taxony ("polyphyletic taxa"): tj. taxony pocházející z více různých předků (podle počtu předků tedy difyletické, trifyletické apod.); takové taxony (v systematice recentních organismů zřejmě vzácné, ale velice hojné v systematice zcela vymřelých skupin) byly vytvořeny mylným seskupením na základě podobností, které se ukázaly být nikoliv homologiemi, ale pouze analogiemi, vzniklými tedy pouhou konvergencí; tak se např. vedou spory o monofyletický či difyletický původ ploutvonožců (na jejich možný difyletický původ upozorňoval už Darwinův rival MIVART, 1882), netopýrů (současná difyletická hypotéza neuroanatoma Johna Pettigrewa z University of Queensland) a kytovců (dlouho považováni za difyletickou skupinu, ačkoliv dnes existují závažné důvody pro monofyletický původ - viz MILINKOWITCH, ORTI & MEYER 1993); viz též: analogie, kladistika, konvergentní evoluce, symplesiomorfie, synapomorfie; srovnej: monofyletické taxony, parafyletické taxony.

polyisomerie ("polyisomerism"): neboli reduplikace ("reduplication"); termín zavedl W. K. Gregory pro pravidlo, které je opakem Willistonova pravidla, tj. trend od mála a diferencovaných struktur k hodně a nediferencovaným (typickým příkladem je zvyšování počtu obratlů u hadů, spojené se ztrátou individuality jednotlivých segmentů, "decreasing individuality"); viz též: Willistonovo pravidlo.

populace ("population"): skupina organismů stejného druhu, která obývá jasně vymezený geografický prostor a vykazuje reprodukční kontinuitu z generace na generaci; ekologické i reprodukční vztahy mezi jedinci populace jsou mnohem častější než s jedinci jiných populací téhož druhu; viz též: druh.

populační biologie ("population biology"): zakladatelem je Alfred Lotka, jehož názory jsou blízké frankfurtské škole a teorii Gaia; viz pod heslem: populační genetika.

populační genetika ("population genetics"): genetické studium populací; pro většinu dnešních biologů je tato věda synonymem evolučního výzkumu, aneb vědy zvané evoluční biologie; splynutím populační genetiky (vylepšené později o ekologickou genetiku) a neodarwinistické evoluční teorie přírodního výběru vznikla "moderní syntetická teorie evoluce"; někdy se říká, že "syntézou" populační genetiky, ekologické genetiky a evoluční biologie vznikla populační biologie; evoluce je v pojetí populační genetiky (a samozřejmě i populační biologie) pouhou "změnou genových frekvencí" ("gene frequencies changes are evolution"); viz též: evoluční teorie.

Potopa ("Flood" či "Deluge"): rehabilitace věrohodnosti biblické Potopy, popsané v 1. knize Mojžíšově, tvoří nedílnou součást moderního neokatastrofismu či vlastně "neodiluvialismu"; je zároveň rehabilitací Bucklandova učení o sedimentech Potopy a Cuvierovy teorie o způsobu vymření mamutů; je třeba zdůraznit, že původci vzkříšení diluvialismu v geologii nejsou američtí kreacionisté, ale vídenští vysokoškolští pedagogové, docentka Edith Kristan-Tollmann a profesor (Institut für Geologie, Universität Wien) Alexander Tollmann (viz jejich společné práce KRISTAN-TOLLMANN & TOLLMANN 1992, 1994, TOLLMANN & KRISTAN-TOLLMANN, 1993); jejich rekonstrukce biblické Potopy vychází z hlubokých znalostí světové mytologie a geologie a klade Potopu, jako důsledek impaktu! ("Sintflut-Impaktkatastrophe"), do doby zhruba 7555 let před Kristem, ą několik málo let, na začátek podzimu (23. září?), 300 hod ráno SEČ (KRISTAN-TOLLMANN & TOLLMANN 1992); ač udaná přesnost působí fantasticky, jejich rekonstrukce událostí a rozsahu Potopy je velmi přesvědčivá a nutí k zamyšlení nad otázkou, jak dalece je možno církevní dogmatismus přirovnat k dogmatismu vědeckému a proč i vědecké revoluce nutí neuváženě bořit všechno, co existovalo dříve (viz pod hesly: krize, normální věda, paradigma).

preadaptace ("preadaptation"): být "preadaptován" znamená mít vlastnost, která později umožní organismu obsadit novou niku; podle moderních neodarwinistů to znamená, že daná struktura má preadaptovanou funkci dříve než je (struktura) sama pozměněna, aneb funkce předchází strukturu; srovnej: adaptace, strukturalismus.

preadaptivní ("preadaptive"): viz pod heslem: kvantová evoluce.

preformace ("preformation"): klasická preformační teorie říkala, že organismus existuje v zárodku již preformovaný (doslova v "miniaturním vydání"), což se zpočátku nedalo vyvrátit, neboť nebyla vyvinuta mikroskopovací technika; opak preformační teorie, teorie epigenetická, zvítězila definitivně až během 19. století, a to zásluhou pokusů Hanse Driesche (1867-1941), který potvrdil neudržitelnost klasické preformační představy na řezech čerstvě se rýhujícím vajíčkem mořské ježovky; tyto řezy (ve stadiu dvou a čtyř buněk) vývin zárodku neovlivnily v preformistickém smyslu (nenarušily miniaturního jedince uvnitř), nýbrž se ukázalo, že každá takto izolovaná buňka může dorůst v kompletní a normální larvu ježovky (pluteus); Drieschův pokus zůstává stále v platnosti a preformismus byl od té doby opuštěn (srovnej: epigeneze); výzkum embryogeneze ježovek (ježovčí vajíčka jsou oblíbeným předmětem výzkumu embryologů i nadále, to i proto, že jedna ježovka jich může za rok vyprodukovat až 1 milión!) od té doby pokročil a byly zjištěny další zajímavé skutečnosti: např. že jehlou narušené vajíčko se může chovat jako oplodněné a vyvinout se v normální larvu, anebo že druhy rodu Strongylocentrotus vykazují variabilitu velikosti vajíček, ale nikoliv velikosti v okamžiku metamorfózy v larvu pluteus (L. R. McEdward 1986); B. R. Sinervo a L. R. McEdward (1984) experimentálně redukovali velikost rýhujícího se vajíčka u druhu Strongylocentrotus droebachiensis separací blastomer ve stadiu dvou a čtyř buněk (tj. opakovali Drieschův pokus) a ukázali, že raný pluteus vyvinutý ze čtvrtiny i poloviny embrya je morfologicky podobný normálnímu pluteu druhu Strongylocentrotus purpuratus (vajíčko S. purpuratus přitom obvykle dosahuje pouhé šestiny objemu vajíčka S. droebachiensis) a v šestiramenném stadiu jsou morfologicky všechny tyto larvy shodné (viz STRATHMANN 1988); viz též: entelechie.

primitivní znak ("primitive character"): termín "primitivní" navozuje velmi nevhodně dojem, že se jedná o znak "nedokonalý", ale ve skutečnosti je v systematice používán prostě pro označení znaku staršího; dochází tak k paradoxnímu jevu, kdy se dostává znaku staršímu nálepky "primitivní", a to ať už je tento znak vzhledem k znaku novějšímu jednodušší, anebo složitější; vývojový trend se pak vysvětluje buď jako "selektivní zvýhodnění" jednoduchosti, anebo jako "selektivní zvýhodnění" komplexnosti; s tímto nešvarem se setkáváme ještě zcela běžně v evoluční systematice i v klasické kladistice; viz pod heslem: kladistika; srovnej: moderní kladistika.

princip populace ("Principle of Population"): viz pod heslem: Malthusův princip populace.

princip přírodního výběru ("Principle of Natural Selection"): důsledek zápasu o život, "objevený" přírodní princip, podle něhož vznikají nové druhy dle teorie přírodního výběru (propagoval např. Sir Julian S. Huxley či u nás V. J. A. Novák); viz též: přírodní výběr.

princip uniformity ("principle of uniformity"): viz pod heslem: uniformitarianismus.

princip úspornosti ("principle of parsimony"): či "princip parsimoniality"; princip co možná
nejjednoduššího řešení problému při tvorbě kladogramů; moderní kladistika využívá hennigovskou hypotézu fylogenetických vztahů (vyjádřenou v kladogramu) jako "popperovsky" vědeckou hypotézu, která je také "popperovsky" falzifikovatelná, tj. využívá ji jako "predikci" (předpověď), která může být zpochybněna ("refuted") novými objevy; viz též: falzifikacionismus, kladistika, moderní kladistika.

progeneze ("progenesis"): viz pod heslem: pedomorfóza.

