Clifford Simak - pár slov o
něm a o času
(ke stému výročí autorova narození)
Václav Petr
Vyšlo jako doslov ke knize: Simak, Clifford D. (2004): Zvláštní mise (transl.
from orig.: Special Deliverance, Ballantine Books,
Kritici a nakladatelé jsou často přesvědčeni
o tom, že čtenáře prostě táhnou akční "nové pecky" od
nových autorů. Jedna knihovnice v
Připomeňme si alespoň několik životopisných dat. Jeden z prvních velmistrů, držitel trojího Huga a řady dalších ocenění, americký spisovatel Clifford Donald Simak (3.8.1904 - 25.4.1988), se narodil jako syn Johna Lewise Simaka a Margaret (Wiseman) Simakové. Dědeček z matčiny strany, Ned Wiseman, bojoval v americké občanské válce a oženil se s budoucí Simakovou babičkou, Ellen Parkerovou. Dědeček z otcovy strany nebývá vůbec zmiňován, ale pro českého čtenáře je rozhodně zajímavý tím, že to byl český sedlák pocházející původně z malé vesnice u Prahy (mrzí mě to, ale víc se mi o něm nepodařilo zjistit!). Kromě narození byl nejvýznamnějším dnem v Cliffordově životě 13. duben 1929, kdy se oženil s Agnes Kuchenbergovou. Z jejich věrného celoživotního svazku (více než padesátiletého) vzešly dvě děti, syn Richard Scott, později chemický inženýr, a dcera Shelley Ellen, jež se stala časopiseckou redaktorkou.
Fanoušci ve Spojených státech si nejsou jisti, jak Simakovo (české jméno zní samozřejmě Šimák) vyslovovat. I když i u nás jsme víceméně přejali ruský vzor výslovnosti - "Sajmek" (v Rusku si, jen tak mimochodem, Simaka cení více než u nás a přeložili jej prakticky celého - svým způsobem dokonce překonali anglosaský svět, neboť vydali povídkovou sbírku obsahující sto Simakových povídek!), existují doklady o tom, že autor sám se představoval prostě "Sim'k" (takže ani populární herec Jonathan Frakes nebyl zcela přesný, když namluvil pět Simakových povídek a autora vyslovoval "Simik").
Když Clifford Simak obdržel titul velmistra science fiction v roce 1976, stal se historicky třetím velmistrem v pořadí. Předstihl jej jen Robert Heinlein (1974) a Jack Williamson (1975). Simaka uznávali jak kolegové-velmistři, kteří jej předběhli, tak i ti, kteří získali slávu až po něm. Isaac Asimov se nikdy netajil obdivem ke způsobu, jakým Simak psal především povídky. Snažil se napodobovat Simakovu geniální jednoduchost, přímočarost a naprostou srozumitelnost. Robert Heinlein dokonce kladl rovnítko mezi četbou science-fiction a četbou Simaka. Poul Anderson o Simakovi napsal: "... psal tak dlouho a vždy tak dobře, až se nám jeho dokonalost stala samozřejmostí, stejně jako sluneční svit chápeme jako samozřejmost, dokud neoslepneme..." Simak byl vskutku výjimečnou osobností. Z jeho kolegů - spisovatelů science fiction - nenajdeme ani jediného, jenž by si jej nevážil jako člověka. Simaka uznávali pro lidskost v osobním životě, tak pro lidskost vyzařující z jeho románů a povídek. James Gunn to vyjádřil takto: "Bez Simaka by science fiction ztratila svoji nejhumánnější součást, svého nejlidštějšího propagátora moudrosti obyčejného člověka a hodnot života prožívaného v úzkém sepjetí se zemí."
Jack Williamson po Simakově smrti mimo jiné říká: "Dobrá fantasy - včetně science fiction - vychází ze známého a míří k novému. Cliff Simak byl mistrem svého řemesla. Znal svůj venkovský Středozápad a miloval ho. Jeho nové dosahovalo až k samotným hranicím prostoru a času, nikdy však nepřekročilo hranici reality. Dokonce i jeho mimozemšťané mají vždy alespoň polovinu lidské dimenze, což je činí věrohodnými. Miloval jsem ho, stejně jako ho milovalo mnoho jiných, pro jeho neutuchající vřelost a důvtip, který byl pronikavý, ale nikdy nelidský. Často jsem se s ním vídal v té bolestivé době po smrti jeho ženy. .."
Simak proslul jako tzv. "pastoralista", psal o
obyčejných lidech a děj zasazoval často na poklidný venkov a do slunného
podzimu. Sám nostalgicky vzpomínal na Ameriku, po níž
se prohánělo kromě koní jen pár automobilů. Cizí planety nalezneme spíš v
menšině jeho
Simak sám se nejraději rekreoval při rybaření (preferoval pasívní formu - ležel v loďce a čekal, až k němu ryby připlavou) a jako koníčky si oblíbil filatelii (svou sbírku známek však neudržoval v systematickém pořádku), hru v šachy (podle vlastních slov hrál průměrně) a pěstování růží (s mizernými výsledky). Napsal však 29 sci-fi románů a 129 sci-fi povídek (včetně dlouhých povídek a novel). Často se mylně udává, že povídek bylo více než 200, to však jen omylem (existuje ovšem i několik válečných, detektivních a westernových povídek, které v oněch 129 započítány nejsou). Z povídek vzniklo nejméně 18 sbírek v původním jazyce. Bohužel, jak už tomu bývá, některé povídky se ve sbírkách neustále opakují, zatímco jiné upadají v zapomnění, a to je velká škoda, protože Simak věnoval povídkám mimořádnou pozornost - krátký rozsah mu dovoloval "cizelovat je jako drahokamy". Simak napsal i několik knih literatury faktu, v nichž se obrážejí jeho hlubší znalosti vesmíru, geologické minulosti Země a paleontologie. Znalosti pravěkých zvířat několikrát nenásilně zužitkoval i ve svých fikcích, nejlépe v románu "Mastodonia"(34), novele "Dům U alky"(32) a v dlouhé povídce "Cosi v kameni"(23). V žánru "time safari" neexistuje tak strhující a zároveň tak fundovaný popis skolení tyrannosaura, s jakým se setkáme právě v "Mastodonii"(34) (a to teď opravdu netvrdím jen jako čtenář sci-fi a Simakův fanoušek, ale i jako vystudovaný paleontolog).
