Clifford Simak – ještě pár slov o něm
Václav
Petr
Vyšlo
jako doslov ke knize Simak, Clifford D. (2007): Předivo
času (transl. from orig.: Time and
Again,
Vždycky
jsem měl pocit, že počátek padesátých let minulého století představuje ústřední
bod (časový segment), z něhož se odvíjí celá science fiction (tam a zase
zpátky). Velmi mě mrzí, že se tehdy neudělovaly ceny Hugo a Nebula, neboť
nápaditost i technická dokonalost zpracování (bez zdůrazňování drsných scén a
akčnosti) v tom období dosáhly jakéhosi pomyslného vrcholu - soukromě bych si
to dovolil nazvat Velký věk science fiction (uvědomuji si ovšem, že literární
kritici se mnou nejspíš nebudou souhlasit a že takové přesvědčení může značně ovlivnit
i datum, kdy jsem se narodil). Na počátku padesátých let však rozhodně vychází
řada knih, které na mne nejvíce zapůsobily a ovlivnily mne i do budoucna. Na
prvním místě to byl samozřejmě Clifford Simak - zejména jeho nepřekonatelná
kronika City (1952, jednotlivé povídky však vycházely již ve čtyřicátých
letech; česky poprvé jako Když ještě žili lidé v překladu Václava Kajdoše,
Orbis 1970, edice Kobra), jež získala mezinárodní ocenění dokonce i v tehdejší
době, a pak jeho román Ring Around the Sun (1953, časopisecky již prosinec
1952, leden a únor 1953; česky Prstenec kolem slunce, Laser 1995). Pozoruhodným
dílem Velkého věku, které zaujme především svou poetikou, je pro mne bezesporu
i The City and the Stars Arthura C. Clarka (1953, česky Město a hvězdy, Laser
1992) a také román Childhooďs End téhož autora (1953, česky Konec dětství,
Laser 1992). Nemohu vynechat ani další povídkovou kroniku, tentokrát o
kolonizaci Marsu, The Martian Chronicles Raye Bradburyho (1951, česky Marťanská
kronika, Mladá fronta, Naše vojsko, Směna 1963, edice Máj, sv. 20). Za klasický
dystopický román o invazi mimozemšťanů pak považuji The Day of the Triffids
Johna Wyndhama (1951, česky Den trifidů, 2. vyd. Mladá fronta, Naše vojsko,
Směna 1977, edice Máj, sv. 283) a nikdy jsem nečetl dokonalejší vesmírnou
detektivku, než jsou The Caves of Steel Isaaca Asimova (1954, česky Ocelové
jeskyně, Mladá fronta 1970).
Simakovo Time and Again (1951, česky
Předivo času, Triton 2007) mezi tyto skvosty rozhodně patří. Stalo se autorovým
prvním skutečným a opravdu slavným románem. Původně vyšel ve třech částech jako
Time Quarry v časopise Galaxy (říjen, listopad a prosinec 1950) a Simon &
Schuster ho vydal v knižní podobě již roku 1951 (Dell Book pak jako First He
Died). Je třeba upozornit, že The Creator (1946, časopisecky duben/květen 1935)
a Cosmic Engineers (1950, časopisecky 1939) jsou samozřejmě starší, avšak ne
tak významné.
Román nás sice občas zavádí do vesmíru, ale
klíčová událost v čase se odehrává ve Wisconsinu, v Simakově rodišti Grant
County. Severozápadní cíp Grant County tvoří trojúhelník sevřený ze severu a
západu řekami Mississippi a Wisconsin - je to tzv. "bluff country" -
krajina strmých říčních břehů s lesy, poli a pastvinami. A románový Bridgeport
nám připomene Simakovo Millville. Hrdina románu, Asher Sutton, se ptá robota:
"A kde ležel Bridgeport?" - a robot odpovídá: "Na severním břehu
řeky Wisconsin, asi sedm mil nad soutokem s Mississippi." V Bridgeportu se
Sutton setkává se staříkem, který jej prosí, aby se zase zastavil: "Víc
pokecáme! Menuju se Cliff, ale teď mi říkaj starej Cliff. Tak se prostě ptejte
na starýho Cliffa. Zná mě tu každej." A vskutku, Suttonové nápadně
připomínají Simaky; Simakův otec se jmenoval John stejně jako onen výstřední
farmář, který si chodil posedět na balvan nad údolím, a ostatně - Simakové i
Suttonové se přistěhovali z "východu"!
