Dračí společnost jako parodie na
darwinovské zákonitosti přírodního výběru
(vyšlo jako doslov ke knize: Waltonová, Jo: Draví a krvežízniví
(z angl. orig. Tooth and Claw, TOR, New York 2003). 433 s., vyd. Triton. Praha.
Britská básnířka a
autorka fantasy a science fiction, Jo Waltonová, nyní žijící v Montrealu
v Kanadě, se narodila v roce
Jo Waltonová si
uvědomovala, že původní viktoriánský román poněkud zkresloval skutečnost,
především ženskou povahu. V ‚Draví a krvežízniví‘ se snaží obnovit původní
tradici klasického sentimentálního viktoriánského románu, najdete zde pastory,
politické intriky i romantickou lásku, nevystupují v něm ale lidé,
s výjimkou tajuplných Jaržů jen draci. Autorka totiž chtěla odpovědět na
otázku, jak by svět vypadal, kdyby se ženy chovaly podle pravidel
sentimentálního viktoriánského románu a jejich povaha by se dala odvodit z
biologických zákonitostí. Podle jejího přesvědčení tento cíl mohla uskutečnit
jediným způsobem – nahradila ženy dračicemi a z principu darwinovského
přírodního výběru učinila zákon společnosti.
A úspěšně, neboť
v roce 2004 za román získala World Fantasy Award. Přestože se v románu
žádná kouzla nekonají, je řazen mezi fantasy – samozřejmě, vystupují v něm
draci. V originále se jmenuje Tooth and Claw (Tor, říjen 2003) -
‘Zub a pařát‘. Proč vlastně měl takový úspěch? Postmoderní nostalgie po starých
časech?
Vžité anglické slovní
spojení tooth and claw naráží na jednu z nejzávažnějších diskusí
viktoriánské éry – na spor církevního postoje s rodícím se moderním
světonázorem, jehož nedílnou (ba přímo ústřední) součástí se stal darwinismus.
Darwinovský přírodní výběr – boj o přežití mezi jednotlivci, v němž zuby a
pařáty hrají zásadní roli a druh se tříbí zachováním nejsilnějších, zatímco
slabí v něm nemají místo – je hlavním společenským zákonem dračího světa
Jo Waltonové. Mladí hrdinové románu, především mladé hrdinky, se s tím
však nehodlají smířit.
Duch dračí společnosti a
duch doby viktoriánské Anglie mají společné rysy. Již z mytologického
hlediska najdeme některé výrazné symbolické souvislosti. Viktoriánskou
společnost lze považovat za kolébku současného západního světonázoru a
civilizace, za kolébku moderního myšlení, moderní vědy, techniky, kultury i
morálky. To lze jen stěží popřít. A draci dštící oheň (nebo blesky) jsou zase
jedinečným symbolem přechodu z chaosu v řád, z nevědomého ve
vědomé, z nezjevného ve zjevné. Již od počátku byl okřídlený drak vysoce
pozitivním symbolem (v některých kulturách se setkáváme s okřídleným
hadem), jenž v sobě spojoval nejen sílu hmoty (plazí tělo), ale i sílu
ducha (ptačí křídla). Viktoriánská Anglie tedy této symbolice plně odpovídá,
neboť ji můžeme chápat jako svět, v němž se zrodilo vědecké myšlení
(z církevního tmářství) a v němž se feudální totalitní systém
proměnil ve spravedlivější (demokratický) systém kapitalistický.
Na druhou stranu nelze
zapomínat, že na západě je drak spíš symbolem ambivalentním, neboť všechno má i
svoje stinné stránky. Populární heslo ‚Nature red in tooth and claw‘ ve
viktoriánské éře vyjadřovalo zrod moderní filosofie – a v ní se
nejvýrazněji projevil darwinismus. ‚Příroda kouzel zbavená‘ se stala se arénou
nesmiřitelných zákonitostí boje o život, kde základní a téměř jedinou hybnou
sílu veškerého dění zajišťují zuby a pařáty.