Simakův spisovatelský styl se podle jeho
vlastních slov definitivně ustanovil před padesátkou, a to v geniálním a určitě i nejznámějším románu "Město"(7), za nějž získal International Fantasy Award v roce
1953. Najdeme v něm již i onu nezaměnitelnou simakovskou poetiku i pozoruhodný
myšlenkový systém - na obojím již téměř nebylo co
zlepšovat. V mnoha románech i povídkách se Simak neustále
vrací k místům spojeným s jeho rodiči i prarodiči, s narozením, dětstvím,
rodinou i zaměstnáním, protože je dobře znal. Jen namátkou, ve
Wisconsinu leží Grant County, v něm Patch Grove, od něho severně Military
Ridge, jenž vede na Sentinel Ridge a severně od posledně jmenovaného hřbetu je
studna vyhloubená dědečkem Nedem Wisemanem - studna odpovídající studni v jeho
klasické, hororově laděné povídce "Pískající
studna"(36). Clifford sám se narodil v malém
městečku
Mimořádné množství nejúspěšnějších románů i
povídek Simak zasadil do prostředí slunné podzimní přírody. Vrcholné vyznání
podzimu najdeme kupříkladu v barvitém filosofickém románu "Projekt Papež"(37), v němž se
hrdina Jason Tennyson během výzkumu prováděného Vatikánem 17 přenáší z planety
'Na konci ničeho' do barvité podzimní přírody a okamžitě je přesvědčen o tom,
že nalezl své skutečné, osobní Nebe. S něčím podobným se
setkáváme i v povídce "Podzimní země"(25).
Simak pracoval, zemřel a je pohřben v
Román "Zvláštní mise"(38) jsme vybrali jako vzpomínku na počest stého výročí autorova narození. Českému čtenáři
tím poprvé představujeme Simakovu pozdní tvorbu (když autorovi táhlo na
osmdesát) a čtenář v něm nalezne v kostce věčná "simakovská" témata -
zájem o osud lidstva, otázky víry a vědy, paralelní světy, tajemství času, úděl
člověka v rámci Galaxie - a setká se v něm i s autorovou celoživotní nedůvěrou
v církev (Clifforda velmi pobouřilo, když o něm jeden kritik napsal, že uvedl
náboženství do science fiction, neboť vždy zdůrazňoval, že jakékoli víře by
mělo předcházet skutečné poznání). Román upomíná čímsi těžko postižitelným na "Canterburské
povídky" Geoffreye Chaucera (vzpomeňme si, že když Chaucer r. 1400
zemřel, jeho dnes proslulé Canterbury
Tales vlastně nebyly dokončené), v němž poutníci, také vyhraněné postavy,
cestují ke hrobu sv. Tomáše Akvinského do
Vždy pozitivní a optimistický Simak se domníval, že inteligence a věda jsou jedinou nadějí lidstva. Ve svých románech a povídkách však bědoval nad současným stavem technologie, a tak jej někteří kritici neoprávněně považovali za odpůrce technologie samotné. Simak ovšem spatřoval naději ve smysluplné technologii, která by člověku pomohla a nezahubila by jej. V jeho románech a povídkách se běžně setkáváme s roboty - mnohdy mnohem lidštějšími než jejich tvůrci. V jednom ze svých vrcholných románů, "Projekt Papež"(37), a v povídce hraničící s filosofickým esejem, "Kosmický Van Gogh"(10), se Simak hluboce zamyslel nad smyslem náboženství a snad nejnázorněji vysvětlil vlastní vizi vědeckého rozvoje - vizi vědy zbavené ortodoxní sofistikovanosti a nelidskosti, vědy osvobozené od nabubřelosti, s níž šmahem popírá všechno, co se jí zrovna nehodí do stávajících přihrádek. Hlavní postavou Zvláštní mise je profesor Edward Lansing, jenž, podobně jako Frederick Gray z povídky "Domov příští generace"(17), dostává novou příležitost - příležitost budovat vědecké poznání, jež bude smysluplné a využitelné i v rámci Galaxie. Simak se tím své zálibě v postavách z řad prostých lidí nezpronevěřil. Jeho Lansing není nabubřelý "sofistikovaný" vědec, ale obyčejný člověk s citem - lidský, a proto i správně se rozhodující.
Simak proslul nejen krásným líčením poklidné podzimní přírody a sepjetí prostého člověka s půdou, ale též vytvářením zvláštní atmosféry spočívající v naprosto osobitém a neopakovatelném prolínání fantasy a science fiction - nikomu jinému se to tak nepodařilo. Přes autorovo zdůrazňování zdravého selského rozumu se proto v jeho dílech pokaždé setkáme s něčím silnějším. Simak nám vždy předvede něco, co si zdánlivě nese kýčovité prvky a přitom to nepůsobí uměle - jako by to pramenilo z hlubin lidského nevědomí (použijeme-li terminologii analytické psychologie). Nejinak je tomu ve Zvláštní misi. Když např. profesor Lansing hledá Mary, rozdělá oheň uprostřed náměstí - velmi působivý symbol bytostného Já - anebo když se na závěr setká s tajemnou čtveřicí se shodnými tvářemi v podobě lebky, opět tu bije do očí paralela s jungovskou kvaternitou a dovršením individuačního procesu. Odkud autor čerpal inspiraci, to se dnes můžeme jen dohadovat. Možná tu však o žádný paradox v tvorbě nejde - nejzáhadnější věci bývají často právě ty nejprostší. A více prozrazovat nebudu - pokud čtenář čte doslov jako první, bylo by to ode mne nefér, a pokud ho čte až na závěr, bylo by to zbytečné.
Charakteristické myšlenky o povaze času v díle
Clifforda D. Simaka
ve srovnání s ostatní
science-fiction
Simak se nezaměřoval pouze na pastorální způsob života v úzkém kontaktu s přírodou a na základní otázky člověčenství. Neméně jej fascinovalo tajemství času a stal se přinejmenším jedním z hrstky autorů, kteří dokázali přitáhnout čtenáře povídkou o cestování v čase i v 70tých a 80tých letech 20. století, kdy už původní vlna nadšení pro stroje času opadla. Nejzajímavější na tom je ovšem fakt, že Simak své soupeře na literárním poli nepředčil ve vymýšlení spletitých časových smyček a rafinovaných příběhů. Krkolomné časové hlavolamy nepoužíval téměř ze zásady. Jeho krédem bylo napsat co nejprostší příběh tak, aby zapůsobil co nejsilněji a nejpřesvědčivěji právě svou poetikou. Původně začal se stroji času ve Wellsově stylu - skvělými povídkami "Svět rudého slunce"(1) a "Očista slunečními skvrnami"(3). I na těchto prvotinách je patrné, že si budoucí úspěšný autor zvolí cestu, na níž mu bude dobrodružství druhotné a přední místo zaujme atmosféra a myšlenka. Pokusím se zde Simakovy myšlenky o čase shrnout (citovat budu jen díla, jež jsem opravdu četl, a to ještě ne všechna).