Pro nesmírně rozsáhlou literární tvorbu
Clifforda Simaka se stalo typické, že autor kladl dějiště románů a povídek do
míst, kde se narodil a kde strávil dětství. Jen tak mimochodem, rozsah jeho
tvorby je pozoruhodný především z toho důvodu, že pracoval jako novinář a psaní
sci-fi se věnoval jen okrajově (teprve až od r. 1976 se plně věnoval
spisovatelské dráze, a přesto množstvím knih předčil většinu amerických sci-fi
autorů, kteří se kromě psaní románů nevěnovali ničemu jinému). Simak však
(naštěstí) není důležitý kvantitou, ale tím, že science fiction obohatil
nejzákladnějšími a nejprostšími lidskými hodnotami; o to se pokusila jen hrstka
autorů a ještě méně bylo těch, kterým se to opravdu podařilo. Mezi ty
prazákladní lidské hodnoty ovšem patří nejen to, co kritika výstižně shrnula
pod pojem ,pastoralismus' (v něm Simak vynikal nade všechny autory a v tomto
ohledu patří román Předivo času mezi jeho mistrovská díla), ale i víra ve věci
tajemné - vždyť člověk již od nepaměti alespoň v koutku duše věří v něco
tajemného (a to i v případě, že to vědomě a nahlas popírá).
Někteří z kritiků pochopili Simaka jako
autora, jenž do sci-fi vnesl prvek náboženství, a vytýkali mu to. Tito kritici
se samozřejmě naprosto mýlili (nejen vědci od sebe vzájemně opisují, aniž by
opravdu četli a přemýšleli, ale i kritici). Simak se sice ve své tvorbě
otázkami náboženství zabývá často, ale s církví se názorově pokaždé rozchází
(když už tedy připustíme, i když nevím proč, že náboženství z nějakých
záhadných důvodů do sci-fi nepatří). Dokonce ani po přečtení skvělé Simakovy
fantasy The Fellowship of the Talisman (1978, Ballantine Del Rey v New Yorku,
česky nevyšlo), v níž neznámé (a skutečně to ,pravé a pravdivé') evangelium o
Ježíši Kristovi zlomí všechna neblahá kouzla, nemůžeme zapochybovat o tom, co
si Simak o církvi myslí. Zmíněná kritika, pramenící z jakéhosi ,skalního
materialismu', prostě zapomněla, že i když spolu někdy náboženství a tajemno
souvisejí, jde o dvě naprosto rozdílné kategorie - a Simak se ve svých dílech
dotýká prakticky všech myslitelných záhad. A záhady - pochopitelně - do sci-fi
patří; v románu Předivo času tomu není jinak.
Podle principu, který říká, že nejprostší
otázky jsou i těmi nejdůležitějšími, se Simak v románu zabývá tím největším
metafyzickým problémem všech dob - je jím otázka: Co zůstane, když zemřeme,
neodchází nějaká naše část jinam? Lidé ji řeší již tisíce let a odpovídali si
na ni již v nejstarších mýtech. Jen někdy, zvláště v naší přetechnizované době
honosící se pragmatismem, realismem a materialismem, se jí hlouběji zabývají až
na smrtelném loži, kdy poprvé začínají pochybovat o tom, že po smrti následuje
"nicota nebytí". Někteří hovoří o duši, jiní o "andělu
strážném", jiní o "vitální síle", další zase o "druhém
já" (alter ego) - a někdo je prostě přesvědčen, že mrtvý existuje odlišným
způsobem než živý. V Simakově románu hovoří Asher Sutton o osudu a "symbiotických
abstrakcích" - není třeba dodávat, že tím myslí totéž.
