Petr, V. (2007):
Evoluční teorie: česko-anglický
a anglicko-český výkladový slovník, 383 s., vydalo
nakladatelstvi Triton. Praha. ISBN
978-80-7387-016-4.
Úvod
Česko-anglický
a anglicko-český výkladový slovník evoluční teorie je určen nejen odborníkům, ale
prakticky každému, kdo má o evoluční teorii hlubší zájem. Nespornou předností
je snaha o co nejširší záběr, o postižení názorového pluralismu. Otázkou je,
nakolik se pokus podařil. Nároky na úplnost si tento slovník nedělá – kdyby měl
obsáhnout pojmy jen z „mainstreamu“ evoluční biologie, musel by být
několikasvazkový a za několik málo let by zastaral. Záměr je jiný – stručně
čtenáře seznámit s pestrostí dílčích i okrajových škol, o nichž se ve „slušných“
učebních textech a odborných pracích v „impaktových“ časopisech nepíše
(redakční rady by musely vymyslet odůvodnění, proč článek nepřijmout), i celého
toho zdánlivě jednotného „akademického establishmentu“.
Slovník se
nezdráhá upozornit na skutečnost, že evoluční biologie a evoluční paleontologie
patří mezi vědní obory, které nepostupují vpřed jen na základě prosté „akumulace“
získaných poznatků (takové obory snad ani neexistují), ale že je ovlivňují i
faktory, které s vědou nemají nic společného. Pokud evoluční biolog řekne,
že se život na Zemi plynule vyvíjel od skromných počátků až po současnou
rozmanitost prostřednictvím přírodního výběru, je to stejné, jako když
příznivec vědy o Stvoření prohlásí, že život se na Zemi objevil přesně tak, jak
to popisují první dvě kapitoly 1. knihy Mojžíšovy. To jsou krajní postoje. Do
fosilního záznamu planety nahlédnout nepotřebují. Pozice mají stanovené předem.
Souvisejí s a priori přijatým světonázorem. Skutečný vědec by
takové postoje zaujímat neměl. Slovník se proto zaměřuje i na „nejednoznačné
světonázory“ a mezi nimi nechybí ani ten Darwinův. A nejde jen o světonázory.
Existují i jiné faktory, které se ve vědeckém světě mohou postarat o „informační
selekci“. Zdá se, jako by se současná teorie hromadných vymírání organismů,
založená na představě „spouštěče“ v podobě ledové komety či kamenného
asteroidu, zapsala do povědomí televizních diváků hlavně z toho důvodu, že
filmaři a jim nápomocní vědci prostě jen správně odhadli, co bude na
obrazovkách nejatraktivnější. Dalším přetrvávajícím nešvarem je ortodoxní přístup
k přírodním vědám vůbec. Akademický pedagog v dnešní společnosti –
bez ohledu na to, zda jde o společnost totalitní či demokratickou – úspěšně
převzal roli kněze. Dojmu, že je „majitelem pravdy“, tudíž propadne velmi
snadno. Je normální praxí, že se studenti musejí učit jen ze schválených
učebnic, jejichž autory jsou výhradně „špičkoví odborníci“ – příslušníci
akademického „establishmentu“. Učebnice se tudíž koncipují jako jakási fiktivní
„lineární cesta k pravdě“. Vybraní vědci z dávných časů se
v nich vykreslují částečně jako politováníhodní hlupáci, částečně jako
geniální „zakladatelé“ a „průkopníci“. Ti, co se do lineárního obrazu dějin nehodí
– a těch je samozřejmě drtivá většina – se pohřbí v propadlišti. A je to smrt
definitivní. Protože „dědkologie“ se přetiskují z jednoho textu do druhého
prakticky beze změny. Dávní badatelé, co mají to štěstí a trvale se nám zachovávají
v učebnicích pro budoucí generace, by se však mnohdy hodně divili.
Není žádným
paradoxem, že mezi ně patří i nejslavnější přírodovědec všech dob, Charles
Darwin. Během uplynulého století o něm jeho vlastní následovníci a propagátoři
nastřádali takové množství dezinformací, že z původní Darwinovy teorie
prakticky nezůstal kámen na kameni. Žák – ale často i vysokoškolský student –
se mohl dočíst, že Darwin byl první, kdo upozornil na církevní tmářství, že byl
autorem teorie vzniku života z neživé hmoty, že byl autorem teorie o
původu duševních schopností, že byl první, kdo postuloval teorii přírodního
výběru, že postuloval teorii přírodního výběru na principu adaptace organismů
ke klimatickým změnám, že byl autorem první evoluční teorie, že vymírání
organismů přičítal vnějším činitelům, atd. Když to napsal „špičkový odborník“,
bylo to v pořádku. Stačilo, aby profesor ještě připsal krátkou bezobsažnou
větu o Darwinově geniálním objevu, a kariéru měl zajištěnou – a není třeba
mluvit jen v minulém čase a o evoluční teorii – akademická arogance je
pověstná.
Dějiny
Darwinovy posmrtné cesty k téměř absolutnímu vítězství se až bolestně
podobají dějinám římskokatolické církve. V určitém historickém bodě si
lidé uvědomili, že se Bible přestala číst. A musela přijít reformace.
V terminologii dějin přírodních věd se takovému období říká krize. Rozpory
se množí, chaos se prohlubuje. Nastupuje množství soupeřících dílčích škol, dokonce i v rámci
akademického establishmentu zastává každý odborník trochu jiný názor. Poněkud znepokojujícím jevem je, že tytéž pojmy mají v různých
školách různý smysl. Tak roste nejistota a
nespokojenost se stávajícím paradigmatem.
Předložený slovník se do těchto svízelných otázek
pokouší vnést alespoň trochu světla, snaží se je utřídit a tu a tam i trochu
okomentovat.
VP
Ukázka hesla
adaptace – adaptation: V širším
smyslu se chápe prostě jako přizpůsobení se (tj. i bez evolučního
podtextu, např. ve fyziologii či v přírodní teologii). Přírodní
teolog William Paley chápal adaptaci k životu a životním podmínkám jako harmonickou
součinnost jednotlivých částí organismu dle záměru Prozřetelnosti (viz pod
heslem finalismus). Francouzský přírodovědec
J.-B. de Lamarck (1744-1829) chápal adaptaci
již z transformistického hlediska, jako přizpůsobení se organismů
prostřednictvím vlastní vůle (viz lamarckismus). Podle
Charlese Darwina (1809-1892) se organismy nejčastěji adaptují prostřednictvím
přírodního výběru v boji o život. Podle Alfreda
Russella Wallace (1823-1913) se adaptují výhradně prostřednictvím
přírodního výběru, ale ne v boji o život, nýbrž v důsledku měnících se
podmínek okolního prostředí. Wallaceův přístup převzala neodarwinistická
„moderní syntéza“ a v tomto smyslu se také pojem
adaptace vžil. Podstatou neodarwinistického učení tedy není
teze Darwinova, ale Wallaceova. Současná makroevolucionistická škola
zaznamenává značný odklon od názoru, že by všechny
změny u organismů měly mít adaptační charakter a přiklání se spíše k Darwinovu pluralismu
vývojových změn. Viz též adaptacionistický program, Darwinova
teorie přírodního výběru, Darwinův pluralismus, finalismus, neodarwinismus,
přírodní výběr, ultraselekcionismus; srovnej s hesly Červená
královna, exaptace, Gaia, konstrukční morfologie, neadaptivní
struktura, neutrální teorie, přerušované rovnováhy, strukturalismus,
vznik teorie přírodního výběru, Wallaceova teorie přírodního
výběru.