1. Nemožnost cestování časem a neoddělitelné propojení času, prostoru a života - Jak je dobře známo, našli bychom mnoho spisovatelů science fiction, kteří o cestování v čase psali, ale nevěřili v ně. Simak vkládá dokonce pochybnosti i do úst jednotlivých hrdinů románu, jenž je celý o cestování v čase(34). Nakonec i časté Simakovo cestování do paralelních světů (viz níže) je založeno na myšlence, že časem se cestovat nedá. Simak vyjádřil ve svém skvělém románu o nesmrtelnosti, "Proč je povolávat zpět z nebe?"(21) pozoruhodnou myšlenku - fenomén života, času a prostoru tvoří nedělitelnou jednotu, a proto se cestování časem nemůže uskutečnit. V románu se ukáže, že život a smrt jsou si k sobě navzájem jako hmota a energie, aneb stejně jako existuje zákon zachování hmoty, existuje i "zákon zachování života". Život potrvá navždy, nikdy nebude zničen (stejně jako energie), je tedy věčný jako prostor a čas, jež jsou s ním propojeny.
2. Čas jako psychický či psycho-biologický fenomén - Pokud se vrátíme do historie science fiction, jeden z prvních náznaků psychického charakteru času nalezneme v krátkém fiktivním eseji francouzského absurdního dramatika, prozaika a básníka Alfreda Jarryho, "Jak zkonstruovat stroj času"(VIII). Je to jakýsi "sci-fi esej" objevující se šest let po historickém Wellsově díle "Stroj času"(IV). Pojednává o tom, jak zkonstruovat stroj času a je samostatnou částí Jarryho cyklu o 'patafyzice ('pataphysique). Jarry výslovně v poslední větě říká: "Trvání je transformací následnosti v reverzi, jinými slovy: počátkem paměti.." I Simak chápal čas jako cosi úzce spojeného s myslí. Ve své první práci o paralelních světech, v povídce "Ezop"(4), se zaměřuje na úzké propojení času, paralelních světů a mysli. Psi vědí, že kdyby cestovali po časové linii zpět, nenalezli by minulost, ale jiný svět. To proto, že žádná vteřina "neuplynula", nýbrž že vždy zůstala táž, uzavřená pevnou "závorou" ve svém vlastním časovém segmentu. Pokud byli psi vůbec schopni přirovnat čas k proudu, pak spíš k ztuhlému proudu, na němž jsou nehybně upevněny roztodivné paralelní světy. Robot Jenkins v povídce využije svého nového těla a pomocí mysli provede přesun do paralelního světa skřítků. Prakticky ve všech Simakových románech je čas, cestování v čase, teleportace na vzdálená místa ve vesmíru či přenos do paralelních světů záležitostí mysli. Jedním z prvních příkladů je jeho klasický román "Předivo času"(6) - pravděpodobně nejpůvabnější sci-fi román o osudu a cestování v čase, jaký byl kdy napsán. I když zde Simak používá wellsovské rekvizity v podobě strojů času, samotný fenomén času chápe jako psychický, se sídlem v mozku (jeho stroj času je vybaven "časovým mozkem"). Dokonce i roboti z úspěšného románu "Projekt Papež"(37) využívali "myšlenkové koráby", jejichž prostřednictvím pronikali časem dopředu, dozadu i do stran (a dokonce i mimo čas a prostor). Nutno říci, že nebylo mnoho autorů, kteří by k času přistupovali jako Simak. Za zmínku asi stojí povídka britského autora Briana Aldisse "Muž svého času"(XXVI), v níž autor chápe čas jako "psycho-fyzický" fenomén. V duchu Simakovy povídky "Ezop"(4) se nese i chápání času ve vynikajícím Simakově románu "Prstenec kolem slunce"(8). Robot Ezechiáš v něm vysvětluje, že čas neexistuje, anebo alespoň ne čas ve smyslu nepřetržitého časového proudu. Tvrdí, že vteřina neplyne, nýbrž že je uzavřena ve svém vlastním časovém segmentu, takže každý paralelní svět je jaksi "zapouzdřen" ve svém "časovém momentu". Tak jako existuje pět smyslů: zrak, sluch, čich, chuť a hmat, může existovat i psychický smysl pro čas umožňující přenos do paralelních světů. I transport mezi hvězdami a planetami ve vesmíru se v Simakových románech může dít čistě psychickými schopnostmi zvlášť nadaného člověka. Tak je tomu i v Simakově nebývale akčním románu "Čas je ta nejjednodušší věc"(14), v němž ony zvláštní schopnosti měla na svědomí mysl podivného mimozemšťana. V pozdějším, poeticky laděném a vskutku geniálním románu "Volba bohů"(26), přenechal Simak myslí podmíněné paranormální nadání pro cestování mezi hvězdami samotným lidem (a robot Ezechiáš je tu zase, jenže ho zajímá především náboženství). I "Projekt Papež"(37) se těmito schopnostmi zabývá, a to ještě důkladněji. Z jednoho světa do druhého se dovedl přenést ovšem i skvělý mimozemšťan Pes z klasického románu "Chodili jako lidé"(15). I v dalším Simakově románu, "Mastodonia"(34), je úspěch cestování v čase závislý na stavu mysli. Mimozemský časový inženýr Kočičí Tvář (v originále."Catface" - proto Britská verze románu "Catface") konstruuje časové cesty ("time roads") do minulosti pomocí znalostí časových rovnic, jež je ovšem nejprve zapotřebí pochopit. V posledním Simakově románu, "Hlavní trať věčnosti"(39), nacházíme kromě klasických strojů času i nadaného člověka, jenž se ve vypjatých situacích dovede přemístit nejen časem, ale též do jakéhosi podivného jiného světa, jehož jméno je totožné s názvem románu samotného - Hlavní trať věčnosti.