Řehoř I. Veliký (latinsky Gregorius Magnus,
nazývaný též "zakladatel středověku"; 540-604, od padesáti let
papežem) píše ve svém díle ,Dialogi': "Bůh Všemohoucí stvořil tři duchy
života (vitales spiritus). Prvního z nich v těle nenajdete, druhý z nich je v
těle, ale neumírá spolu s tělem, a třetí z nich se v těle nachází a s tělem i
umírá." Myslel tím - po církevním způsobu - postupně: anděly, člověka a
zvířata; Simak (vyjadřující se ústy Ashera Suttona) by s jeho církevním
přístupem (ztělesněným vůdcem revizionistů Trevorem) rozhodně nesouhlasil.
Analogie je jasná a možná nás při této příležitosti napadne, kolik toho mají
,skalní materialismus' a ,církevní náboženství' společného.
Jaký byl Clifford Simak, to nám ještě
přiblíží následující dva dopisy. K překladu do češtiny svolila - a s publikací
v tomto doslovu souhlasila - Hollis Ramseyová.
8.
prosinec 1985
Drahý
pane Simaku,
je neděle ráno. Myslím, že je první den
chanuky (tj. židovské osmidenní slavnosti na počest vítězství Makabejských nad
Antiochem), sedím tu a přemítám o včerejším výročí, 7. prosinci 1941, o datu,
jež zůstane navždy neblaze proslulé, i když poučení z něj pravděpodobně pohřbí
prach dějin. Sedím, přemýšlím o Pearl Harboru, myslím na válku vůbec, na to, co
člověka zajímá a co jej přivádí do potíží; a v myšlenkách se nakonec vracím k
science-fiction - konkrétně k Vaší science-fiction. Chtěla bych Vám povědět
příběh, ale nejprve se pokusím vysvětlit, proč je pro mne Vaše dílo tak
veledůležité.
Pracuji jako soudní sekretářka u jedné
středně velké právnické firmy v Houstonu. Čtu převážně filosofii a
science-fiction; čtu, než začnu pracovat, během oběda, či kdykoli si vyšetřím
chvilku. Jeden mladý firemní právník - domýšlivý, přiměřeně inteligentní
šovinista pokoušející se vystupovat v masce "Clint Eastwood mlčenlivý
cizinec - Drsný Harry - Shane" - občas něco pronese na mou adresu, když
projde kolem mého pracovního stolu, stejně jako na adresu ostatních sekretářek.
(Právníci - naštěstí jste to nepoznal z vlastní zkušenosti - žijí v
přesvědčení, že sekretářky jsou jen nevzdělané ignorantky bez zájmu a
vědomostí, neusilující o vědění. Domnívám se, že toto povědomí částečně získali
skupinovým reflexem těch, kteří si volí právo jako profesi a sdružují se pod
heslem "Upalte kacíře!". Odvahu jim obvykle dodává přebujelé
sebevědomí a dominantní ego. A pravděpodobně je to částečně dáno i tím, že
mnoho sekretářek v sebevzdělávání ani pokračovat nezamýšlí. To se však netýká jen
sekretářek, ale řekla bych, že "mas" - i když masy jsem tolik
nepoznala, abych je mohla soudit; věřím však, že masy považují vzdělání téměř
obecně za skončené uzavřeným středoškolským či univerzitním vzděláním -
pokládají si spíše otázku: "Projdu?"; nikoli: "Rozumím
tomu?")
Nuže, během jedné polední přestávky jsem
seděla za svým pracovním stolem a znovu jsem četla "Velký přední
dvorek", Vaši povídku, která pro mne představuje něco jako osobní
modlitbu. Čtení jsem provázela zvukovými efekty: smíchem, hihňáním, frkáním
apod. A tenhle právník, jmenuje se Joe, šel kolem, shlédl na mne a zeptal se,
co čtu. Odpověděla jsem, že science-fiction a že by se mu vyplatilo přečíst si
ji také. Podle očekávání se jal posměšně kritizovat můj literární vkus, čímž se
dopustil omylu mnoha sebejistých a mnohomluvných právníků, kteří mne kdy
oslovili (mnohomluvnost není můj šálek čaje). Já se zase bráním ústy, slovy,
myšlenkami a nápady. Joe si takříkajíc naběhl.