Román Jo Waltonové se
prostřednictvím úsměvné satiry pokouší parodovat darwinistickou logiku
(zušlechťování dračí rasy Jeho jasností Daverakem z Daverakova je velice
výmluvné). Vlastně darwinistickou? Patrně proto, že princip darwinismu (což je
vlastně princip přírodního výběru) lze velice dobře ztotožnit s principem
morálky a etiky kapitalistické společnosti. Slavný britský přírodovědec Charles
Darwin do rodící se kapitalistické společnosti skutečně patřil, a nejen
filosoficky. Oženil se s vlastní sestřenicí, Emmou Wedgwoodovou (Darwinovi
a Wedgwoodovi byli spřízněné rodiny: otec Charlese byl Robert Waring Darwin a
matka Susannah Wedgwood, zatímco dvě z Charlesových sester se vdaly jedna za
bratra Emmy a druhá za jejího nevlastního bratra) a díky tomuto svazku se
seznámil se světem raného kapitalismu z pozice horních vrstev - poznal
chod rodinného podniku, manufaktury na výrobu kameninového zboží. Někteří
badatelé proto tvrdí, že tržní princip ekonomiky zjednodušil na ‚princip
boje všech proti všem‘ a uvedl ho i do evoluční teorie. Poslechněme si
výrok známého Darwinova obhájce, viktoriánského vědce a přesvědčeného
materialisty, T. H. Huxleyeho: ”Z morálního hlediska je
živočišný svět na téže úrovni jako gladiátoři ve starém Římě.
Nejsilnější, nejrychlejší a nejzkušenější přežívají, aby mohli zítra dál
bojovat... není milosti pro slabšího.”
Je jisté, že Darwina
silně ovlivnil skotský ekonom Adam Smith. Jeho teorie liberální ekonomiky (‚laissez-faire
systém‘) je vlastně “izomorfní” s teorií přírodního výběru. Ve Smithově
ekonomickém systému jsou jedinci ponecháni sami sobě, aby každý bojoval o svoje
vlastní blaho. Neschopní jedinci jsou postupně eliminováni a dalším vývojem se
samovolně navozuje rovnovážný stav, v němž blaho a úspěch získává každý.
Stejně je tomu s teorií přírodního výběru - Emanuel Rádl ji proto nazývá
‚přírodní ekonomikou‘. Nad volnou soutěží nedohlíží nikdo. Jedinci bojují každý
sám za sebe a za svůj úspěch v reprodukčním cyklu. Výsledkem je adaptace a
rovnováha.
Smithovo dílo ovšem
vyšlo s předstihem - již roku 1776. O tři roky později se již plně
uplatnil myšlenkový systém anglického filosofa, představitele utilitarianismu,
Jeremy Benthama (1748-1832). Jeho knihy se hojně četly. V rané viktoriánské
Anglii byl velmi oblíbený a tvořil jakýsi protějšek francouzských materialistů.
Možná to bylo jeho dílo, které dovršilo tvorbu živné půdy pro vznik darwinismu.
Jeho poučky jsou přímočaré: člověk jedná na principu příjemné-nepříjemné (‚pleasure-pain
principle‘); ”Co je prospěšné, je mravné”; ”Podstata mravnosti
není v duši jednotlivce, ale vyplývá ze vzájemného soužití a střetávání zájmů
více jednotlivců”. ‚Pleasure-pain principle‘ zavedl do svých vývojových
teorií Herbert Spencer (1820-1903).
Duch doby tedy
jednoznačně vznik darwinismu podporoval. Pokud vůbec lze hledat kauzální
souvislosti, pak to byl spíše duch doby, kdo stvořil Darwina. Charles Darwin,
tak jako všichni proklamovaní “géniové vědy”, prostě svým dílem završil určitou
etapu. Málokdy se setkáváme s citováním vědců, kteří připadli na teorii
přírodního výběru ještě před Darwinem a před Wallacem. Sám Darwin zmiňuje ve
svých dopisech dva. První z nich, Patrick Matthew, publikoval tezi přírodního
výběru v roce 1831 (publikace se jmenovala odtažitě ”Naval Timber and
Arboriculture”), tedy 28 let před vydáním Darwinova proslulého díla “O
vzniku druhů” (“On the Origin of Species”). Matthew prý dokonce později
nechal vytisknout na titulním listě, hned za své jméno doušku: ‚Objevitel
principu Přírodního Výběru‘ (‚Discoverer of the principle of Natural
Selection‘). Dalším, koho
Dnes se všeobecně ví jen
to, že teorii přírodního výběru vypracovali nezávisle na sobě Alfred Russel
Wallace a Charles Darwin. Přitom jednou z nejzávažnějších pohnutek jim byla
četba eseje od ekonoma Thomase Malthuse “A Summary View of the Principle of
Population” z roku 1830. V rozsáhlejší podobě byl Malthusův esej publikován
např. již roku 1824, jako dodatek k proslulému encyklopedickému slovníku Ecyclopaedia
Britannica (původní verze jsou ještě monohem starší). Ve své době
představoval neobyčejně hlubokou populační analýzu lidské společnosti z počátku
19. století a upozorňoval i na neblahé důsledky početního nárůstu obyvatelstva
na Zemi v souvislosti s podstatně nižším nárůstem prostoru pro potravní zdroje.