3. Filosofie neexistence času, vesmír bez času - Už v jedné z prvotin, románu "Kosmičtí inženýři"(2), si Simak představoval pátou dimenzi jako věčnost - jako něco, co tvoří jednotu, je vším a ničím zároveň, místem, kde se nikdy nic neudálo a kde se v jistém smyslu stalo současně všechno, jako začátek a konec všech věcí, bez času a prostoru. Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na povídku Jorge Luis Borgese "Funes, muž se zázračnou pamětí"(XVII), kde je myšlenka bezčasovosti podána bez použití slova "čas", a to např. v pasáži, kde si Ireneo Funes nemůže vysvětlit, jak může být pes ve tři čtrnáct, viděný ze strany, totožný se psem ve tři patnáct, viděným zepředu - Ireneo je překvapen i vlastní tváří v zrcadle či svýma rukama pokaždé, když je uvidí. Samozřejmě, Jorge Luis Borges dokonale zpochybnil čas v brilantním filosofickém eseji "Nové zpochybnění času"(XIX). Podle Borgese je čas klam, protože rozdílnost a neodlučitelnost jednoho okamžiku příslušejícího k údajné minulosti od druhého okamžiku, jenž se pojí s údajnou přítomností, je dostatečná k zpochybnění časové následnosti. V již zmiňované povídce "Ezop"(4) však Simak nezůstal pozadu. Ichabod tam říká, že naše chápání času je mylné a i když si myslíme, že uplynula další vteřina, další minuta, další hodina, další den, neuplynuly nikdy, protože byly stále stejné. Minulost neexistovala, vždy byla jen přítomnost, se kterou jsme se pohybovali vpřed i my. V románu "Prstenec kolem slunce"(8) říká robot Ezechiáš velmi zřetelně, že žádný čas neexistuje, jen světy bez konce ("worlds without end"), kde je pro všechny místa dost ("room enough"). Mimochodem, i nedávno zesnulý fyzik a sci-fi autor, Fred Hoyle, nabízí geniální možnost vesmíru bez času, a to v románu "Prvního října bude příliš pozdě!"(XXVIII). V Simakově románu "Shakespearova planeta"(31) si mnich stěžuje: "...Čas je naprostou záhadou. Nemůžeme si být jisti jeho skutečností. Nemáme se čeho chytit, abychom ho mohli prozkoumat. " a i hlavní postava, Horton: "Čas je pro nás dosud velkým tajemstvím. Není ničím víc než koncepcí, nevíme ani, zda vůbec existuje..." V oceněném románu "Dědictví hvězd"(33) Simak naznačuje, že by prostor i čas mohly být iluzí. O rok později nabízí podobnou myšlenku i významný současný britský autor Ian Watson v románu "Účastníci zázraku"(XXXII). Šejk Muradi se v něm posmívá: "... v jakém smyslu je to naše století? Můžeme vlastnit čas? Můžeme stvořit čas?" - "Boží století je to," souhlasil jeden ze starších. - "Bůh znovuvytváří svět v každém okamžiku," přisvědčil jiný. - "Je čas reálný? Podej mi ho trochu! ... "
4. Paralelní světy ve vesmíru bez času - Jorge Luis Borges sice naznačuje paralelní vesmíry v bezčasové realitě v povídce "Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují"(XV), ale prvenství zřejmě náleží již dvakrát zmíněné Simakově povídce "Ezop"(4). Jošua prohlašuje, že kdybychom cestovali po časové linii zpět, nenalezli bychom minulost, ale jiný svět, jiný segment vědomí! Země by byla stejná, anebo skoro stejná, stejné stromy, stejné řeky, stejné kopce, nebyl by to však svět, který jsme znali, ale svět, který žil jiný život a vyvíjel se jinak. V důsledku měl každý svět pro Jošuu svou vlastní vteřinu, jež se neustále pohybovala vpřed se světem a nikdy tedy nemohla uplynout. V Simakově románu "Prstenec kolem slunce"(8) se podobně vysvětluje neexistence času na podkladě neexistence toku času. Pokud se zmiňuje čas, popisuje se opět obrazně jako vteřiny (protože vteřina jako míra času také neexistuje) tvořící oddělené segmenty jeden za druhým v nekonečném prstenci paralelních světů kolem slunce (odtud název románu).
5. Alternativní historie - Literatury na toto téma je v moderní science fiction nepřeberné množství, ale nelze říci, že by právě alternativní historie Simaka nějak zvlášť zaujaly. Nikdy nenapsal knihu či povídku srovnatelnou s klasickými díly typu "Bring the Jubilee" Warda Moora (1953), kde Jih vyhrál válku proti Severu, anebo jako Dickův "Muž z Vysokého zámku"(XXIII), v němž Spojenci prohráli válku s Německem a Japonskem. Simak se však tomuto žánru vzdáleně přiblížil právě v románu "Zvláštní mise"(38). Jediná Simakova novela, kterou bychom sem zařadit mohli, jsou "Světy bez konce"(11), v níž se sice jedná o alternativní historie, ale ty se odehrávají prostě ve snech.
6. Neskutečnost paralelních realit - Zvlášť tuto kategorii musíme vytvořit z jednoho zásadního důvodu - díky svému založení do ní Simak se svými díly nepatřil. Určitě by se sem daly zařadit obě Carrollovy knížky o Alence: "Alenčina dobrodružství v říši divů" (I) a "Alenčina dobrodružství za zrcadlem"(II). Z jiné kategorie by sem nepochybně patřil Philip K. Dick, a to téměř se všemi svými díly o paralelních světech, např. románem "Tři stigmata Palmera Eldritche"(XXV) či povídkou "Zapamatujeme si to za vás se slevou"(XXVII). Základní rozdíl od Simakova přístupu je ten, že Dickovi hrdinové si opravdu nebývají jistí, co je skutečné. Dokonce i v tak jasně kategorizovatelném Dickově románu jakým je "Muž z Vysokého zámku"(XXIII) - zmínili jsme ho před chvilkou jako typický příklad alternativní historie - si pan Tagomi není jistý (spíš svět, kde Spojenci vyhráli, působí neskutečně!). Z metafyzického hlediska by stála za zmínku desetidílná rytířská sága Rogera Zelaznyho o Amber, hlavně jejích prvních pět dílů - "Corwinovy Kroniky"(XXIX). Amber je jediný skutečný svět podobající se Platónovu světu idejí, jež jsou věčné, transcendentální, mimo čas a prostor. Všechny ostatní světy tvoří soustavu paralelních alternativ a každý z nich je jen odleskem Amberu, stínem (opět z Platónovy alegorie o jeskyni), jenž je děním v Amberu ovlivňován. Nejdokonalejší ukázku paralelních realit asi vytvořila Ursula K Le Guinová v románu "Smrtonosné sny"(XXX). Jako přirovnání autorce posloužil jeden ze zakladatelů taoismu, Čuang-c' (anglický název knihy je rovněž inspirován z díla tohoto autora), jenž si jednou po probuzení nebyl jist, zda je člověkem, jemuž se zdálo, že je motýlem, anebo zda je motýlem, jemuž se zdá, že je člověkem. Těmito problémy se pozitivní Simak prostě nezabýval.