průmyslový melanismus ("industrial melanism"): KETTLEWELL (1959) označil tento jev za "Darwinův chybějící důkaz" ("Darwin´s missing evidence") a jeho pozorování za pozorování "evoluce v akci" ("evolution in action"); klasický příklad tohoto jevu (o kterém ještě Darwin nevěděl) je znám u píďalky drsnokřídlec březový (Biston betularia, "peppered moth"), která se vyskytuje ve dvou formách: normální (světlé) a melanické (tmavé); její melanické formy, tmaví mutanti, poprvé hlášení z okolí Manchesteru r. 1848, jsou v průmyslových oblastech preferováni usměrňujícím výběrem (v oblastech bez znečištění jsou naopak preferovány formy světlé); vykonavatelem přírodního výběru jsou ptáci, kteří se těmito píďalkami živí (lépe vidí světlé jedince na tmavém podkladu a naopak); zajímavé ovšem je, že tmaví mutanti si aktivně vyhledávají tmavý podklad a světlé formy světlý podklad; tento nejzávažnější "důkaz pravdivosti" teorie přírodního výběru je současně pro kritiky velmi názorným dokladem toho, jak je selekcionismus (darwinismus) neschopen vysvětlit původ nových forem (zde vznik tmavých mutantů), že přírodní výběr není nic jiného než "síto" ("sieve") a jak se odvádí pozornost od základního problému; viz též mimikry.

přerušované rovnováhy ("punctuated equilibria"): jinými slovy: dlouhá období evolučního klidu (tj. stází), přerušovaná relativně velmi rychlými speciacemi; autory teorie přerušovaných rovnováh jsou významní američtí paleontologové Stephen Jay Gould (nar. 1941) a Niles Eldredge (nar. 1943); ELDREDGE & GOULD (1972) postulovali přerušované rovnováhy jako popření fyletického gradualismu v neodarwinistické "moderní syntéze"; druhy vznikají podle této teorie velmi rychlou přeměnou, tj. speciací, v okrajových areálech (tzv. alopatrickou speciací), čímž se vysvětluje proč nejsou ve fosilním záznamu zachovány vývojové mezičlánky; přeměny následovaly po nesrovnatelně delších obdobích, během nichž u druhů docházelo ke změnám jen nepatrným či vůbec žádným; alopatrický model v teorii přerušovaných rovnováh byl později identifikován s tzv. peripatrickou speciací; dnes je tato teorie označována nejčastěji jako punktuacionalismus či makroevolucionismus; teorie přerušovaných rovnováh gouldovské školy sice procentuálně zvítězila (první vítězství se datuje dokonce již do r. 1980, na konferenci nazvané "Macroevolution", pořádané v Chicago´s Field Museum of Natural History, kdy "makroevolucionisté" konečně jasně porazili zastánce "moderní syntézy"), ale někteří ortodoxní neodarwinisté ji doposud považují za mylnou "hypotézu" a navzdory fosilnímu záznamu neustále věří v pomyslné vývojové kontinuum, anebo naopak tvrdí, že nevědí o čem je vlastně řeč, když tuto teorii znala syntetická teorie už více než 20 let před N. Eldredgem a S. J. Gouldem (ztotožňují ji totiž nelogicky s teorií kvantové evoluce); viz též: alopatrický model, druh, efekt zakladatele, "gouldovská škola", hierarchická teorie, chybějící mezičlánky, kvantová evoluce, makroevoluce, peripatrická speciace, speciace, stáze.

přespecializace ("overspecialization"): termín používaný v teorii stárnutí vývojových linií a totožný s pojmem "senilita skupin" ("racial senility"), tedy jako analogie procesu stárnutí jedince ("senility applied to evolving groups as analogy with the process of aging in an individual"); teorie senility (přespecializace) představuje dodnes jedinou alternativu ke všem známým teoriím vymírání, která nevidí příčinu vymírání ("cause of extinction") ve vnějších faktorech (změny klimatu, kosmické katastrofy apod.); viz též: typostrofická teorie.

přežívání zvýhodněných ("survival of the fittest"): v teorii přírodního výběru ústřední motiv: přežívá a reprodukčního cyklu se účastní jedinec něčím zvýhodněný ("zdatný"); tato koncepce "zdatnosti" je ve své nejvnitřnější podstatě prázdná a tautologická, neboť "zdatní jsou ti, kteří přežívají a přežívají ti, kteří jsou zdatní" ("the fit are those that survive and those that survive are fit"); viz též: populační genetika, přírodní výběr.

příhodné podmínky ("favourable conditions") viz pod heslem: lamarckismus.

přírodní výběr ("natural selection"): neboli selekce; teoretický důsledek zápasu o život, v němž přežívá jedinec něčím zvýhodněný (tj. "zdatný"), mající "selektivní výhodu" před jiným jedincem a účastnící se reprodukčního procesu, aby zvýhodněnou vlastnost předal potomkům - dochází k "selektivnímu tlaku" (jehož zásluhou jsou zvýhodnění jedinci v přírodním výběru preferováni) a k následné "adaptaci" (přizpůsobení se) k podmínkám prostředí (prostřednictvím přírodního výběru); v klasickém neodarwinismu je selekce jediným nenáhodným ("non-random") faktorem evoluce, jediným determinujícím faktorem evoluce a jediným možným přirozeným vysvětlením evolučního procesu; neodarwinisté chápou evoluci obvykle jako proces adaptace k měnícímu se prostředí vlivem přírodního výběru ("process of adaptation to changing environments under natural selection"); v neodarwinistické evoluční biologii (či alespoň v té její části, která je dosud nepoznamenána neutrální teorií) je obvykle každá změna chápána jako zachovaná mechanismem přírodního výběru a přírodní výběr jako diferenční předávání alel z genofondu předcházející generace do genofondu následující generace; podle darwinistické představy jen přírodní výběr je zodpovědný za adaptaci a tedy i za účelnost; v moderním neodarwinismu je chápán často jako diferenční přežívání jedinců (skupin), kteří se liší genetickými vlastnostmi (či alespoň jednou vlastností); viz též: adaptace, boj o život, Červená královna, Darwinova teorie přírodního výběru; darwinovský přírodní výběr, druhový výběr, evoluční paradigma, evoluční teorie, instinkt, mikroevoluce, mimikry, neodarwinismus, populační genetika, průmyslový melanismus, přežívání zvýhodněných, selekcionismus, sexuální výběr, skupinová selekce, sobecké geny, stabilizující výběr, třídění, usměrňující výběr, ultraselekcionismus.

přirozený výběr ("natural selection"): termín u nás především ve starší literatuře (užívalo se ve smyslu protikladu Darwinova "umělého výběru", neboť Darwin rozlišoval dva druhy výběru - výběr v přírodě a výběr v chovatelské praxi); jinak totéž co přírodní výběr (zde se pro srozumitelnost přidržujeme již vžitého překladu "přírodní výběr"); viz též: přírodní výběr, umělý výběr.

punktuacionalismus ("punctuationalism"): viz pod heslem: přerušované rovnováhy.

redukcionismus ("reductionism"): obvykle jako opak holismu; v biologii znamená směr chápající život jako vysvětlitelný v rámci fyzikálních a chemických zákonitostí; původně vznikl v rámci boje proti vitalismu a jako propagace materialismu; za počátek redukcionismu se považuje obvykle rok 1847, kdy Carl Ludwig (1816-1895), Hermann von Helmholtz (1821-1894), Ernst von Brücke (1819-1892) a Emil du Bois-Reymond (1818-1896) zavedli do fyziologie fyzikální metody; dnešní biologie je ještě z valné většiny redukcionistická (především díky přijetí neodarwinistické teze, v níž je organismus redukován na "fenotyp", jenž je "vnějším projevem genotypu", a v níž je evoluce ztotožněna s fluktuacemi na molekulární úrovni); srovnej: hierarchie, holismus, konstrukční morfologie, morfogenetické pole, strukturalismus, systémové teorie, Weismannova bariéra.

rekapitulace ("recapitulation"): dnes oživená biologická doktrína, která říká, že embryologický vývin zhruba opakuje prošlou fylogenezi ("ontogeneze rekapituluje fylogenezi"); hlavními propagátory rekapitulace původně byli němečtí přírodní filosofové L. Oken (1779-1851) a J. F. Meckel (1781-1833); nechápali však rekapitulaci zcela tak, jak ji chápeme dnes; tak např. podle "transcendentálního" morfologa L. Okena byl spíš každý organismus vtělením platónské ideje některého lidského orgánu; tito předdarwinovští rekapitulacionisté v podstatě neuvažovali ontogenezi jako rekapitulaci historického procesu, ale chápali vývoj embrya spíš jako průchod řetězcem změn, které rekapitulují to, co bylo nazýváno "Scala Naturae" ("Great Chain of Being") a mělo jistý "transcendentální" ("idealistický", tj. doslovně ve smyslu platónských idejí) podtext; jejich názory převzali francouzští "transcendentální" morfologové, hlavně Étienne Geoffroy St. Hilaire (1772-1844) a vznikla teorie tvoření druhů "zbržděním vývinu" ("theory of species formation by developmental arrests"); na tyto práce navázal K. E. von Baer (1792-1876), který však popřel, že by embryo procházelo stadii dospělých forem předchůdců, ale jen stadii jejich embryí a transcendentální přístup zkritizoval šest let před Haeckelovým narozením; všechny tyto názory pak darwinisticky předělal Ernst Haeckel (1834-1919) a formuloval tzv. "biogenetický zákon", podle něhož individuální vývin prostě ve zkratce rekapituluje prošlý evoluční vývoj daného druhu, je s ním kauzálně spjat a vylučuje možnost "idealistických spekulací"; s rozvojem experimentální embryologie prodělala myšlenka biogenetického zákona na konci 19. století výraznou krizi; mnoho biologů později popíralo rekapitulaci vůbec, s tvrzením, že zárodek je v každé fázi vývinu pouze adaptován na prostředí, v němž se vyvíjí; dnes se všeobecně o biogenetickém zákonu diskutuje jako o zákonu s obrovským množstvím výjimek; velké popularity v této souvislosti doznal v posledním desetiletí Haeckelův pojem "heterochronie", jenž slouží k popisu znaků, které se objevují u descendenta během ontogeneze buď dříve, anebo později než u předka; řada dalších pojmů z rekapitulacionismu (zde blíže nediskutovaných, např. pedomorfóza apod.) je dosud v oblibě a účelně slouží k popisu evolučních změn, které proto nevyžadují nutně nálepku "makromutace"; viz např. knihu GOULD (1977d) a kompendium M. L. MCKINNEY (Ed.) (1988); rekapitulace je nesmírně důležitá i v moderní kladistice (viz: ontogenetické kritérium).