Zatímco potravní zdroje rostou aritmetickou řadou, rostou potravní nároky díky
geometrickému nárůstu obyvatelstva nepoměrně rychleji.
Malthus naopak připadl
na svou populační teorii díky americkému vědci a státníkovi Benjaminu
Franklinovi a jeho eseji z r. 1751, v němž Franklin ukazuje, že populační růst
amerických kolonií je závislý na zdrojích živobytí a že americké kolonie mají
určitý ekonomický a vojenský potenciál, který mateřská krajina (Británie)
považuje za “alarmující”. A konečně ještě něco - Malthusův esej se velmi
vtíravým způsobem dotýká křesťanské eschatologie, neboť zvláštním způsobem
ukazuje, že jen ti lidé, kteří v období tvrdé zkoušky populačního zákona budou
uchováni při životě, získají odměnu od Boha. Tato odměna spočívá
v přežití, úspěchu a v účasti na Božím království. “Neboť mnozí jsou
pozváni, ale málokdo bude vybrán.”, zní Ježíšova slova z evangelia (Matouš
22: 14). Prostým jazykem shrnuje Malthusovu esej Felina, když Pennovi říká: “Pokud
by to tedy bohové považovali za chybu, vyšlo by to u soudu najevo. Pokud ne,
není nutné, abys pro sebe požadoval trest!”
A jsme zase zpátky u
symbolu draka dštícího oheň. Nové se rodí ze starého, a tedy i materialismus se
rodí z křesťanského náboženství. Slovo “pozvaný” je
totožné se slovem “povolaný” a současně také “vyvolený”
nebo “spravedlivý”. Vyjadřuje souvislost mezi předurčením a etikou. V
Malthusově populačním zákoně se tento vztah velice podobá teorii přírodního
výběru, neboť tam jsou také “vyvolení” (“zdatní”, “zvýhodnění”).
Navozuje se ‚dračí princip‘ - pojem spravedlnosti je nahrazen zdatností - jak v
Malthusově sociologické a silně nábožensky založené “eschatologii”, tak
v Darwinově “tezi zvýhodněných” v principu přírodního výběru – a
stejně tak i v dračí společnosti, v níž urození draci provádějí mezi
malými dráčaty výběr a v zájmu zdokonalení dračí rasy pojídají neduživé
jedince.
Británie viktoriánského
období (i současná) se vyznačovala výraznou církevní mocí. Protože členové
parlamentu museli skládat diskriminující přísahu věrnosti královně i
anglikánské církvi (jejíž obdobou je dračí církev s pastory), nemohli se
příslušníci římskokatolického vyznání a židé vůbec dostat do parlamentu. Jo
Waltonová mi ochotně sdělila, že právě tohle měla na mysli, když vytvořila
románové starověrce (pravověrce). Vnímala je jako obdobu katolíků,
nonkonformistů a židů. Víra starověrců se nejvíce blíží římskokatolickému
vyznání, ale sociálním postavením (popularitou mezi dělníky, snahou o reformu a
odporem proti utlačování) se spíše přibližují nonkonformistickému hnutí,
zatímco znevýhodněním před zákonem se zase podobají židům. A proč je
náboženství tak důležité? Kam se vlastně tímhle nesouvislým doslovem chci
dopracovat? A čím se vlastně anglikánská církev tolik lišila od ostatních (čím
se starověrci lišili od pastorů)?
Již v 18. století se
britští teologové snažili racionalisticky dokázat, že náboženství a rozum není
nutné oddělovat. Každý si jistě vzpomene na Janovo evangelium, v němž
Ježíš musí nevěřícího Tomáše vyzvat, aby si sáhl. Tomáš potřeboval hmatatelný
důkaz, teprve pak uvěřil. Ježíš pak řekl: “Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil
jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.” (Jan 20: 29). Britský
vědecký přístup znamenal zásadní převrat (dnes můžeme tyto myšlenky nejlépe
sledovat u amerického kreacionismu, kde jsou dovedeny do extrému –
kreacionismus se snaží vědecky, doslovně – a krkolomně - potvrdit všechny
biblické pasáže). Významným představitelem tehdejší anglikánské přírodní
teologie byl bezesporu reverend William Paley (1743-1801). Zajímavé je, že to
byl právě Paley, který se stal snad nejoblíbenějším autorem Charlese Darwina
(to je nepopíratelná historická skutečnost, doložená slovy samotného Charlese,
ale jen zřídka se o ní darwinologové zmiňují).