7. Normální paralelní světy a teorie mnoha světů, větvení času do paralelních světů - Tuto kategorii založil klasik science fiction, Murray Leinster, v povídce "Schovávaná v čase"(XII), která obsahuje i prvky alternativních historií - v některých vedlejších časových proudech některá města nebyla nikdy postavena atd. Vytvoření vedlejších časových proudů se v povídce klade za vinu mimořádným geologickým "oscilacím" Země. Murray Leinster ovlivnil nepřehlednou řadu autorů, velmi silně např. Isaaca Asimova - viz Asimovův. známý román "Konec věčnosti"(XXI) či jeho povídku "Living Space" (1956) aj. Úspěšně v tom pak pokračoval Jack Williamson s románem "Legie času"(XIV), jenž bývá často (a mylně) označován za první koncepci větvících se paralelních světů v science fiction. Simak v románu "Kosmičtí inženýři"(2), předznamenává vědeckou teorii mnoha světů, která se dostavila až v podobě disertační práce Everetta III v roce 1957 - můžeme žasnout, jaký získali autoři science fiction předstih! Simak, přesně jako by četl kapitolu z nějaké budoucí učebnice kvantové mechaniky, zde mluví o nekonečném množství pravděpodobností, všech skutečných, které mají nárok na existenci už ze samotného faktu, že jsou pravděpodobné. Tlak a podmínky okolností vybírají jednu z pravděpodobností a mění ji ve skutečnost, jenže i ty ostatní jsou reálné, i když je nemůžeme spatřit. Zde musíme opakovaně zmínit Jorge Luis Borgese v povídce "Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují"(XV), jež rovněž výrazně předcházela vědeckou práci Everetta III.. Simak se k tématu paralelních světů vracel, např. v již jednou zmíněném románu "Všeliké tělo jest tráva"(20), ve vynikající novele "Dům U alky"(32) či v neobyčejně barvitém románu "Panenka osudu"(24) a znovu v románu "Zvláštní mise"(38). Simak samozřejmě nebyl osamocen. Paralelními světy se zabývalo a zabývá opravdu hodně sci-fi autorů, jmenujme alespoň Fritze Leibera v románu "Velký čas"(XXII), Roberta Heinleina v románu "Číslo bestie"(XXXIII), George Aleca Effingera v povídce "Schrödingerova kočička"(XXXIV), Jamesa P. Hogana, obráceného na "víru" kvantovým fyzikem Davidem Deutschem, v románu "Cesty jinam"(XXXVI) atd. Zajímavé je, že všichni tito a další autoři se dočkali zadostiučinění, a to po novodobých pokusech a objevech vědců, zvláště kolem roku 1998 - vývoj kvantové mechaniky se změnil a odvrátil většinu fyziků od původně neotřesitelné pozice tzv. kodaňské interpretace kvantové mechaniky (reprezentované autoritou Nielse Bohra) k teorii mnoha světů Everetta III, jež byla do té doby zmiňována jen okrajově a nesla si nálepku "bizarní". Dnes je v kvantové mechanice vůdčí koncepcí!
8. Zvláštní paralelní světy či snad přesněji - "jiné světy" - Simak do "jiných světů" zabrousil rovněž. Než se zmíníme o některých jeho představách, připomeňme si z historie proslulá Carrollova "Alenčina dobrodružství v říši divů"(I) a "Alenčina dobrodružství za zrcadlem"(II) a podivné světy, jež Alenka navštívila. Nelze též nepřipomenout dílo skotského spisovatele George MacDonalda "Lilith"(VI). V něm popsaný "jiný" svět za zrcadlem vyjadřuje křesťansko-mystické přesvědčení autora. Otec science-fiction, H.G. Wells, přichází hned po MacDonaldovi - nejprve s pochmurným záhrobním světem v povídce "Příběh Gottfrieda Plattnera"(VII) a pak s krásným pohádkovým světem v povídce "Dveře ve zdi"(X). Bylo by nemístným zjednodušením tvrdit, že se u Wellse jednalo o doznívání mystiky éry odcházející, anebo o předjímání paralelních světů budoucnosti, protože sci-fi, alespoň v jistém smyslu, je určitou formou mystiky, jež člověka vlastně nikdy zcela neopustila a opustit asi nemůže. Simakova povídka "Podzimní země"(25) je proto nepochybně nejkrásnějším drahokamem z "jiného" světa, jaký kdy v moderní sci-fi vykrystalizoval. I kritika si ho okamžitě povšimla a nominovala na Huga i do Locusu v roce 1972 (skončila třetí a pátá - přes své hodnoty a krásu). Další půvabný "jiný" svět zpodobnil Simak v románu "Hlavní trať věčnosti"(39). Podobného typu je svět v Bissonově povídce "Zatáčka mrtvého muže"(XXXV), abychom zmínili i některého současného autora.
9. Nesmrtelnost
- Lidskost, roboti a nesmrtelnost - tři témata, která spojují Simaka s
otcem české science fiction, spisovatelem Karlem Čapkem. Vzpomeňme si, že Karel
Čapek slovo "robot" jen tak vymyslel ve své
hře "R.U.R." a že dnes už
roboti dávno zdomácněli ve všech jazycích světa. Samozřejmě, mluvíme-li o
nesmrtelnosti, nelze neupozornit na světově neméně
proslulou divadelní hru Karla Čapka, "Věc
Makropulos"(XI). Simak se nesmrtelností a
dlouhověkostí zabýval často. Jmenujme alespoň
nejdůležitější povídky a romány - u nás známou dlouhou povídku "Ztracená věčnost"(5) a slavný román
"Přestupní stanice"(16).
Jedním z nejlepších
10. Zpomalení či zastavení času - Český čtenář zná dobře Wellsovu povídku "Superstimulátor"(IX) o látce zrychlující všechny životní funkce vynálezce a jeho přítele. Ze zrychlení subjektivního života jednotlivce ovšem plyne neuvěřitelné zpomalení času ve vnějším světě - vzniká analogie "spícího království" pohádky o Šípkové Růžence. Požitím zvláštní látky se zabývá i Clark Ashton Smith v povídce "Plutóniová droga"(XIII). Jeho pokusná osoba vidí podivný svět "zkamenělé" přítomnosti zároveň s nejbližší minulostí a budoucností. Ze Simakových předchůdců stojí za zmínku i Jorge Luis Borges, jenž si se zastavením času pohrál v povídce "Tajný zázrak"(XVIII). Simak použil efekt superstimulátoru v románu "Čas je ta nejjednodušší věc"(14). V jiném svém románu, "Vlkodlačí princip"(22), se zmiňuje o tenkém materiálu mimozemské černé věže, jejíž neutrony jsou nahloučeny tak blízko sebe, že získávají vlastnosti kovu. Tajemná síla držící je u sebe je silou, jež vyrvala čas z normálního chodu. Vznikl tak čas snažící se najít své pevné místo v minulosti i budoucnosti - snažící se dojít nedosažitelnému cíli. Odtud pak i Simakova myšlenka bytostí "zamrzlých" či "konzervovaných" v čase a čekajících na svůj den vrácení do normálního času, jako např. bytost v krychli z románu "Shakespearova planeta"(31).