rekapitulacionismus ("recapitulationism"): viz pod heslem: rekapitulace.

revoluce ("revolution"): viz pod heslem: katastrofismus; revoluce vědecká viz pod heslem: paradigma..

robot ("robot"): slovo "robot" (původně od slova "robota") použil poprvé slavný český spisovatel Karel Čapek (1890-1938) ve své sci-fi hře "R.U.R." z r. 1920; slovo robot brzy zdomácnělo snad ve všech jazycích světa; v evoluční teorii je využil anglický biolog Richard Dawkins; viz pod heslem: sobecké geny.

saltace ("saltation"): všeobecně jako velmi výrazný evoluční skok způsobený velkou mutací; viz též: epigenetická teorie evoluce, makroevoluce, přerušované rovnováhy, sovětský tvůrčí darwinismus, typostrofická teorie.

samovolné tvoření ("spontaneous generation"): viz pod heslem: lamarckismus.

Scottův zákon ("Law of Scott"): viz pod heslem: Dollův zákon ireverzibility.

selekce ("selection"): viz pod heslem: přírodní výběr.

selekcionismus ("selectionism"): směr považující přírodní výběr za hlavní mechanismus evoluce ("primary agent of evolution"); viz též: "moderní syntéza", neodarwinismus, přírodní výběr, ultraselekcionismus.

selekčně indukovaná mutace ("selection-induced mutation" či "selection-promoted mutation"): viz pod heslem: adaptivní mutace.

selekční tlak ("selective pressure"): viz pod heslem: přírodní výběr.

selektivní výhoda ("selective advantage"): viz pod heslem: přírodní výběr.

sexuální výběr ("sexual selection"): autorem teorie pohlavního výběru byl Charles Darwin, ale prvky z ní jsou už v práci jeho děda Erasma Darwina (1731-1802); vysvětluje vznik některých druhotných pohlavních znaků u živočichů, které byly pro Darwina teorií přírodního výběru nevysvětlitelné, především některé "přehnané" ("exaggerated") samčí znaky; princip sexuálního výběru byl spatřován jednak v soubojích samců o samice a jednak ve volbě samic ("female choice"); teorii sexuálního výběru aplikoval Darwin i na vznik člověka; význačným odpůrcem této teorie byl A. R. Wallace, nebyl však sám; teorie sexuálního výběru byla vždy předmětem kontroverzních debat (viz též BRADBURY & ANDERSSON 1987), které vyvrcholily v poslední době vážným zpochybněním jednoho ze základních "mechanismů" tohoto jevu, samičí smyslové preference ("sensory exploitation hypothesis"); podle klasického darwinistického schematu má samičí preference předcházet objevení se daného znaku (tzv. "stupňovitá selekční koevoluce" mezi samičí preferencí a samčím znakem); nejlépe experimentálně dokumentovaný byl tento jev u oblíbené akvarijní rybky rodu Xiphophorus, u níž bylo bezpečně prokázáno, že samičky preferují samečky s delším mečíkem; molekulární biologové však zjistili, že fylogeneze tohoto rodu je jiného charakteru než by odpovídalo Darwinovu postulátu a že samčí mečík je naopak velmi starým znakem, který byl dokonce během fylogeneze u různých druhů opakovaně ztrácen(!) - viz POMIANKOWSKI (1994), MEYER, MORRISSEY & SCHARTL (1994); srovnej: přírodní výběr.

simpsonovci ("Simpsonians"): viz pod heslem: kvantová evoluce.

skupinová selekce ("group selection"): autorem teorie skupinové selekce je skotský biolog V. C. WYNNE-EDWARDS; poprvé ji publikoval především s ohledem na sociální chování živočichů (jeho kniha "Animal Dispersion in Relation to Social Behaviour" z r. 1962), nejpropracovanější podobu dal své teorii v knize z r. 1986; myšlenka je to ovšem velmi stará a sahá až ke jménu A. R. Wallace; jedná se o selekcionistickou teorii, v níž přírodní výběr nepůsobí na úrovni jedinců, ale na úrovni skupin; Wynne-Edwards si nedovedl vysvětlit, proč mají být základní jednotkou selekce jedinci, když se populace udržují na zhruba konstantní úrovni; v rámci skupin proto u jedinců předpokládal (a na příkladech dokazoval) pravý opak darwinovské soutěže, tj. chování za účelem udržení a regulace dané skupiny; viz též: přírodní výběr; srovnej: sobecké geny.

slepý hodinář ("blind watchmaker"): viz pod heslem: sobecké geny.

slibné zrůdy ("hopeful monsters"): neboli "nadějné obludy"; viz pod hesly: ediakarská fauna, makroevoluce.

sobecké geny ("selfish genes"): teorii sobeckých genů vypracoval anglický biolog Richard DAWKINS (1976), který získal neobyčejnou popularitu jako bojovník proti kreacionismu, a to hlavně knihou "Slepý hodinář" ("The Blind Watchmaker" 1986), jejímž názvem parafrázuje Newtonovu vizi Vesmíru jako gigantického hodinového stroje (na rozdíl od Newtonovy koncepce však tvůrcem není Stvořitel, ale přírodní výběr, tj. "slepý hodinář"); teorie sobeckých genů je považována za nejvýraznější útok proti tradičnímu pojetí selekce od úrovně jedinců výše; Dawkins vzkřísil aforismus anglického spisovatele Samuela Butlera (1835-1902), v němž se říká, že svrchovaným zájmem vejce je zrodit slepici, aby se mohlo vytvořit vejce další (nutno ovšem podotknout, že sám Samuel Butler byl naopak kritikem mechanistického darwinismu a jeho názory lze nejspíš zařadit mezi neolamarckismus); Dawkins nahradil Butlerovo vejce geny a postuloval pak vlastní teorii; podle níž jsou jedinci pouhým nástrojem, jehož pomocí bojují geny svůj darwinovský boj o přežití a darwinovskou "zdatnost"; selekce tedy podle něho působí jen na úrovni genů, které, jak Dawkins říká "hřadují v obrovských koloniích v bezpečí útrob nemotorných, pachtících se robotů" a "jsou ve mně i ve vás; stvořily nás, naše těla i naše vědomí. Uchovávat je, to je hlavní důvod naší existence."; teorie sobeckých genů představuje snad nejoblíbenější verzi selekcionismu vůbec, která sice vyhovuje západnímu mechanistickému způsobu myšlení, ale patří spíš do žánru sci-fi literatury než do vědy; Dawkinsovu "teorii" napadl tvrdě už Stephen Jay GOULD (1977a, 1980b, 1988d), u nás ji ostře odsoudil Zdeněk NEUBAUER (1991c); viz též: přírodní výběr; srovnej: skupinová selekce.