Otázala jsem se jej, co považuje za
nejdůležitější věc na světě. Co svět nejvíc potřebuje, nejen pro přežití, ale
aby se zlepšil? Pohlédl na mne shůry a s naprostou jistotou prohlásil, že
peníze. Tomu jsem se zasmála a vysvětlila mu, že svět potřebuje nápady.
Jak by člověk mohl přežít bez nápadů? Kam
by se člověk bez nápadů dostal? Jak by mohl tvořit bez nápadů? Krásně jste to
vyjádřil Hiramovými ústy: Jakmile člověka něco napadne - cokoli, již tehdy se
stává vlastníkem.
Mnoho lidí pohlíží na science-fiction jako
na vesmírné kovbojky a indiánky, tedy jako na okrajovou záležitost. Vy
reprezentujete druhou tvář science-fiction: tvář, která se neřídí myšlenkami
"když to dokáži, mám pravdu", "vítězství je nejpodstatnější a
totožné s cílem". V "Cestě delfínů" načrtl Gordon Dickson
mimozemšťany, kteří nás mohli mnohému naučit, ale dali přednost komunikaci s
delfíny. Divil byste se jim? Lidé by měli pochopit, že válka není ničím jiným
než prohrou; ve válce se vyhrát nedá, je možné jen nejrůznějšími způsoby
prohrát. A číst válečné romány je tak nudné! Jistě znáte ty sci-fi příběhy o
lidstvu, jež vyhrálo či prohrálo nesčetné války, o fyzických či duševních
konfliktech mezi znepřátelenými stranami. Mají nás poučit jako vševědoucí,
všepožírající Bůh. Je tak úmorné nikdy se nedostat přes status quo vymezený
posledním myšlenkovým systémem. Vždyť aby civilizace vzkvétala, musí vytvářet
blahodárné a životu prospěšné prostředí!
Jak jsem však zdůraznila Joeovi, žádná
civilizace se neobejde bez myšlenek. Peníze zmohou hodně, ale originální nápad
či tvůrčí myšlení si za ně koupit nelze. Dokonce i když původce nápadu či
myšlenky přimějete, aby ji prodal (či prodala), peníze neučiní nic, prostě jen
někde leží. Činitelem je člověk, protože ten s nimi manipuluje; vždyť peníze
vznikly jako pomůcka při obchodování. Kdybyste chtěl, mohl byste uzavřít i
výměnný obchod. Peníze fungují jako prostředek, nejsou cílem. Nejdůležitější
jsou nápady. Pokud lidé začnou věřit, že cílem jsou peníze, chytí se do vlastní
pasti a uzavřou si cestu. Povýší kvantitu nad kvalitu, oddělí ji od kvality.
Zničí sami sebe i nás, myslitele, pokud zůstaneme jen pasivně sedět a čekat, či
pokud s nimi budeme v jejich agresivním duchu onu bezútěšnou, mechanicky
řízenou a nepodnětnou budoucnost dokonce spoluvytvářet.
Věřím, že to je důvod, proč tolik lidí
odmítá číst cokoliv zavánějícího science-fiction. Abych v nich vzbudila naději,
že člověk je schopen osvícení, rozeslala jsem svým přátelům kopie "Velkého
předního dvorku". Dostavily se nesmírně pozitivní ohlasy. Obvyklá reakce
zněla: "Úžasné, netušil jsem, že science-fiction může být taková - jemná,
veselá, podnětná!" atd. atd. atd....
Ráda bych svůj neucelený dopis zkrátila a
objasnila důvody, proč jsem se Vám rozhodla napsat. Věřím, že můžete ovlivnit
více lidí, probudit je, přimět je, aby pochopili (svoje priority, co je
výhledově opravdu důležité). Domnívám se, že zábava nesmírně přispívá k výchově
a vzdělávání a že film ovlivní mnoho lidí. Od chvíle, kdy jsem "Velký
přední dvorek" četla poprvé, jsem přesvědčena, že by se podle něj dal
udělat skvělý filmový příběh. Ne celovečerní film, ale krátký film.