Ve svém “viktoriánském
románu” s draky navzájem se pojídajícími tak vlastně autorka vtipně
ztotožnila společenské zákony začínajícího kapitalismu s darwinistickými
zákonitostmi přírody. Ať už to bylo záměrem či ne, využitím draků a dračí rasy
se v románu vymezuje i konec nadvlády křesťanského světonázoru (kde had i
drak symbolizují Satana) a nástup moderní civilizace - symbolicky, úsměvně i
poněkud zlověstně. Dokud platila pravidla určovaná feudálním řádem a církví,
byla příroda plná kouzel (nadpřirozených bytostí) a důkazů o obratnosti a
laskavosti Stvořitele – přírodovědecké texty hýřily zbytečnými dovětky a
vsuvkami poukazujícími na Boží lásku, kterou ta či ona živočišná či rostlinná
struktura vyzařuje, ať už to dávalo smysl či ne. Dnes pravidla určuje
kapitalistický řád a materialistická filosofie - a přírodovědecké texty se opět
plní zbytečnými dovětky, tentokrát poukazujícími na boj o život či
nesmiřitelnou konkurenci – a opět je jedno, zda to dává smysl či ne. I
televiznímu divákovi je vytrvale představován obraz přírody se “zkrvavenými
zuby a pařáty”, v níž neustále probíhá “tvrdý konkurenční boj o přežití” –
a pokud tomu zrovna záběry neodpovídají, horlivě nás o tom přesvědčuje komentář…..
Je to proto, že věda a světonázor tvoří nerozlučnou dvojici, nikdy se od sebe
nechtějí lišit - princip zůstává stejný.
Proč tedy nezaměnit
lidstvo za dračí rasu? Drobné rozdíly potvrzují základní pravdilo. Draci
v románu ‚Draví a krvežízniví‘ požírají své zemřelé příbuzné a získávají
tím sílu i moc. Jenže jak autorka poznamenává, viktoriánci koneckonců draví
byli. Románová dračí společnost dokonce disponuje otroky. Na námitku, že
viktoriánská Anglie otroky neměla, Jo Waltonová suše odpovídá: “Měla. V Americe!”
***
Dodatek – tři vysvětlující poznámky ke
knize
1. Dračí tituly
(od nejnižších po nejvyšší)
1) současné světské
tituly v dračí společnosti
milostivá slečna,
milostivý (Respected)
slovutný, slovutný lord
(Dignified)
Její jasnost, Jeho
jasnost, jasný lord (Illustrious)
Její velebnost, Jeho
velebnost, velebný lord (Exalt, Exalted, Exalted Lord)
Její eminence, Jeho
eminence, eminence, eminentní lord (Eminent, Eminence)
vznešený, vznešená
(August,
2) zaniklé světské
tituly legendárních draků
Jeho ctihodnost
(Honorable)
Jeho výsost (Highness)
Jeho veličenstvo
(Majestic)
2. Dračí kalendář
Rok
je doba, za kterou dračí planeta jednou oběhne okolo slunce. Má deset měsíců,
což činí dvěstě dní. Každý měsíc má čtyři týdny, každý týden má pět dní. Dny
mají numerická jména – Prvoden, druhý den, třetí den, čtvrtý den, pátý den.
Církev stanovila, že Prvoden se píše s velkým písmenem a je zasvěcen
vyšším věcem, ostatní dny jsou pracovní.
měsíc
příchodu zimy (Freshwinter)
ledozima
(Icewinter)
třeskutá
zima (Deepwinter)
slábnoucí
zima (Softwinter)
měsíc
tání (Thaw)
měsíc
pučení (Budding)
měsíc
květů (Flowering)
zelené
léto (Greensummer)
vrcholné
léto (Highsummer)
měsíc
barvoměny listí, barvoměna (Leafturn)
3. Dračí morfologie a barvy
Draci Jo Waltonové jsou
velmi tencí a dlouzí, s dlouhým ocasem. Na hřbetě mají křídla. Chodit a
běhat mohou po všech čtyřech, anebo mohou kráčet vzpřímeně. Zaujímají-li
vzpřímený postoj, lze jejich přední končetiny chápat jako paže a ruce. Dračice
mají na rukou prsty (proto se dobře hodí pro práci písařek), zatímco draci na
nich mají pařáty.
Dračice mají
v mládí zlatou barvu. Ve chvíli, kdy se zasnoubí s drakem, jejich
barva se z hormonálních příčin mění na růžovou – a vyjadřuje naprostou
oddanost partnerovi. Jakmile začnou snášet vejce, růžová tmavne na červenou a
tato červeň je s věkem stále temnější. Pokud si nenajdou partnera a jsou
příliš staré na to, aby mohly mít potomstvo, zlatá barva šupin se mění
v ocelově šedou. Dračí samci mají barvu bronzovou či černou. Pokud má drak
či dračice barvu zelenou, vždy to signalizuje nemoc.
**