somatická selekce ("somatic selection"): pojem z "lamarckistické" hypotézy E. J. Steeleho, který se odvážil (jako mladý, čerstvě graduovaný australský imunolog) zpochybnit neprůchodnost kanonizované Weismannovy bariéry, a to dokonce na britské akademické půdě (v Clinical Research Centre v Londýně); myšlenka dědičnosti získaných vlastností (ve Steeleho případě dědičnosti imunologické tolerance) vznikla r. 1978 a r. 1979 byla vydána (v U.S.A.) poprvé jeho kniha; Edward Steele pak již na problému trvale spolupracoval s Reginaldem Gorczynskim (Ontario Cancer Institute v Torontu) a později též s Jeffreym Pollardem (Queen Elizabeth College, University of London v Londýně) - v citacích viz práce pod jmény E. J. STEELE, R. M. GORCZYNSKI a J. W. POLLARD; jádro Steeleho hypotézy tvoří myšlenka přenosu genetického materiálu ze somatických do zárodečných buněk prostřednictvím retrovirů; vychází přímo ze známé protovirové teorie ("protovirus theory"), jejímž autorem je Howard Temin a která autorovi vynesla spoludržitelství Nobelovy ceny v r. 1975; dle Teminovy teorie mohou produkty protovirové evoluce infikovat zárodečné buňky, integrovat se do jejich genetického materiálu a ovlivnit tak potomstvo; Steele argumentuje existencí mutovaných somatických buněk, z nichž četné jsou lépe vybavené pro danou funkci a dané prostředí než buňky původní; retroviry si mohou vybrat za cíl i tyto zmutované buňky či přesněji jejich genetický materiál (podle Steeleho spíš RNA než DNA) a transportovat ho do zárodečného materiálu; podle Steeleho terminologie je takto somatická mutace ("somatic mutation") následována klonální expanzí ("clonal expansion") a retroviry vlastně urychlují evoluci hostitele; Steele pak laboratorně potvrdil dědičnost imunologické tolerance u myší a předložil manuskript k nahlédnutí tak význačným osobnostem jakými již tehdy byli Sir Peter Medawar (nositel Nobelovy ceny za výzkumy v oblasti imunologické tolerance), zmíněný Howard Temin, Arthur Koestler a Sir Karl Popper; když od nich získal pochvalné komentáře, rozhodl se publikovat článek v londýnském týdeníku Nature, ale od toho okamžiku nastaly konflikty a Steeleho vášnivý souboj s neodarwinistickým ortodoxním establishmentem (velmi objektivně popsaný v americkém týdeníku Science Rogerem Lewinem r. 1981); Steele obvinil anglické akademiky ze spiknutí a vrátil se zahořkle zpět do Austrálie (nastoupil na katedru imunologie, The John Curtin School of Medical Research, Australian National University, Canberra), aniž by přiznal porážku; viz též dědičnost získaných vlastností, lamarckismus, neolamarckismus, Weismannova bariéra.

sovětský tvůrčí darwinismus ("Soviet creative Darwinism"): dnes zcela zavržený směr, někdy označovaný také jako lysenkismus či mičurinismus; vznikl v průběhu 30tých až 50tých let v bývalém Sovětském svazu a v 50tých letech vstoupil i do satelitních států východní Evropy, včetně Československa (s tím rozdílem, že u nás nedocházelo k přímé fyzické likvidaci "nepoddajných odborníků"); dle lysenkismu neodarwinismus vidí přírodu jako chaos a náhodu a teorie přírodního výběru se nezabývá příčinami evoluce (s čímž ovšem nelze než souhlasit!); zdůrazněn determinismus, dialektický materialismus, odmítnutí genetiky (přímo popření existence genů!), slova "mendelismus", "weismannismus" a "morganismus" plnila funkci nadávky, stejně jako "buržoázní idealistická lživěda"; propagován též dualismus "živé" a "mrtvé" hmoty (Olga Borisovna Lepešinská zkoumala černozem za nehty své matky a skutečně "objevila" "neuspořádanou živou hmotu", čímž byla v Sovětském svazu odsouzena buněčná teorie německého biologa R. Virchowa jako "ignorantský virchowismus"!); hlavním představitelem sovětského tvůrčího darwinismu byl akademik Trofim Denisovič LYSENKO (1898-1976), který se objevil na scéně roku 1928, jako skutečně velmi talentovaný biolog, jehož schopnosti a nápady však brzy podlehly vizi kariéry; přizpůsobil se "ovzduší" Stalinova režimu, ztotožnil své teorie s jedinou pravdou a vše ostatní označoval jako teorie nepřátelské sovětskému hospodářství; roku 1934 se stal členem Akademie věd SSSR, r. 1939 akademikem a o rok později (po zatčení N. I. Vavilova, které sám inicioval) ředitelem Ústavu genetiky AV SSSR; po dobu 35 let byl Lysenko i poslancem Nejvyššího sovětu SSSR, třkrát se stal laureátem Stalinovy ceny a osmkrát získal Leninův řád; Lysenko dokázal změnit sovětskou biologii v "mičurinskou biologii", která byla v jistém smyslu opakem neodarwinismu (vývoj skoky, popření přírodního výběru, přímý vliv prostředí), ale (bohužel) nikoliv opakem vědeckým; kritici byli tvrdě likvidováni mocenskými prostředky a lysenkisté byli ochotni falšovat výsledky pokusů tak, aby dokázali, že jen oni jsou schopni dovést sovětské zemědělství k "světlým zítřkům"; lysenkismus je dnes nejnázornější a nejotřesnější ukázkou, jak lze zaměnit vědu za politickou ideologii; neodarwinisté považují tento směr za jasně nedarwinovský (což skutečně je) a za pravý vitalismus (někdy jako neolamarckismus - viz problém definice tohoto směru); teorie (a falšovaná praxe) mechanismů vedoucích ke změnám u rostlin byla lysenkisty dovedena do neuvěřitelně pseudovědeckých konců, i když základní teze o přímém vlivu prostředí působí nevinným, lamarckistickým dojmem a lze ji poměrně dobře srovnat s názory amerického paleontologa Copeho a anglického botanika Henslowa (viz pod heslem: fyziogeneze); srovnej: vitalismus.

speciace ("speciation"): proces, kterým vzniká nový druh; viz též: alopatrický model, divergentní evoluce, peripatrická speciace, speciační eventy, sympatrická speciace.

speciační eventy ("speciation events"): v punktuacionalistickém modelu obvykle chápány jako velmi rychlé přeměny druhů v geograficky izolovaných populacích ("peripheral isolates") prostřednictvím genetického driftu; viz též: alopatrický model, peripatrická speciace, přerušované rovnováhy.

speciální znak ("special character", "particular character"): viz pod heslem: moderní kladistika.

společenstvo ("community"): volný ekologický termín, obecně chápaný jako všechny populace živočichů a rostlin žijící a vzájemně na sebe působící v daném prostředí ("habitat"), v daných přírodních podmínkách ("environmental conditions") či prostě v dané oblasti a v daném čase; za prvního moderního systematického výzkumníka společenstev se většinou považuje dánský botanik Eugenius Warming (1841-1924); viz též: superorganismus.

srovnávací biologie ("comparative biology"): termín zavedl NELSON (1970) pro jedno ze dvou základních odvětví biologie; srovnávací biologie se snaží zodpovědět otázku "co jsou organismy a jaký mají vztah jeden k druhému"; důležitou součástí tohoto odvětví je fylogenetická systematika; viz též: kladistika, moderní kladistika; srovnej: evoluční systematika, obecná biologie.

stabilita ("stability"): viz pod heslem: stáze.

stabilizující výběr ("stabilizing selection"): dle neodarwinistických koncepcí jde o typ přírodního výběru, který vzniká tehdy, mění-li se distribuce fenotypů v populaci směrem k převaze průměrného typu jedinců (tito jedinci mají průměrnou váhu, výšku, průměrný počet potomků apod.); stabilizující výběr zabraňuje výraznějším odchylkám (mutantům), aby se v populaci uplatnily; potlačování variability tímto typem přírodního výběru tedy vede ke stázi; srovnej: usměrňující výběr.

stacionární model ("Stationary Model"): neodarwinistický model evoluce ekosystémů, v němž evoluce je poháněna pouze změnami abiotických faktorů prostředí; evoluce se tedy z tohoto pohledu může zastavit, přestane-li se měnit abiotické prostředí (jeho "abiotické parametry"); tento model byl postaven do kontrastu s modelem, v němž je evoluce poháněna pouze biotickými vztahy; oba modely vytvořili neodarwinisté Niels Stenseth a John Maynard Smith, a to ve snaze rozhodnout diskusi o hypotéze Červená královna ("Červenou královnu" lze ztotožnit s jejich modelem biotických vztahů); neodarwinistická bitva mezi Stacionárním modelem a Červenou královnou má být rozhodnuta testováním fosilního záznamu; srovnej: Červená královna, Gaia, koevoluce.

stagnace ("stagnation"): viz pod heslem: stáze.

stáze ("stasis"): termín pro období mezi vznikem a zánikem druhu v teorii přerušovaných rovnováh gouldovské školy (viz také druh, hierarchická teorie, makroevoluce), jinými slovy, během období trvání daného druhu u tohoto druhu nedocházelo k vůbec žádným, anebo jen k zanedbatelným změnám; autor termínu (S. J. Gould) zvolil raději výraz "stáze", protože ten navozuje představu "stagnace", zatímco pojem "stabilita" měl pro něho trochu jiný smysl (neevoluční); pojem "stáze" byl proto přijat i mnohými ortodoxnějšími neodarwinisty a s nadšením je kvitován ve školách nedarwinistických; prosazením se tohoto pojmu bylo citelně zasaženo neodarwinistické evoluční paradigma; po dlouhém panství dogmat "moderní syntézy" je vítězství pojmu "stáze" obrovským úspěchem a znamená porážku lyellovského paradigmatu o plynulém vývoji; pojem "stáze" automaticky rehabilitoval i pojem druhu a biostratigrafové si už nemusí lámat hlavu nad tím, proč jsou jejich terénní pozorování v rozporu se všeobecně uznávanou "skutečností"; všechny druhy se nyní vyznačují jednak okamžikem vzniku, určitou dobou trvání (které se říká stáze), případně okamžikem zániku, tak např. doba existence (stáze) bipedního hominida Australopithecus afarensis se dnes odhaduje na 900 000 let (viz KIMBEL, JOHANSON & RAK 1994) apod.; americký paleontolog Stephen Jay Gould je dokladem autentičnosti Kuhnova tvrzení, že vítězství paradigmatu může záviset i na národnosti jeho propagátora (německý paleontolog Otto Schindewolf před půlstoletím naprosto neuspěl!); viz též: druh, evoluční paradigma, krize, paradigma, přerušované rovnováhy, stabilizující výběr.