"Chlapec a jeho pes" Harlana Ellisona je skvělý příběh, téměř skvěle
filmově zpracovaný; myšlenka zůstala zachována a byla přenesena do filmu skoro
slovo od slova, až na jednu chybu, která ho stála dokonalost: myslím, že byl
příliš dlouhý. Kubrick a Clarke dokázali, že vyzrálá a myšlenkově provokativní
science-fiction se výborně hodí pro filmové i knižní ztvárnění současně. Ale
není to nutné; týž příběh lze vyprávět v různých polohách, v různých médiích, a
přesto poučí, podaří se mu sdělit, či dokonce vytvořit cenné a výborné
myšlenky. A navíc pobaví. Chci vidět oživlého Hirama, Towsera, paní Hortonovou
a Beasleyho (toho obzvlášť)! Chci spatřit burácení příboje na onom mimozemském
světě! Ze všeho nejvíc bych však ráda viděla, jak Hiram s Beasleym handlují s
mimozemšťany - barvu za antigravitaci!
A nyní k mému nápadu: Chtěla bych Vás nějak
zainteresovat (nevím sice jak, ale umím se učit a "kde je vůle, tam se
cesta najde") na přepsání "Velkého předního dvorku" na velké
filmové plátno či pro malou tuzemskou obrazovku (nejlépe kabelovou televizi,
bez reklam). Nejsem spisovatelka, i když bych si převelice přála takový příběh
napsat (výborné je i "Ničemné rajče" od Michaela Bishopa, které je
naneštěstí nezfilmovatelné). Toužím předat Vaši báječnou povídku masám. Ráda
bych poučila i pobavila, jak jste to psaným slovem učinil Vy, vtiskla bych tomu
ale jinou dimenzi a nejspíš i jinou perspektivu. Nevím. Povězte mi, domníváte
se, že Vaši povídku chápu správně - anebo úplně měním její smysl?
Chtěla jsem se do toho pustit s Vaší pomocí
a doufám ve Vaši odpověď.
Děkuji Vám.
Hollis Ramseyová
28.
únor 1986
Drahá
slečno,
Váš dopis patří k tomu typu, jaký autoři
dostávají jen zřídka. Za celý život jsem obdržel tisíce dopisů; jen v několika
zaznělo něco podobného. Ti, kteří moji práci schvalují, píší dopisy typu
"Úžasné, nádherné!". Ti, kteří ji neschvalují, a jsou takoví, volí
způsob: "Ty stupidní čubčí synu - !"
Musím Vás požádat o prominutí, že Vám píši
tímto roztřeseným rukopisem. Nedokážu už bušit do psacího stroje tak, abych
díky svým prstům nenadělal příliš mnoho chyb. Dopisy psané na stroji mi
zaplňují škrty a opravy.
Ani Vám nemohu poslat tak dlouhý dopis, jak
jsem si představoval. Rád bych Vám toho spoustu sdělil. Snad se rozepíši
obsáhleji někdy příště.
Všiml jsem si, že jste svůj dopis sepsala
na základě úvahy ze dne 7. prosince. Toho dne zemřela má žena Kay; skonala po
vleklé nemoci. Její smrt mě nepřekvapila; celé týdny jsem sedával u její
postele a pozoroval jsem, jak z ní uniká život. Kvůli ní spíš než kvůli sobě
jsem vděčný, ze odešla z tohoto světa; již měsíce svět nevnímala a nebyla
naděje, že by jej zase vnímat mohla. Nyní jí hodlám učinit společnost v rodinné
hrobce, zcela usmířen, a aniž bych příliš spěchal.
Omlouvám se, že Vám tohle všechno sděluji,
učinil jsem to až po delší úvaze. Nevím proč. Možná že mi dosud pomáhá, když o
ženě hovořím, což je ovšem ode mne sobecké. Dnes ten úděl nesu mnohem lépe, než
jsem si původně představoval. Žiji bez ní tak, jak by mi to doporučila sama.