11. Vnímání prehistorických dějů v přítomnosti - Simak popsal vnímání dávných dějů, včetně pozorování dinosauřích stád, ve skvělé novele "Cosi v kameni"(23), která se zabývá i nesmrtelností. V hororově laděné dlouhé povídce "Pískající studna"(36) se hrdina dokonce setká s bohy dinosaurů!
12. Klasický typ cestování v čase - Dílo českého spisovatele a básníka Svatopluka Čecha (1846-1908) "Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století" (1889) je možná prvním románem s typickou zápletkou známou z pozdějších sci-fi románů. Zápletka posloužila ostré kritice morálního úpadku českého člověka 19. století v kontrastu se slavnou hrdinskou historií. Ve světě mnohem známější román, "Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše"(III) Marka Twaina, vyšel ve stejném roce jako román českého autora a je zajímavé, že i zápletka a smysl obou románů se podobaly - kritika společnosti 19. století. A Herbert George Wells? Jeho geniální krátký román "Stroj času"(IV) zná dnes každý fanoušek sci-fi. Již jsme se zmínili, že Simak na Wellse navázal svou první publikovanou povídkou "Svět rudého slunce"(1) a pak povídkou "Očista slunečními skvrnami"(3). Ve slavném románu "Předivo času"(6) Simak použil poměrně promyšlenou časovou smyčku, tedy něco, co např. mistrovsky předvedl Robert Heinlein v povídce "Sám sobě v patách"(XVI). Simakova krátká povídka "Malá lovná zvěř"(19) nás zavede opět mezi dinosaury a svým černým humorem nám připomene povídky typu "Burácení hromu"(XX) od Raye Bradburyho. V povídce "Přes řeku a skrz lesy"(18) však již bezpečně poznáme velkého pastoralistu. Klasickým cestováním v čase se Simak zaobíral i v novele "Válec mezi břízami"(29), novele "Fotografie bitvy u Marathonu"(30) a v posledním svém románu "Hlavní trať věčnosti"(39).
13. Relativita
času a prostoru - Do této kategorie bych zařadil Carrollova "Alenčina dobrodružství v říši divů"(I),
v níž jsou normální zákony času a prostoru půvabně popřeny na
příkladu zvětšující se, zmenšující se či protahující se Alenky. I v knize "Alenčina
dobrodružství za zrcadlem"(II) se setkáváme s relativitou - např.
paradox s pohybem Červené královny. Wells popsal
zajímavý prostorový paradox v povídce "Pozoruhodný
případ Davidsonových očí" (V). A nepochybně každý zná klasický případ
einsteinovské relativity z populárního románu Pierra Boullea "Planeta opic"(XXIV), v němž na Zemi uplyne čas nepoměrně rychleji než na kosmické
14. Hvězdné brány spojující odlehlé části vesmíru - Modernímu, relativisticky smýšlejícímu čtenáři vyhovují hvězdné brány ("star gates") obvykle lépe než paralelní světy. Simak však ani tady nezůstal pozadu. Hned dvě Simakova díla na téma hvězdných bran získala ocenění nejvyšší. Simakova dlouhá skvělá povídka "Velký přední dvorek"(13) a neméně slavný román "Přestupní stanice"(16). S oběma se český čtenář již setkal. Nebezpeční mimozemšťané, kteří chtěli koupit Zemi, ze Simakova klasického románu "Chodili jako lidé"(15), rovněž využívali jakýsi druh hvězdné brány. A půvabně poetický, filosofický a barvitý román "Shakespearova planeta"(31) jsme již zmiňovali (hvězdnou bránu sice obsahoval, ale Huga nezískal a u nás zatím není znám). O přímém přenosu člověka na jinou planetu Simak hovoří i ve zmiňované povídce "Kosmický Van Gogh"(10), kde pro něj dokonce použil vymyšlený termín "polting" (podle vědecky objeveného "principu poltergeista" zbaveného metafyzického nádechu). I aparatura ve "Zvláštní misi"(38) funguje na stejném principu, i když se o typickou hvězdnou bránu nejedná.
15. Povídka téměř o synchronicitách - Předpředposlední téma, které mě v souvislosti se Simakem a časem napadá, se zřejmě týká jen povídky "Škarohlíd"(9). Může totiž připomínat literární dílo postmoderny o jungovských synchronicitách, ale rozuzlení nenechá nikoho na pochybách, že náleží pozitivní moderní době - ukáže se, že za synchronními událostmi a zpětnou úpravou minulosti je zase jen nějaký podivuhodný mimozemšťan...
16. Předvídání budoucnosti - Předposlední téma je nepochybně reprezentováno známou krátkou povídkou "Krajina zatracení"(12), v níž lidé získali schopnost předvídat budoucnost a dokázali tak předejít veškerým válkám - ovšem za jistou cenu.
17. Magie
okamžiku - Možná to nejdůležitější jsem ponechal na
konec. Simak vynikl jako mistr jedinečnosti okamžiků pohody a
prosluněné podzimní přírody - takříkajíc okamžiků čiré krásy, a to je nejspíš
nejzávažnější důvod, proč ho jeho fanoušci milují. To činí jeho romány a
povídky nesmrtelnými (řekněme, že na rozdíl od
pomíjivých
Simakova díla citovaná v tomto doslovu
(seřazená podle roku vydání a s poznámkou, zda vyšla či
nevyšla česky)
1. "Svět
rudého slunce" ("The
World of the Red Sun", původně ve Wonder
Stories, prosinec 1931) - povídka, později přetištěná v antologii sebrané
Isaacem Asimovem "Before the Golden
Age", 1974, česky vyšla v téže antologii - "Na úsvitu zlatého věku".
2. "Kosmičtí
inženýři" ("Cosmic
Engineers", nejprve časopisecky v Campbellově Astounding, únor, březen a duben
3. "Očista
slunečními skvrnami" ("Sunspot
Purge", v Campbellově Astounding,
listopad 1940) - povídka, česky nevyšlo.