Stromerovo pravidlo ("Stromer's Law"): viz pod heslem: Willistonovo pravidlo.

strukturalismus ("structuralism"): původně v lingvistice, hnutí 20. století, u jehož zrodu stál lingvista Ferdinand de Saussure (1857-1913) a meziválečný Pražský lingvistický kroužek (jazyk je prvotně nazírán jako ucelený systém, struktura, nikoliv jako složený z jednotlivých prvků či se historicky vyvíjející); strukturalismus v biologii (klasické práce především americký biolog D'ARCY THOMPSON a švýcarský zoolog Adolf PORTMANN) neznamená "redukcionismus", jak někdy nelogicky argumentují neodarwinisté, ale daleko spíš jeho opak, protože biologický strukturalismus soustřeďuje pozornost ne na jednu strukturu, ale holisticky na organismus jako celek, na studium jednotných vztahů místo na studium komponent; strukturalismus je současně kumulativním označením pro všechny směry, které organismus chápou jako harmonickou jednotu, což v ostatní darwinistické biologii chybí; zasvěcenější rozbor a historii strukturalismu najde čtenář v dosud dostupné práci NEUBAUER (1991b); :i když se termín strukturalismus v evoluční teorii používá celkem zřídka (strukturalisté si dnes obvykle neříkají "strukturalisté", stejně jako neodarwinisté sami sebe nenazývají neodarwinisty), lze za součást rozsáhlého strukturalistického hnutí považovat všechny směry, které zamítají roli darwinistické adaptace v evoluci; běžná strukturalistická teze říká, že prostředí působí na organismus nepřímo, jako "nápověda" či "trigger" (tedy vlastně ve smyslu Lamarckově); jako strukturalismus lze označit i tezi o harmonické jednotě mezi organismy a prostředím; mezi strukturalismus se dá zařadit např.: vývojová teorie Manfreda Eigena, autonomní pojetí organismu v konstrukční morfologii či v Maturanově a Varelově teorii autopoieze, kritická evoluční teorie frankfurtské školy, Prigoginova termodynamická teorie evoluce, Lovelockova hypotéza Gaia, Margulisové teorie endosymbiogeneze; Goodwinova teorie morfogenetických polí; silné prvky strukturalismu jsou nakonec i v neodarwinistické (v tomto bodě ovšem zcela nedarwinistické) gouldovské kritice adaptacionistického schematu (včetně některých bodů v teorii přerušovaných rovnováh a v teorii hierarchické); viz též: autopoieze, endosymbiogeneze, Gaia, generativní paradigma, generativní teorie organizace, hierarchie, holismus, konstrukční morfologie, morfogenetické pole, neolamarckismus, organismická biologie, přerušované rovnováhy, termodynamická teorie evoluce, tvořivá evoluce.

substituce nukleotidů ("nucleotide substitution"): viz pod heslem: záměna nukleotidů.

superorganismus ("superorganism"): v holistickém pojetí společenstva ("communities") podléhají tak determinovanému vývoji a jsou během tohoto vývoje tak provázaná, že je možné je chápat jako jediný, komplexní organismus, v anglicky mluvící části světa toto pojetí prosazoval americký botanik Frederic E. Clements (1874-1945), dokud nebylo zcela vytlačeno pojetím "moderním", individualistickým, které chápe společenstva jako pouhý "shluk živočišných a rostlinných druhů", regulovaný pouze jejich individuálními fyziologickými požadavky a soutěží (kompeticí); někteří autoři však dnes využívají označení "superorganismus" např. pro kolonie sociálního hmyzu, kde je "individualita" jedince nápadně relativním pojmem, např. "koloniální superorganismus" ("colonial superorganism") včely medonosné (viz: MORITZ & SOUTHWICK 1992); na úrovni kosmické a planetární je to ovšem prastará myšlenka, jejíž kořeny sahají přinejmenším do období mýtů a rané přírodní filosofie Číny, Indie a Persie; rovněž pojmy "mikrokosmos" (malý svět) a "makrokosmos" (velký svět) v učení nejvýznamnějších filosofů starověkého Řecka sem lze přiřadit (s pojmem "mikrokosmos" se setkáváme již u Aristotela!); např. Platón (427-347 před Kristem) se domníval, že člověk (malý svět) je fyzicky (a tudíž i duševně) závislý na kosmu (velkém světě) a má-li člověk duši, pak ji musí mít i kosmos; tato paralela člověk - Vesmír (mikrokosmos - makrokosmos) poměrně úspěšně přetrvala i ve středověku, ale s pádem geocentrického modelu Vesmíru zaznamenala úpadek; významného vzkříšení se dočkala v německé přírodní filosofii ("Naturphilosophie") 19. století, v níž se objevuje paralela jedinec - Příroda, vyvíjející se organismus - vyvíjející se Vesmír, či vývin jedince - vývoj druhu; nový úpadek těchto myšlenek nastal až s příchodem darwinismu; dnes je planeta Země chápána jako superorganismus v revoluční teorii Gaia anglického chemika Jamese Lovelocka; viz též: Červená královna, ekosystém, Gaia.

světonázor ("world view"): viz pod heslem: paradigma.

sympatrická speciace ("sympatric speciation"): vznik nových druhů vyžadující izolační mechanismus v témže geografickém areálu; tento izolační mechanismus zamezuje křížení dvou či více populací daného druhu pouze prostřednictvím ekologické bariéry ("habitat isolation"); srovnej: alopatrický model.

symplesiomorfie ("symplesiomorphy"): termín z kladistiky; znak (plesiomorfie), který sdílí více různých organismů a který může a nemusí indikovat společného předka, aneb může představovat pouze homeomorfismus ("stejnotvarost"); viz též: kladistika, plesiomorfie.

synapomorfie ("synapomorphy"): termín z kladistiky; apomorfie, kterou sdílí více různých organismů ("shared derived character state"); viz též: apomorfie, homologie, kladistika.

synenergetická sebeorganizace ("synenergetic self-organization"): viz pod heslem: hypotéza vendobiontů.

syntetická teorie ("synthetic theory of evolution"): viz pod heslem: "moderní syntéza".

systém ("system"): složená jednotka, charakterizovatelná svou organizací a strukturou; dle systémových teorií nelze nikdy oddělit popis organizace od popisu struktury; viz též: systémové teorie.

systematika ("systematics"): či systematická biologie nebo systematická paleontologie; věda studující diverzitu organismů a snažící se o vytvoření racionálního kritéria jejich příbuznosti; jejím jádrem je taxonomie; viz též: evoluční systematika, fenetická systematika, kladistika, moderní kladistika, taxon, taxonomie.

systémové teorie ("system theories", "systems-theory of evolution"): někdy také organicismus, kumulativní označení pro různé holistické "autoorganizační" a "autoregulační" teorie chápající živé organismy jako autonomní, otevřené systémy, ústřední místo zaujímá organizace systému; z nedarwinovských směrů sem nepatří ani vitalismus, ani frankfurtská teorie, ani teorie morfogenetického pole a vtěšinou sem není přímo řazena ani Prigoginova termodynamická teorie nerovnovážných stavů; za zakladatele se obvykle považuje Ludwig von Bertalanffy (1940); výrazným představitelem je nesporně německý evolucionista Rupert Riedl, který klade důraz na to, že informace nepostupuje jen jedním směrem (dle klasického Weismannova neodarwinismu a dle syntetické teorie jen od "genotypu" k "fenotypu"), ale i opačně, prostřednictvím kauzality zpětné vazby ("feedback causality", "mutual causality", "dialectic causality" či "two-sided causality"); RIEDL (1976, 1980, 1982) říká, že "strategii evoluce" ("Strategie der Genesis") je třeba chápat někde mezi neodarwinismem a neolamarckismem (odvolává se i na Darwinovu teorii pangeneze) a že ústřední úlohu v evoluci hraje systém sám; k reprezentantům systémových teorií, kritizujících neodarwinistické schema dědičnosti, patří u nás např. Jiří MLÍKOVSKÝ a Karel ZEMEK ("multilevel system of heredity"), kteří postulovali systém dědičnosti, v němž kauzalita nepůsobí jen "směrem nahoru" ("upward causation"), ale i "směrem dolů" ("downward causation"), tedy holisticky; viz též: autopoiesis, epigenetická teorie evoluce, hierarchie, holismus, lamarckismus, neolamarckismus, organismická biologie, pangeneze, termodynamická teorie evoluce, Weismannova bariéra.

taxon ("taxon", pl. "taxa" ev. "taxons"): pojmenovaná taxonomická jednotka (např. druh "Ursus arctos" či třída "Mammalia", apod.), jakékoliv klasifikační úrovně; viz též: taxonomie.

taxonomie ("taxonomy"): tvoří jádro systematické biologie a zabývá se taxony a jejich klasifikací; viz též: systematika.