Důvodem je podle mého názoru fakt, že jsem si odbyl smutek dříve, než zemřela.
Žili jsme spolu 55 let a pomáhá mi množství překrásných vzpomínek.
A to, že se mi o tom tak snadno píše Vám,
musí znamenat, že jsme již jako staří přátelé.
"Velký přední dvorek" jsem, jako
i mnoho dalších povídek, situoval do kraje svého dětství (jihozápadní
Wisconsin). Psal jsem o obyčejných venkovských lidech, které jsem znával, a s
některými z nich se vídám dodnes. Jsou to zemití lidé, prostí a laskaví,
jejichž postoj k životu nepřeválcovala ona takzvaná sofistikovanost, jíž si
svět cení dnes. Po více než osmdesáti letech života pohlížím na počáteční
období dvacátého století, v němž jsem vyrůstal, jako na jiný svět, jemuž se rok
1986 podobá jen vzdáleně. A tohle rané dvacáté století, bez rádia či televize,
s nepočetnými telefony a vzácnými automobily, pro mne představuje lepší svět
než dnešek - anebo to je pouhé blábolení starce?
Vaše analýza smyslu povídky "Velký
přední dvorek" mne překvapila a potěšila. Zajisté vím, co jsem chtěl
vyjádřit, a domníval jsem se, že jsem to vyjádřil dostatečně jasně, aby tomu
každý porozuměl. Ze všech ohlasů a všech recenzí sepsaných kritiky a historiky
science-fiction jste však první a jediná, kdo neomylně poukázal na to, co jsem
se tak těžce pokoušel říct. Díky Bohu, že jste! Domnívám se, že v mnoha jiných
povídkách jsem říkal či se snažil říkat totéž, jenže spíše nepřímo a s menším
důrazem.
Zamilovala jste si lidi z "Velkého
předního dvorku" - Beasleyho, paní Hortonovou i blufujícího Hortona. Znal
jsem je osobně všechny - a Towsera také. Towsera, toho šťastného, slintajícího
Towsera, který honil lesní sviště a který tam patřil - z širšího pohledu
vlastně reprezentoval ducha doby. Znal jsem tucty Beasleyů a všechny jsem měl
rád - miloval jsem je a nikterak jsem je nelitoval pro jejich postavení ve
společnosti. Jsou lidští, nejspíš mnohem lidštější než mnozí z těch, kdo by je
politovali či přehlédli.
Také bych tu povídku rád viděl zfilmovanou.
Myslím, ze je poučná. Nic v tom však nemohu udělat - a pravděpodobně ani Vy ne.
Filmařina je veliký byznys, semeniště intrik a licoměrnosti, v němž jde jeden druhému
po krku. To není svět, do něhož by mohl vstoupit poctivý spisovatel či oddaná
sekretářka. Řekl bych, že jsem dostal několik tuctů nabídek na zfilmování mých
četných povídek - a žádná se neuskutečnila. Právě teď hovoří producenti ze
Západního pobřeží a Austrálie o nabídce zfilmovat román "Přestupní
stanice". Nijak mne to nevzrušuje. Kdysi by mne to nadchlo, nyní již
nikoliv. Člověk ví, že všechno to jejich tlachání nakonec s největší
pravděpodobností vyjde naprázdno.
Můj nový román "Hlavní trať věčnosti"
by měl vyjít v červnu. Zdá se mi, že by to mohla být nejlepší věc, jakou jsem
kdy napsal. Mám strašný pocit, že může být zároveň i poslední. Nejsem v
pořádku, jsem starý, značně vyčerpaný a v této chvíli mi schází fyzické síly,
abych začal psát další. Doufám, že tomu tak nebude. Napadá mne ještě jedna,
poslední povídka, kterou bych rád napsal.
Prosím, dejte o sobě zase vědět. Jsem Vám
vděčný za laskavá slova.
S úctou
Cliff Simak