4. "Ezop"
("Aesop", Astounding, prosinec 1947) později jako
sedmé zastavení v románu "Město"(39)
5. "Ztracená
věčnost" ("Eternity
Lost", poprvé v Campbellově Astounding,
červenec 1949) - česky vyšlo v dnes již klasické antologii Labyrint, SNKLU 1963.
6. "Předivo
času" ("Time and Again",
nejprve časopisecky ve třech částech jako "Time Quarry" v Galaxy
- říjen, listopad, prosinec 1950, pak jako román Simon & Schuster 1951) -
román, česky připravuje Trifid.
7. "Město"
("City", Gnome 1952) -
česky vyšel tento román (či soubor navazujících povídek) nejprve jako "Když ještě žili lidé" v historickém
překladu Václava Kajdoše, Orbis 1970 (edice Kobra).
8. "Prstenec
kolem slunce" ("Ring Around the Sun", nejprve časopisecky v Galaxy, prosinec 1952, leden a únor
1953, pak jako román Simon & Schuster 1953) - román, česky Laser 1995.
9. "Škarohlíd"
("Worrywart", poprvé v Galaxy, září 1953) - povídka, česky
nevyšlo.
10. "Kosmický
Van Gogh" ("The
Spaceman's Van Gogh", poprvé v SF
Stories, březen 1956) - povídka, česky nevyšlo.
11. "Světy
bez konce" ("Worlds Without End", původně ve Future, 31, 1956) - novela, česky nevyšlo.
12. "Krajina
zatracení" ("Death
Scene", poprvé v Infinity,
October 1957) - povídka, česky nevyšlo.
13. "Velký
přední dvorek" ("The
Big Front Yard", Astounding,
říjen 1958, získala Huga v r. 1959) - povídka, česky vyšla v antologii Hugo Story 1955-1961 s originálními
komentáři Isaaca Asimova, Winston Smith 1993.
14. "Čas je ta nejjednodušší věc"
("Time is the Simplest Thing",
časopisecky nejprve pod názvem "Fisherman",
Analog, duben, květen, červen a
červenec 1961, pak jako román Doubleday 1961) - román, česky AG Kult 1992.
15. "Chodili
jako lidé" ("They
Walked Like Men", Doubleday 1962) - román,
česky nevyšlo.
16. "Přestupní
stanice" ("Way Station",
vyšel nejprve časopisecky ve dvou částech jako "Here Gather the Stars" v Galaxy,
červen a srpen 1963, jako román ho vydal Doubleday, 1963) a Huga za nejlepší
román získal o rok později) - česky Laser 1993.
17. "Domov
příští generace" ("New
Folks' Home", poprvé v Analog
Science Fiction/Science Fact, červenec 1963) - povídka, česky nevyšlo.
18. "Přes
řeku a skrz lesy" ("Over
the River and Through the Woods", původně Amazing, květen 1965) - povídka, česky
nevyšlo.
19. "Malá
lovná zvěř" ("Small
Deer", poprvé v Galaxy Science
Fiction, říjen 1965) - povídka, česky nevyšlo.
20. "Všeliké
tělo jest tráva" ("All
Flesh Is Grass", Doubleday 1965) - román, česky nevyšlo.
21. "Proč
je povolávat zpět z nebe??" ("Why Call Them Back From Heaven?", Doubleday a Ace Books 1967) - román,
česky nevyšlo.
22. "Vlkodlačí
princip" ("The Werewolf
Principle", Putnam 1967) - román, česky nevyšlo.
23. "Cosi
v kameni" ("The Thing
in the Stone", poprvé v If,
březen 1970, stříbrná ve finále Nebuly
24. "Panenka
osudu" ("Destiny Doll",
Putnam 1971) - román, česky nevyšlo.
25. "Podzimní
země" ("The Autumn Land",
poprvé se objevila ve Fermanově The
Magazine of Fantasy and Science Fiction, říjen 1971; pak v antologii
Harryho Harrisona SF: Authors' Choice 4,
Putnam 1974, také v povídkové sbírce The
Best of Clifford D. Simak, Sidgwick & Jackson 1975, Skirmish, Putnam 1977) - povídka, česky
nevyšlo.
26. "Volba
bohů" ("A Choice of
Gods", Putnam 1972 - snad pro přemíru filosofie skončil až šestý ve
finále Huga a pátý ve finále Locusu 1973) - román, česky nevyšlo.
27. "Hřbitovní
svět" ("Cemetery World",
nejprve Analog, listopad, prosinec
1972, leden 1973, pak jako román Putnam 1973) - román, česky nevyšlo.
28. "Univac
2200" ("Univac: 2200",
poprvé v antologii Rogera Elwooda Frontiers
1: Tomorrow's Alternatives, Collier 1973) - povídka, česky nevyšlo.
29. "Válec
mezi břízami" ("The
Birch Clump Cylinder", původně ve Stellar
1, editor Judy-Lynn del Rey, Ballantine, 1974) - novela, česky nevyšlo.
30. "Fotografie
bitvy u Marathonu" ("The
Marathon Photograph", poprvé v antologii "Threads of Time", ed. Robert Silverberg, vyd. Nelson 1974) -
novela, česky nevyšlo.
31. "Shakespearova
planeta" ("Shakespeare's
Planet", Berkley/Putnam 1976) - román, česky nevyšlo.
32. "Dům U
alky" ("Auk House",
poprvé v antologii Stellar 3,
redigovala Judy-Lynn del Rey, Ballantine 1977) -
novela, česky nevyšlo.
33. "Dědictví
hvězd" ("A Heritage of
Stars",
34. "Mastodonia"
("Mastodonia", Ballantine-Del
Rey 1978) - román, česky nevyšlo.
35. "Sluj
tančících jelenů" ("Grotto
of the Dancing Deer", poprvé v časopise Analog Science Fiction/Science Fact, duben 1980, získala celkem tři
nejvyšší ceny za nejlepší povídku roku -
Analog a Nebula 1980, Hugo 1981) - povídka, česky nevyšlo.
36. "Pískající
studna" ("The Whistling
Well", poprvé v antologii "Dark
Forces" redigované K. McCauleym, Viking 1980) - povídka, česky
nevyšlo.
37. "Projekt
Papež" ("Project Pope",
Ballantine 1981, nominován na Huga
38. "Zvláštní
mise" ("Special
Deliverance", Ballantine 1982) - román, česky Trifid 2004.
39. "Hlavní
trať věčnosti" ("Highway
of Eternity", Ballantine-Del Rey a SFBC 1986, tj. až dva roky po
autorově smrti) - román, připravuje Trifid.