teismus ("theism"): názor Dova Ospovata (1976), že Darwin mohl být "teistou" (možná až do roku 1859!), se nezdá být plně odpovídající skutečnosti, neboť pravý teismus vyžaduje chápání Boha jako zároveň transcendentálního i imanentního; u Darwina nacházíme sice výrazné stopy víry v Boha transcendentálního, ale jen velmi těžko (leda velice spekulativně) víru v Boha, který by ustavičně působil v Přírodě; teismus filosoficky odpovídá tomu, co Ken Wilber po vzoru Leibnizově (viz WILBER 1982) nazývá "věčnou filosofií" ("perennial philosophy"), a v níž, paradoxně, je realita pouze jedna a současně mnoho, je transecendentální a současně imanentní, je "nad" světem, předchází mu a současně je světem; nejedná se tedy ani o monismus, ani o dualismus - Wilber používá výraz ne-dualita ("nonduality"); absolutno je nejvyšší hladinou reality a současně je i reálným stavem každé hladiny reality; tuto zdánlivě paradoxní logiku využil ve své evoluční teorii proslulý francouzský teolog a přírodovědec P. Teilhard de CHARDIN (1881-1955), jehož bod Omega přichází sice jako vrchol evoluce, ale současně je přítomen na každé její úrovni; na stejném principu je vystavěn i pojem entelechie u Hanse Driesche či moderní pojem morfogenetického pole u Briana Goodwina; vyloučení "transcendentální" stránky vedlo v německé naturfilosofii k monistickému panteismu a ztotožnění Boha s Přírodou ("Gott in der Natur - die Natur in Gott") a později k nám dobře známému "monistickému materialismu"; ovzduší Darwinovy viktoriánské Anglie přílišným zdůrazněním Boží transcendence vyloučilo pro změnu "imanentní" stránku, což vedlo naopak k deistickému chápání Boha jako "konstruktéra" Přírody, která se tedy nutně stala pouhým souborem komponent - odtud pak byl jen krůček k "mechanistickému materialismu", který dosud ovládá západní vědu; viz též: entelechie, generativní paradigma, Genesis, kontinuitní tvoření, morfogenetické pole; srovnej: deismus.

teleologie ("teleology"): účelnost, anebo přímo nauka o účelu; z řeckého "telos", tj. "účel", "cíl"; vznikla v podstatě ve stejné době jako filosofie, a to otázkou "Proč je kosmos a ne chaos?"; pro přírodní filosofii byla teleologie jedním z ústředních problémů; důležitá v lamarckismu všeho druhu, zcela nepochopena v neodarwinismu a odstraněna jako nevědecká; ve skutečnosti je teleologie empirického charakteru a dokonce ani nemusí mít nutně vitalistický, ani finalistický obsah; v současnosti se v nedarwinistických směrech znovu objevuje, i ve filosofii, např. Jacques Monod navrhuje pro popis živých objektů alespoň teleonomii; viz též: Darwinova teorie přírodního výběru, Gaia, generativní paradigma, holismus, hydraulická teorie, konstrukční morfologie, organismická biologie, strukturalismus, systémové teorie, termodynamická teorie evoluce, tvořivá evoluce.

teorie "autopoieze" ("theory of autopoiesis"): poprvé formulovali H. MATURANA a F. VARELA v r. 1973; viz pod heslem: autopoieze.

teorie "disipativní autoorganizace" ("theory of dissipative self-organization"): viz pod heslem: termodynamická teorie evoluce.

teorie disipativních struktur ("theory of dissipative structures"): viz pod heslem: termodynamická teorie evoluce.

teorie Gaia ("Gaia theory"): viz pod heslem: Gaia, geofyziologie, konstrukční morfologie.

teorie kontinuitního tvoření ("theory of continuous creation"): viz pod heslem: kontinuitní tvoření.

teorie morfogenetického pole ("field theory of morphogenesis"): viz pod heslem: morfogenetické pole.

teorie neutrálních alel ("neutral alleles theory"): viz pod heslem: neutrální teorie.

teorie přerušovaných rovnováh ("theory of punctuated equilibria"): viz pod heslem: přerušované rovnováhy.

teorie přírodního výběru ("theory of natural selection"): viz pod hesly: Darwinova teorie přírodního výběru, přírodní výběr.

teorie Země ("Theory of the Earth"): autorem je zakladatel moderní geologie, skotský geolog James HUTTON (teorie 1788; kniha ve dvou svazcích r. 1795; 3. díl vydán bohužel až r. 1899!); jeho teorie se datuje do doby tzv. "skotského osvícenství", přesně pět let po založení slavné Royal Society of Edinburgh; Huttonovi bylo v r. 1788 62 let, ale v hrubých rysech o své teorii uvažoval již ve svých 34 letech; historii Země chápal jako "sled světů" ("succession of worlds"), kterou můžeme číst ze záznamu v horninách, a jako historii rozkladu a obnovy ("dissolution and restoration"); podle velmi moderního Huttonova názoru jsou živočichové závislí na rostlinách, rostliny na půdě, půda na rozpadu hornin a Země sama funguje jako tepelný stroj, jehož účelem je zachovat život; většina dnešního povrchu kontinentů je tvořena horninami, které bývaly sedimenty dřívějších moří a ty zase dříve bývaly horninami tvořícími povrch dřívějších kontinentů; síla, která dostala sedimenty moří na povrch, je totožná s expanzivní silou podzemního tepla, která se dnes projevuje např. při výbuchu sopek; sopky fungují jako pojistné záklopky, které zabraňují devastačním účinkům zemětřesení; r. 1795 se Hutton vyjádřil, že Zemi považuje za superorganismus a navrhl fyziologickou metodu jejího zkoumání; Huttonova úžasně pokroková teorie se ve své době nedočkala valného uznání, ale celé řady kritik (viz ALBRITTON 1989); protože se ukázalo, že sedimenty nemusely být zpevněny před vyzdvižením podzemním teplem, mohl později Charles Lyell (viz pod heslem: uniformitarianismus) tuto teorii odsoudit k zapomnění; autorem jiné teorie Země byl později také G. Cuvier (viz pod heslem katastrofismus); viz též: Gaia, geofyziologie.

tepelný stroj ("heat machine"): viz pod heslem: teorie Země.

termodynamická teorie evoluce ("thermodynamic theory of evolution"): aplikace fyzikální termodynamické teorie otevřených systémů na evoluci živých organismů; průkopníky jsou především Ludwig von Bertalanffy (1940), Erwin Schrödinger (1945) a Ilya Prigogine (1947); zajímavé je, že k formulaci definice života ve smyslu termodynamických zákonů (poklesu entropie) dospěl (r. 1962) nezávisle i populární biochemik, později spisovatel z povolání (proslulý hlavně přečetnými sci-fi romány), dnes u nás velmi oblíbený Isaac Asimov (1920-1992); dá se říct, že podobně jako se frankfurtská škola vydělila z organicismu, vydělila se z něho nakonec i škola Prigoginova; Ilya Prigogine formuloval rozšířenou verzi druhého zákona termodynamiky, aplikovanou jak na uzavřené, tak na otevřené systémy; myšlenka koherentního chování živých organismů, související s tvorbou řádu, který převažuje v oblastech velmi vzdálených od rovnovážného stavu; organismy si s okolím vyměňují energii a hmotu, mají relativně konstantní entropii, která může dokonce klesat (produkce tepla během embryonálního vývoje); organismy jsou proto chápány jako disipativní systémy; PRIGOGINE, NICOLIS & BABLOYANTZ (1972) aplikovali teorii disipativních struktur v chemické kinetice na vznik života (podle nich se prebiologický systém mohl postupně transformovat v hierarchii stále komplexnějších organizovaných stavů, kde zvyšování produkce entropie během každé změny bylo zajišťováno evoluční zpětnou vazbou); belgický fyzikální chemik Ilya Prigogine (nar. r. 1917 v Moskvě) získal za své příspěvky k otázkám nerovnovážných stavů (a za teorii disipativních struktur především) Nobelovu cenu r. 1977; významnými představiteli jsou též vědci kanadsko-americké dvojice Daniel R. Brooks a Ed O. Wiley; viz též: hierarchie, holismus, organismická biologie, systémové teorie..

termodynamická teorie otevřených systémů ("thermodynamic theory of open systems"): viz pod heslem: termodynamická teorie evoluce.

transcendentalismus ("transcendentalism"): viz pod hesly: morfologie, rekapitulace.

transformismus ("transformism"): synonymum dnešního pojmu "evolucionismus"; pro některé starší filosofy (např. G. W. Leibniz) i přírodovědce mělo slovo "evoluce" většinou trochu jiný smysl než pro nás; "evolucionista" Lamarck např. slovo "evoluce" vůbec neužíval (používal právě "transformismus"); pojmy "evolutio" a "evolvere" měly totiž význam něčeho "preformovaného", rozvíjejícího se, především u organismu (tedy vývoj spíš jako "vývin" - "development"); viz též: evoluce.

transmutace ("transmutation"): viz pod heslem: evoluce.