Citovaná díla jiných autorů
(označena římskými číslicemi a seřazená dle roku vydání)
I. Lewis Carroll:
"Alenčina dobrodružství v říši divů" ("Alice’s Adventures in Wonderland",
román, 1865)
II. Lewis Carroll:
"Alenčina dobrodružství za zrcadlem" ("Through the Looking Glass", román,
1872)
III. Mark Twain:
"Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše" ("A Connecticut Yankee in King Arthur's Court",
román 1889)
IV. H.G. Wells:
"Stroj času" ("The
Time Machine") - román, jemuž historicky předcházelo kratší "Cestování
v čase" ("Time
Travelling", The National
Observer, 17. březen, 1894), "Stroj času" ("The Time Machine", The National Observer, 24. březen,
1894), pak "Cestovatel v čase se vrací" ("The Time Traveller Returns", The National Observer, 23. červenec 1894), a pak teprve definitivní
verze "Stroj času" ("The
Time Machine", The New Review,
leden 1895, románově vydal Heinemann v témže roce)
V. H.G. Wells: "Pozoruhodný
případ Davidsonových očí" ("The Story of Davidson's Eyes", povídka poprvé v Pall Mall Budget, 28. březen 1895)
VI. George MacDonald:
"Lilith" ("Lilith",
1895, román u nás vyšel až nedávno - vydala Aurora 2001, ve vynikajícím
překladu Milana Žáčka)
VII. H.G. Wells:
"Příběh Gottfrieda Plattnera" ("The Plattner Story", povídka poprvé vyšla v The New Review, duben 1896)
VIII. Alfred Jarry:
"Jak zkonstruovat stroj času" ("Commentaire pour servir a la construction pratique de la machine a
explorer le temps", 1900 - povídková esej)
IX. H.G. Wells:
"Superstimulátor" ("The New Accelerator", povídka poprvé v The Strand, prosinec 1901)
X. H.G. Wells: "Dveře
ve zdi" ("The Door in
the Wall", povídka poprvé v The
Daily Chronicle, 14. červenec 1906)
XI. Karel Čapek: "Věc Makropulos" (1922,
divadelní hra, Simakovi snad známá jako "The Makropulos Case")
XII. Murray
XIII. Clark Ashton
Smith: "Plutóniová droga" ("The Plutonian Drug", povídka poprvé v Amazing, září 1934)
XIV. Jack Williamson:
"Legie času" ("The
Legion of Time", román, nejprve časopisecky v Astounding, květen, červen, červenec 1938)
XV. Jorge Luis
Borges: "Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují" ("El jardín de senderos que se bifurcan",
povídka původně v Sur 1941 - později též "The Garden of Forking Paths" ve stejnojmenné sbírce)
XVI. Robert Heinlein:
"Sám sobě v patách" (orig. povídky "By His Bootstraps" vyšel pod jménem
Anson MacDonald v Campbellově slavném Astounding,
říjen 1941)
XVII. Jorge Luis
Borges: "Funes, muž se zázračnou pamětí" ("Funes el memorioso" - povídka
prapůvodně vyšla v
XVIII. Jorge Luis
Borges: "Tajný zázrak" ("The
Secret Miracle", povídka v anglické verzi sekce Artificios sbírky Ficciones,
XIX. Jorge Luis
Borges: "Nové zpochybnění času" ("Nueva refutación del tiempo", 1947 - vlastně delší a
důkladnější verze eseje "Una de las
posibles metafísicas", 1944, který vyšel v Sur, n. 147-149, Buenos Aires, leden-březen 1947)
XX. Ray Bradbury:
"Burácení hromu" ("A
Sound of Thunder", povídka z r. 1952 se objevuje ve sbírce The Golden Apples of the Sun and Other
Stories, Hart-Davis 1953)
XXI. Isaac Asimov:
"Konec věčnosti" ("The
End of Eternity", román, Fawcett 1955)
XXII. Fritz Leiber:
"Velký čas" ("The
Big Time", román, nejprve časopisecky v Galaxy, březen, duben 1958; pak Ace 1961)
XXIII. Philip K.
Dick: "Muž z Vysokého zámku" ("The Man in the High Castle", román, Putnam 1962)
XXIV. Pierre Boulle:
"Planeta opic" ("Planet
of the Apes", román z r. 1963 se objevuje v nakladatelství Signet
1989)
XXV. Philip K. Dick:
"Tři stigmata Palmera Eldritche" ("The Three Stigmata of Palmer Eldritch",
román, Doubleday 1965)
XXVI. Brian W.
Aldiss: "Muž svého času" ("Man
in His Time" - povídka ze sbírky "Best Science Fiction Stories of Brian Aldiss", Faber &
Faber 1965; v soutěži o Nebulu 1966 skončila druhá a shodně skončila i ve
finále Huga 1967)
XXVII. Philip K.
Dick: "Zapamatujeme si to za vás se slevou" ("We Can Remember It for You Wholesale",
povídka původně v The Magazine of Fantasy
and Science Fiction, duben 1966)
XXVIII. Fred Hoyle:
"Prvního října bude příliš pozdě!" ("October The First Is Too Late",
román, Harper & Row 1966)
XXIX. Roger Zelazny: "Corwinovy
Kroniky" ("The
Chronicles of Amber Pentalogy"), románová pentalogie obsahující: 1.
"Vládci stínů" ("Nine
Princes in Amber", 1970), 2. "Zbraně
Avalonu" ("The Guns of
Avalon", 1972), 3. "Stín Jednorožce"
("Sign of the Unicorn", 1975),
4. "Ruka Oberonova" ("The Hand of Oberon", 1976) a 5.
"Dvory Chaosu" ("The
Courts of Chaos", 1978)
XXX. Ursula K. Le
Guin: "Smrtonosné sny" ("The
Lathe of Heaven", nejprve časopisecky v Amazing, březen, květen 1971; pak jako román
XXXI. Christopher
Priest: "Převrácený svět" ("Inverted World", román, Faber 1974)
XXXII. Ian Watson:
"Účastníci zázraku" ("Miracle Visitors", román, Gollancz 1978)
XXXIII. Robert
Heinlein: "Číslo bestie" ("The
Number of the Beast", román, Ballantine 1980)
XXXIV. George Alec
Effinger: "Schrödingerova kočička" ("Schrödinger's Kitten", povídka původně v Omni, 1988)
XXXV. Terry Bisson:
"Zatáčka mrtvého muže" ("Dead Man's Curve", povídka poprvé v Asimov's Science Fiction, červen 1994)
XXXVI. James P.
Hogan: "Cesty jinam" ("Paths
To Otherwhere", Baen 1995)