třídění ("sorting"): pojem z tzv. hierarchické expanze třídění a výběru; totožný s pojmem "diferenční přežívání" ("differential survival"), aneb "darwinovský výběr" ("Darwinian selection"); viz pod heslem: darwinovský přírodní výběr.

tvořivá evoluce ("creative evolution"): v tvořivém (epigenetickém) pojetí evoluce vzniká ze starého cosi fundamentálně nového, co nemůže být zcela vysvětlitelné jen z posouzení původního stavu; taková evoluce je na první pohled nevysvětlitelná a nepředvídatelná; existují tři cesty, kterými lze odpovědět: první možností je zázrak ("miracle"), druhou možností je více nebo méně tvořivost zpochybnit a přiznat tvůrčí sílu pouze mechanistické selekci ("neodarwinismus"), třetí možností je přijmout (bez nutného přiznání "zázraku") holistické pojetí organismů a evoluce, neboť každý nový celek (druh) je v holistickém pojetí fundamentálně nový; viz též: epigenetická teorie evoluce, epigeneze, generativní paradigma, hierarchie, holismus, tvořivost.

tvořivost ("creativeness", "epigenesis"): ve starším pojetí "tvořivý" znamenalo do značné míry, že ve starém je nové již obsaženo, tedy "preformováno" ("preformed"); s ústupem preformace z vědeckého slovníku se vynořila celá řada vysvětlení tvořivosti; např. Prof. J. E. Boodin v knize "Cosmic Evolution" (1925) píše, že vše kreativně nové musí představovat "importovaný artikl" ("imported article"), jakýsi nový vzor importovaný do našeho světa z jiného existujícího řádu věcí ve vesmíru; v holistickém pojetí je celek vždy tvořivý, neboť kdekoliv se sjednotí části, vzniká celek, který je automaticky něčím víc než jen pouhým souhrnem svých částí; viz též: epigeneze, generativní paradigma, hierarchie, holismus, preformace, tvořivá evoluce.

tvořivý ("creative"): viz pod heslem: tvořivost.

typostrofická teorie ("typostrophic theory"): teorie německého paleontologa O. H. Schindewolfa z r. 1947, vyvinutá v období anglo-americké nadvlády "moderní syntézy" jako protipól neodarwinistických dogmat, podle níž nový druh (ale i taxon na úrovni třídy) může vzniknout velkou typostrofickou mutací (např. pták bezprostředně z plazího vejce); evoluční trend je přitom chápán ortogeneticky ("rektlineárně" podle termínu G. G. Simpsona) dle schematu: typogeneze - typostáze - typolýza (zahrnuje tedy i tzv. "stárnutí vývojových linií" a tedy originální vysvětlení vymírání!); tato teorie, ortodoxními neodarwinisty všeobecně a ve všech bodech ostře zavrhovaná jako "nepodložená hypotéza" (na bázi argumentu populačních genetiků), však nebyla dosud zpochybněna charakterem fosilního záznamu a z tohoto důvodu by se případně dalo uvažovat o jejím vzkříšení, samozřejmě jedině za předpokladu pádu neodarwinistického paradigmatu; viz též: přespecializace.

ultradarwinismus ("ultra-Darwinism"): termín použitý G. J. Romanesem (1848-1894) pro učení dnes známé jako ultraselekcionismus.

ultraselekcionismus ("ultraselectionism"): někdy též "ultradarwinismus", anebo "panselekcionismus"; směr považující přírodní výběr za jediný mechanismus evoluce; selekce je chápána jednoznačně jako jediná determinující složka evoluce; zakladatelé - A. R. Wallace a August Weismann; doba nadvlády neodarwinismu (weismannismu a "moderní syntézy") byla vlastně obdobím převahy ultraselekcionismu; dnes je ultraselekcionismus sice vzácný, ale dosud přežívající; někdy se vyskytuje jako protest ortodoxních neodarwinistů proti neutrální teorii (či jako strach z toho, že by neutralisté mohli jednou říct, že žádná mutace nebyla "vyselektována"); viz též: "moderní syntéza", Červená královna; srovnej: neutrální teorie.

umělý výběr ("artificial selection"): Darwinův termín pro obdobu přírodního výběru v chovatelské praxi; neodarwinismus ho chápe jako typ usměrňujícího výběru; viz též: přírodní výběr, přirozený výběr.

uniformitarianismus ("uniformitarianism"): termín zavedený Williamem Whewellem; aneb princip uniformity, předznamenal J. Hutton, ale hlavním představitelem byl geolog Charles Lyell (1797-1875) s jeho "Principles of Geology"; původně jako princip, podle něhož dříve operovaly na Zemi stejné geologické síly stejné intenzity jako dnes (tohoto dogmatismu se snažil vyvarovat aktualismus tvrzením, že dříve mohly být tyto síly silnější); z dnešního pohledu se dá uniformitarianismus rozdělit (podle Goulda) na 4 oddíly: 1. uniformita přírodních zákonů (uniformity of law), 2. aktualismus (actualism - uniformity of process), 3. gradualismus (gradualism - uniformity of rate), 4. uniformita podmínek (uniformity of conditions, non-directionalism, dynamic steady state); uniformitarianisté a aktualisté často poukazovali na to, že jejich vidění světa je vědecké, zatímco katastrofismus je nevědecký (tj. že vysvětluje pozemské jevy pomocí "zázraku", a to i tehdy, když katastrofisté zdůrazňovali, že se o "zázrak" nejednalo); srovnej: katastrofismus.

usměrňující výběr ("directional selection"): neodarwinistický typ přírodního výběru, který vzniká tehdy, mění-li se "distribuce fenotypů" v populaci určitým směrem, jako je tomu třeba v případě průmyslového melanismu; "selekční tlak" prostě působí zcela systematicky jen jedním směrem a preferuje novou odchylku; viz též: umělý výběr; srovnej: stabilizující výběr.

útočné mimikry ("aggressive mimicry"): viz pod heslem mimikry.

Van Valenovo pravidlo konstantního vymírání ("Van Valen's Law of Constant Extinction"): viz pod heslem: Červená královna.

varovné zbarvení ("warning coloration" či "aposematic coloration"): neboli aposematické zbarvení; viz pod heslem: mimikry.

vědecká krize ("scientific crisis"): viz pod heslem: krize.

vědecké revoluce ("scientific revolutions"): viz pod hesly: krize, normální věda, paradigma.

vědecký kreacionismus ("scientific creationism", "Creation-science"): centrum v U.S.A. (Institute for Creation Research); směr založený na doslovném chápání Bible, evolucionisty proto obvykle označovaný jako "vědecký" kreacionismus; celková koncepce se dá vyjádřit asi v šesti základních bodech: 1. náhlé stvoření Vesmíru, energie a života z ničeho ("sudden creation of the Universe, energy, and life from nothing"), 2. nedostatečnost mechanismu mutace-selekce pro vyvinutí se všech živých tvorů z jednoho organismu ("the insufficiency of mutation and natural selection in bringing about development of all living things from a single organism"), 3. změny pouze v pevných mezích původně stvořených rostlinných a živočišných druhů ("changes only within fixed limits of originally created kinds of plants and animals"),.4. člověk a opice nemají společného předka ("separate ancestry for apes and man"), 5. geologická historie Země vysvětlena katastroficky, včetně existence celosvětové potopy ("explanation of the Earth's geology by catastrophism, including the occurrence of a worldwide flood"), 6. stvoření Země a života na ní sahá do poměrně nedávné doby ("a relatively recent inception of the Earth and living kinds"); tato koncepce Stvoření (Bůh zcela mechanicky tvořil z ničeho a po Stvoření už jen odpočíval) má filosoficky mnoho společného s neodarwinismem, ačkoliv se na první pohled může zdát, že jsou obě koncepce zcela neslučitelné (viz zde závěrečnou kapitolu); viz též: deismus, srovnej: Genesis, katastrofismus, kontinuitní tvoření, teismus.

vědomí ("consciousness"): viz pod heslem: instinkt.

vendobionti ("Vendobionta"): viz pod heslem: ediakarská fauna, hypotéza vendobiontů.

vikariance ("vicariance"): vznik dvou či více druhů rozdělením území jejich společného předka na dva či více areálů prostřednictvím přírodní bariéry; viz též: alopatrický model, biogeografie.

vikariantní biogeografie ("vicariance biogeography"): založil L. CROIZAT v letech 1952-1964; viz pod heslem: biogeografie.

vitalismus ("vitalism"): těžko definovatelný (nejednotný) směr obvykle chápající životní procesy jako nevysvětlitelné známými zákony fyziky a chemie; životní procesy jsou autonomní, tj. původně jako protest proti mechanicismu; dnes většinou biologů (darwinisty především a nejen jimi) ostře zavrhovaný, protože se vžil jako jeden z pojmů pro "nadpřirozeno"; dá se však (velmi zhruba) rozdělit na: dva typy: exogenní a endogenní; exogenní vitalismus přijímá myšlenku vnějšího principu, který je přidělen živému organismu a obdařuje jej vitálními vlastnostmi; endogenní vitalismus říká, že živé organismy jsou obdařeny výjimečnými vlastnostmi, které jim dodává zvláštní organizace hmoty, z níž jsou složeny; hlavní představitelé: J. B. van Helmont (1579-1644) a jeho archeus (exogenní a transcendentní), Xavier Bichat (1771-1802) a jeho "vitální materialismus" (organizační), John Hunter (1728-1793) a jeho materia vitae, J. F. Blumenbach (1752-1840) a jeho nisus formativus ("tvořivá síla", "formative force"), Henri Bergson (1859-1941) a jeho élan vital, Hans Driesch (1867-1941) a jeho nepochopená entelechie ("entelechy"), která byla v poslední době do značné míry rehabilitována Brianem Goodwinem a Zdeňkem Neubauerem; dají se sem zařadit i některé trendy v anglické přírodní teologii 19. století a v německé naturfilosofii, názory Pasteurovy na živou buňku i sovětský tvůrčí darwinismus (T. D. Lysenko a O. Lepešinská); lze sem zařadit i ortogenetickou aristogenezi amerického paleontologa H. F. Osborna (i když sám výslovně odmítal lamarckismus, darwinismus, vitalismus a entelechii dohromady); neodarwinisté sem kladou i strukturalistické směry; viz též: entelechie; srovnej: holismus, neolamarckismus, neovitalismus, strukturalismus.

vnější selekce ("external selection"): synonymum: darwinovský přírodní výběr; srovnej: vnitřní faktory evoluce.

vnitrodruhová variabilita ("intraspecific variability"): variabilita uvnitř jednoho druhu; původní Darwinova teorie přírodního výběru je zaměřena především na vnitrodruhovou variabilitu (i když původ variací Darwinovi znám nebyl); dnešní evoluční biologie se rovněž především zabývá vnitrodruhovou variabilitou a běžně ji zaměňuje s evolucí; viz též: fyletický gradualismus, chybějící mezičlánky, kvantová evoluce, mikroevoluce, přerušované rovnováhy.

vnitřní faktory evoluce ("internal factors of evolution"): tj. ty faktory, které neodarwinismus opomíjel, související se skutečným vznikem nových forem; zajímavé je, že i v anglo-americké literatuře v období "totalitní vlády" syntetické teorie vzniká nespokojenost s tvrzením, že přírodní výběr (selekce) je jedinou determinující složkou evolučního procesu; poukazuje se na dogmatičnost "moderní syntézy", která vidí selekci jako tvořivou sílu ("creative force"), výrazně oportunistickou ("strongly opportunistic") a "indukující evoluční změny"; poukazuje se na to, že darwinovská selekce může být jen "sítem" ("sieve"); kritici se proto snažili obrátit pozornost na vnitřní faktory evoluce a za důležitý vnitřní faktor evoluce obvykle označovali tzv. vnitřní selekci ("internal selection"), jako protiklad k "sítu" darwinovské vnější selekce ("external selection"); ona "vnitřní selekce" měla vlastnosti diametrálně odlišné od "vnější selekce": Lancelot Law WHYTE (1965) charakterizoval vnější selekci jako "srovnávací" ("comparative"), "statistickou" ("statistical") a kompetiční ("competitive"), zatímco vnitřní selekci jako opravdu fundamentálně vnitřní ("intrinsic"), "singulární" ("singular") a koordinační ("coordinative"); tato vnitřní selekce nemá žádný vztah ani k selekci vyjádřené v populační statistice, ani k neodarwinistické "adaptivní" selekci; viz též: holismus.

vnitřní selekce ("internal selection", "holistic selection"): viz pod heslem: vnitřní faktory evoluce.

von Baerovo pravidlo ("von Baer's Law"): viz pod heslem: ontogenetické kritérium; viz též: rekapitulace.

všeobecná teorie systémů ("general systems theory"): původně autorem Ludwig von Bertalanffy (1940); později jako základ pro všechny tzv. systémové teorie; viz též: systémové teorie, termodynamická teorie evoluce.

vymírání ("extinctions"): dnes se rozlišují průběžná vymírání (tzv. "background extinctions") a v geologickém čase vzácná synchronní hromadná vymírání ("mass extinctions"); z hromadných vymírání je 5 velmi výrazných, tzv. "Velká pětka" ("Big Five"): 1. na konci ordoviku (před 439 mil. let), 2. v pozdním devonu (před 367 mil. let), 3. na konci permu (před 245 mil. let), 4. na konci triasu (před 208 mil. let) a 5. na konci křídy (před 65 mil. let); RAUP (1993) udává, že každé z této "Velké pětky" postihlo procentuálně přes 75% druhů (1. 85%, 2. 82%, 3. 96%, 4. 76% a 5. 76%); podle nejnovějších matematických modelů nemůže mít vymírání nijak významný teoretický vztah k základní darwinovské tezi o přežívání zdatných, aneb ti, kteří přežívají ("survivors"), nemají žádné zjevné "zvýhodnění" ("zdatnost") nad těmi, kteří nepřežili ("victims"); autorem dnes velmi módní impaktové hypotézy o vymírání na hranici křída-terciér byl americký fyzik Luis Walter Alvarez (1911-1988), který ji později rozpracoval i s pomocí svého syna Waltera; viz též: Červená královna, katastrofismus, Potopa.

vývojové kontinuum ("evolutionary continuum"): v neodarwinismu byla mylná představa vývojového kontinua navozena teorií fyletické evoluce; viz též: fyletický gradualismus, mikroevoluce.

vývojový ("developmental"): viz pod heslem: ontogeneze.

vývojový ("evolutionary"): viz pod heslem: evoluce.

weismannismus ("Weismannism"): viz pod heslem: neodarwinismus.

Weismannova bariéra ("Weismann's barrier"): jedno ze základních dogmat neodarwinismu, formulované německým biologem Augustem Weismannem, které původně postulovalo kontinuitu zárodečné plazmy (její "nesmrtelnost"); podle Weismannovy teze (několikrát autorem přepracovávané) jsou všechny trvalé (tj. dědičné) tělesné variace pokračováním primárních modifikací primárních složek zárodku a ani zranění, ani funkční hypertrofie a atrofie či strukturní variace zapříčiněné vlivem teploty a výživy či jiné změny vlivem prostředí nemohou být předávány zárodečným buňkám a tak se stát přenosnými (dědičnými) - WEISMANN (1893, str. 395); podle Weismanna je mezi zárodečnými buňkami ("germ cells") a normálními somatickými buňkami ("somatic cells") velmi podstatný rozdíl, protože jen zárodečné buňky dostávají celý soubor "determinantů" (ve Weismannově představě byly determinanty ultramikroskopickými částečkami, které reprezentují vlastnosti organismu a jsou soustředěny v jádře vaječné buňky, takže jen z buněk pohlavních může vzniknout celé tělo); jinými slovy, neexistuje vnitřní styk mezi zárodečnými a somatickými buňkami (odtud termín "Weismannova bariéra"), a proto nemohou být získané vlastnosti dědičné (hovoří se často o "Weismannově definitivním vyvrácení lamarckismu"); toto redukcionistické dogma vytvořilo pevný koncepční rámec pro rozvoj mendelovské genetiky a neodarwinismu (weismannismu i "moderní syntézy") a objev genetického kódu v DNA r. 1953 posloužil pouze jako upřesnění místa, v němž neodarwinisté uvažují vznik náhodných mutací (za jejichž udržení je zodpovědný jedině přírodní výběr); ne všichni současní biologové však věří v absolutnost Weismannovy bariéry (snad nejznámější kritika je obsažena v hypotéze somatické selekce); viz též: dědičnost získaných vlastností, lamarckismus, neolamarckismus, somatická selekce.

Willistonovo pravidlo ("Williston's Law"): pouze vžitý název, protože by se vlastně mělo říkat "Stromerovo pravidlo", neboť prioritu formulování má před Willistonem zjevně E. Stromer, toto pravidlo popisuje evoluční trend, v němž je řada vzájemně si podobných struktur redukována na velmi malý počet a zbylé struktury se stávají vzájemně mnohem více diferencované (např. všeobecný trend k snižování počtu lebečních kostí obratlovců a individualizace zbylých kostí, "increasing individuality"); W. K. Gregory používal pro tento jev také termín anisomerie; na tomto pravidlu byla konstruována neodarwinistická teze o specializované struktuře, která přináší "selektivní výhodu" ("selective advantage") a o tom, jak redukce struktur snižuje energetické požadavky organismu; jak však ukázali strukturalisté SAUNDERS & HO (1984), neodarwinistické vysvětlení neobstojí, protože neexistuje žádný důkaz "selektivní výhody" ani většího, ani menšího počtu struktur; existuje totiž i opačné pravidlo, které W. K. Gregory nazval polyisomerie; viz též: polyisomerie.

záměna nukleotidů ("nucleotide substitution"): kompletní výměna jednoho nukleotidového páru jiným.

zápas o život ("struggle for existence"): viz pod heslem: boj o život.

zdatnost ("fitness"): synonymum "zvýhodnění"; viz pod heslem: přežívání zvýhodněných.

životní síla ("vis viva", "vis vitalis"): viz pod heslem: vitalismus.

živý stroj ("living machine"): viz pod heslem: organismický stroj.

Zpět na hlavní stránku skript

Site Map

Best Excerpts

Bibliographies

Index of Articles

Picture Gallery